Co mi dala a co mi vzala dovolená

Udělám si takovou malou analýzu dovolené. Dával jsem sem blogy ze svého putování na Svatou Horu a do Filipova. Rád se občas ohlédnu a řeknu si, co mi mé chování dalo a co vzalo.

Poslední den dovolené. Tak si tak říkám jaká vlastně letos byla, co mi poskytla, co mi vzala? Poskytla mi příležitost k odpočinku, čas k přemýšlení, dokonce jsem díky tabletu si znovu přečetl několik knih, které mám rád. Sillmarion, Antifragilitu, Pána prstenů. Zlepšila se moje kondice, něco málo jsem ubyl na váze, ověřil jsem si, že ještě pořád jsem schopný žít pod širým nebem, ale ověřil jsem si, že je poměrně snadné v Čechách sehnat celkem laciné ubytování, pokud má člověk zájem a potřebu.

Jako každý rok od roku 2010, kdy jsem začal psát blogy na iPhonu, i letos jsem si vlastně psal na tabletu blogy. Píší se mi na něm lépe než na IPhonu. I knihy se mi na něm lépe čtou než na iPhonu. Nijak netrpím traumatem z toho, že jsem i o dovolené připojený. Zvykl jsem si, být připojený má z mého hlediska víc výhod, než nevýhod. Jistě byly časy, kdy jsem neměl ani telefon na cestě, žil jsem také. Ale je fakt, že nemohu říci, že to bylo lepší.

Protože potíže, co byly, byly stejné jako teď, dnes má tu výhodu ono spojení, že mohu lépe reagovat jestliže se dostanu do problému. Na pěší cestě se člověk dostane při troše nepozornosti do potíží raz dva. Ale i tak, už dávno beru své cestování jako dovolenou, nikoliv jako nějaký cestovní výkon, který mám za úkol. Vlastně od cesty po Řecku, kde jsem v roce 2001 byl jsem se začal chovat jako člověk, co si přestal lámat hlavu s nějakým zálesáctvím, přestal jsem tahat tuny žrádla v civilizované zemi, kde si za normálních okolností každý koupí, co potřebuje.

Už nemusí nakupovat jako za totáče na sobotu, neděli, protože většinou už nakoupí i v sobotu i neděli, případně si dá oběd, tam kde zrovna je. V Čechách a na Moravě. Chile, Nový Zéland a Kanada byly odlišné, v tamních podmínkách, kde více času jsem pobýval více v pustině, než v civilizaci, bylo dobré pochopitelné mít jídlo na víc jak tři dny. Ale doma, to už dávno považuji za zbytečnou námahu. Krabice s ovesnou kaší je lehká a pohodlná „železná” zásoba. Víc není třeba. Plus plná láhev vody. Dva litry jsou lepší než litr.

Vrátím-li se tedy k tomu připojení on-line, tak jdu-li sám v horách, ve svém věku, nikdy nevím, co se může stát, je lepší mít dobitý mobil, nebo iPad a být připraven, že budu muset shánět pomoc. Už ve třetím blogu se zabývám antfragilitou. Ta právě spočívá i v tom, že člověk je připravený na situace, kdy si sám neporadí. Umí hledat pomoc a zná způsoby, jak pomoci dosáhnout. V co nejkratším čase.

Pamatuji se, co jsem zažil, když mi v Anglii u plavebního kanálu odešlo koleno. Vybitý mobil, i přelidněná Anglie má svá prázdná místa, nikde nikdo a musel jsem 16 km pěšky s ruksakem do nejbližšího místa, kde jsem mohl dobít mobil a zavolat Lukášovi Štikovi, který pak pro mne přijel v noci. Aby ujel 200 mil na místo a dvě stě mil zpět do Norwiche. Byl jsem rád, že mám spojení, byl jsem rád, že je někdo, kdo se o mne postará alespoň pro nejbližší dobu.

Od té doby si pokud možno hlídám tyhle věci. Buď tablet, nebo mobil, abych měl aspoň trochu v provozu. Občas taková „maličkost” může rozhodnout o mnohém. Romatika naprosté osamělosti je fajn, ale jen do chvíle, než jde o zdraví, nebo život. Při letošní dovolené taková situace nenastala, byl jsem celkem v klidu, ale zase bylo příjemné zavolat Liborovi, zeptat se jestli u něj mohu vorazit, udělat si odpočinkový den. Nepostavit ho před hotovou věc. „Tady mne máš a starej se!” Díky mobilu.

Už jsem se naučil vyhýbat se zbytečným potížím, které nic nikomu nedají. Klepat se zimou, jen proto, abych nevypadal jako změkčilec, který nemá v ruksaku suché oblečení na převlečení, stavět stan na blbých místech, jen proto, že si myslím, že když se mi nic nestalo dodnes, nestane se ani dnes. Na tohle spoléhá spousta lidí. Doufají, že neočekávané věci se stávají druhým lidem, nikoliv jim. V dobách dobrých, žijí v přesvědčení, že dobré časy budou neustále. Naivkové.

Takhle nás oblbují politici. Ti se nám pokoušejí namluvit, že dobré časy jsou díky nim, což je totální hovadina a pokud jim budeme věřit a volit je, dobré časy nikdy neskončí. Což je druhá hovadina. Jsou lidé, co věří, že jim se díky jejich chytrosti nemůže nic stát, kupodivu najednou zjistí, že ti co nevěřili, zas tolik své „chytrosti,” ale dělali opatření pro „hlupáky” jsou jedinými, co jsou jim schopni efektivně pomoci. Ti totiž i v nenadálých, katastrofických situacích, jsou většinou těmi, co přežijí bez nějaké zvláštní úhony.

Znám spoustu těch, co byli přesvědčeni o své neskonalé moudrosti, neudělali žádná pojistná opatření a nakonec jim zbyly nesplatitelné dluhy. Podnikali, dařilo se jim, žili v přesvědčení, že se vlastně nemůže nic stát, a najednou přišla „černá labuť” jak tomu říká Taleb a zlomila je. V tom nejlepším případě jim zbyl osobní bankrot. Kupodivu, někteří z nich si dodnes myslí, že to byla jen smůla. Houbeles to byla smůla, byli neopatrní a spoléhali na náhodu. Tak náhoda přišla, ta přijde vždy. Ale ne vždy ta dobrá, milá náhoda.

Nebyla to tedy smůla, jen neopatrnost a neochota uvěřit, že všechno má svůj konec. I dobré časy. Ale i ty zlé mají svůj konec. Ano, může mne na cestě přepadnout liják. Tedy většinou mne přepadne, když nedávám pozor a nehodlám vzít na vědomí, že se něco blíží. Ale je potřeba být alespoň trochu připravený, abych přežil i svou nepozornost ve zdraví. A otužilejší než jsem byl předtím.

Tak tohle jsem si zopakoval během svého putování k Panně Marii. Být připraven, některým věcem se vyhnout nedá, ale pokud se jim nedá vyhnout, tak se je alespoň pokusit eliminovat natolik, aby ubblížily co nejméně. Pak vlastně ta dovolená byla docela bezva. I přes ty vedra, stejně jako třeba cestou do Polska před několika lety, kdy zase víc pršelo a byla zima. Byl jsem zatím vždy připraven na lecjaké nepříjemné možnosti a přežil jsem nejen ve zdraví, ale i posílen. Stal jsem se antifragilní. Po každé cestě jsem na tom zatím vždy byl lépe. A většina lidí, co jsem potkal bylo slušných. Jo jo.