Sobota, skoro klidný den. Pouze jsem měl dvě individuální konzultace, které byly obě svým průběhem zajímavé a táhly mi při nich hlavou, jak praví klasik, různé představy.
Sobota, skoro klidný den. Pouze jsem měl dvě individuální konzultace, které byly obě svým průběhem zajímavé a táhly mi při nich hlavou, jak praví klasik, různé představy. Hlavně u té druhé, když jsem poslouchal vyprávění o rodinném soužití. Ona, mladá žena, její partner, starší muž. Do toho soužití patří jeho syn plus , manželka syna a jejich děti. Dále ještě dítě klientky, co má se svým partnerem. Zajímavá situace. Zajímavá a asi, podle jejího líčení nijak lehká Navíc se ještě v tom domě buduje byt pro další dítě, které by tam mělo žít také.
Klientka se mě přišla zeptat, jak se má bránit útokům syna, který ji vulgárně napadá, a její partner ji říká, že si s ním své spory musí vyřešit ona sama. Podivil jsem se tomu návrhu, protože podle mého skromného mínění, partner, by asi měl do onoho sporu vstoupit aktivně a vzít na sebe odpovědnost za pocit bezpečí své ženy, i když nejsou manželé, ale žijí spolu víc jak dvanáct let a mají spolu dítě. Mě osobně, pokud by mi dala najevo má partnerka v nějakém sporu s jejími rodiči, že je na mě abych si vyřídil rodinné spory s třeba s její matkou, pak bych se zřejmě zamyslel nad loajalitou své ženy vůči mě a jejím zájmem na udržení našeho společného soužití. Pořád mám v hlavě onu větu z Písma: …opustí muž otce svého a matku svou a připojí se ke své ženě a budou jedno tělo a jedna duše..
Zde se zřejmě jedná o to, že otec by měl opustit svého dospělého syna, připojit se ke své ženě a být s ní jedno tělo jedna duše a být ji oporou, pokud ji jeho syn uráží, korigovat jeho chování a vzít na sebe její bezpečí. Třeba tím, že požádá svého syna, aby veškeré námitky proti její přítomnosti, jejímu chování, řešil s ním. Konečně bydlí syn u něj v domě, nikoliv naopak. Takže platí pravidla, která nastavuje jako majitel, otec. Nikoliv syn. Navíc, pokud s ní má další dítě, zřejmě se syn musí smířit s tím, že není jediný, že je zde někdo, kdo má právo na jeho lásku, stejně jako onen syn. Tím mám na mysli ono dítě, co má se svou mladší partnerkou.
Je krásné více generační spolužití, bohužel ne vždy jsou lidé na takové úrovni zralosti, aby se dokázali, alespoň snášet. Chápu onoho otce, že chce prokázat svou lásku ke svému synu, kterého jako dítě opustil, když se rozešel s jeho matkou. Chápu, že chce mít klid ve sporech, které propukají, proto říká: „Vyřešte si to mezi sebou.” Mnohdy otcové mají pocit viny vůči dětem z prvního manželství a pokoušejí se z toho pocitu vykoupit tím, že třeba chtějí poskytnout těm dětem v dospělosti jisté výhody, ale také většinou mají další vztahy, kde se nové partnerky, ony samy a i jejich děti cítí znevýhodněni.
Tohle jsou zapeklité situace, kdy se dospěje k různým vyhrůžkám ztráty lásky, vyhrožování rozchodem, mnohdy se takový zatím „fingovaný rozchod” uskuteční, aby nakonec od fingovaného došlo ke skutečnému, ačkoliv si to ani jedna strana nepřeje a třeba se vlastně vyhoví tím rozchodem jen dětem z toho předchozího manželství. Těm se uleví a tátovi zbudou jen oči pro pláč, protože mladá partnerka, si najde v klidu někoho jiného, protože on nechce ustoupit, jeho děti ho v tom neustupování nadšeně podpoří on zůstane sám a jeho děti, dítě vůbec neberou v úvahu jeho potřeby vztahu. Nakonec nikdo není spokojený. Ta mladá žena přišla proto, že má zájem vztah udržet, přestože by mohla odejít, má kam odejít, ale nechce odejít. Má ho ráda a ví, že je nejlepším tátou pro jejich syna.
