Cvakl jističem a všechno zase bylo allright. Tak by mohl končit ten příběh, po tom, co jsem půl dne byl bez elektřiny, protože jsem nenašel hlavní jistič, který byl někde jinde, než jsem hledal.
Cvakl jističem a všechno zase bylo allright. Tak by mohl končit ten příběh, po tom, co jsem půl dne byl bez elektřiny, protože jsem nenašel hlavní jistič, který byl někde jinde, než jsem hledal. Dokonce jsem k tomu zavolal elektrikáře a předtím má láska sháněla pojistky, sehnala, vyměnil jsem a nic, žárovka, která u lampy nad kuchyňskou linkou praskla, vyřadila vše v bytě z provozu, neb jsem plně elektrifikován. Připadal jsem si jak debil. Předtím jsem ještě musel požádat sousedy, aby mi nabili mobil. Jo, někdy se daří.
Elektrikář proměřoval, podivoval se tomu uspořádání, hodlal se radit s kolegou, pak se odíval pořádně na skříň, která kryla zařízení, otevřel ještě dvířka u podlahy, kde jsme ani já, ani on předtím nehledali a bylo. V ten moment jsem si připadal jako idiot. No i s tím umím a musím občas žít. Jsem prostě nedokonalý a chybující. Naštěstí to neberu jako zcela osobní selhání, protože, takové věci se jednoduše stávají a nejsou v mém životě, ani v životě jiných lidí, zas až tolik neobvyklé. Tím se v takových případech utěšuji.
Petr, který přivezl elektrikáře s ním odešel, uvařil jsem si kafe, neb předtím jsem už neměl chuť ještě na sousedech žádat o horkou vodu, navíc spoléhal jsem, že mám ještě plyn, ale zjistil jsem, že i to je jen další z mých nedělních omylů. Plyn došel a druhá plynová bomba, kterou jsem chtěl použít, měla stržený závit a vařič nešel našroubovat. Holt se někdy vede. A to jsem se docela těšil na neděli, měl jsem mít do odpoledne, než bude další divadelní zkouška klid. Jo, člověk míní a prasklá žárovka u lampy mění.
Nakonec jsem přežil i tu zkoušku, co se nějak vlekla a táhla, prostě nic dnes nešlo. Jen ty kuřecí čtvrtky se hezky upekly, takže jsem je snědl jen tak s hořčicí a Jana se nade mnou smilovala a odvezla mě večer ze zkoušky až domu. Zřejmě by na takové situace měl být zákon, že se nesmí nic kazit a přivádět nás ty deprimující, náhodně pokažené věci, do trapných situací.
Nepochybuji, že by se našli jedinci, co by na tohle založili aktivizační skupinu, podobně jako v Norsku jsou děti povinně šťastné, nesmějí být smutné, aby je nic nedeprimovalo a pokud je rodiče zatěžují nějakou smutnou událostí, dřív nebo později jsou jim odebrány a dány do lepších rodin.
Takže bych prosil, aby všechny ty lidi, co mi způsobují smutek a starosti, by dal nějaký orgán do výchovy, někam do nějaké vyvážené, řádně smýšlející rodiny. Zřejmě požádám norskou ambasádu, aby trochu intervenovala a nenechala mě jen tak smutného. Jak já k tomu přijdu?
Jak to tak ironizuji, tak ve mě stoupá vztek a říkám si. „Krucifix, to těm lidem, co vymýšlejí