Takže jsme hledali strategii, která by alespoň trochu onu situaci zlepšila. Pochopitelně napřed chtěla zásadní řešení. Zásadní řešení nevedu, mám malý sklad, vždycky musím najít suroviny, co dům dá a případně něco importovat zvenčí. Tedy trošku jsem s ní prošel její možnosti, na co má a na co nemá. Zatím je toho víc na co nemá. Takže budeme spolupracovat, čekat a hledat, co skutečně zvládne, aby si polepšila. Pochválila mé dvě knihy, které četla: „Svobodní v bolesti” a „Lidé a manipulace.” Aby si vzala od každé sebou domu dvě. Pro kamarádky povídala, aby nemusely platit poštovné. Napadlo mě, že bych mohl se s Martinem domluvit, že by si mohli v jistých případech lidé ty knihy vyzvednout. Jako to dělají některé internetové obchody. Uvidím.
Dokonce ona mladá žena, mimochodem pohledná, takový živočišný typ, hodně podobná jedné mé ex-přítelkyni, což jsem ji neřekl, ale byl jsem překvapený tou podobou, mě nabádala abych uspořádal kurs na tyhle situace. A napsal knihu o asertivitě, ale takovou jinou, ne příručku, něco jako pokračování Lidé a manipulace. No zvážím to. Název bych měl, teď jen ten obsah do toho nacpat. Hlavně ho najít. Těší mě takové výzvy, znamená to, že jistý druh lidí umím oslovit a oni dokonce jsou schopni vyslovit požadavek, který by uspokojil jejich potřebu. Nakonec na zakázku v tomto směru by se dalo něco vymyslet. Podobně jako v kursu. Lidé přijdou, přednesou problém a už se jede.
Ještě se vrátím k těm rozchodům, kdy vlastně jedna strana konfliktu zcela vědomě udělá a nebo podpoří ten rozchod, rozvod svých rodičů s jiným partnerem. Vlastně je to většinou sobecký projev, kdy oni pochopitelně sledují své zájmy a vůbec se neptají, co bude potom s otcem, matkou, kteří zůstanou sami. Takové děti si hodně nárokují a málo poskytují. Vlastně nikdy nedospěly, nikdy nenašly míru svého „nároku” na rozhodování o tom, co je pro jejich rodiče dobré a co ne.
Pokud jsou dospělé, jednoduše se musí ty děti smířit s tím, že jejich rodiče mají jednoduše svůj život a nebudou a nechtějí ho podřizovat potřebám svých dospělých dětí. Sám za sebe, takové rodičovské sebeobětování nepovažuji za nijak zvlášť obdivuhodné. Láska neznamená plnění všech požadavků dětí a vzdání se všeho svého, co mě v životě těší jen proto aby moje děti o mě měly dobré mínění a zároveň určovaly, co je pro mne dobré a co ne. Stejně tak si mohou sice dělat chutě na majetek, peníze rodičů ale dokud jsou rodiče naživu, je dobré, když zůstane jen u chutí. Protože děti si napřed, podle mého mínění musí na sebe vydělat, musí prokázat, že jsou dospělé a že pokud jim rodiče pomáhají, poskytují něco navíc, tak jen z lásky, nikoliv z nějaké povinnosti.
Pokud by například moje děti tohle nemohly pochopit, zřejmě by musely zažít hořké chvíle. Ovšem zažít hořké chvíle, že nedostanou o co si řeknou a na co ukážou, není dost často dětem vůbec na škodu, ale ku prospěchu. Naštěstí moje děti tohle vědí a chovají se podle toho. Jsou dospělé a umí se o sebe postarat. A zároveň vědí, že když bude třeba, pomohu. Ale až bude opravdu třeba.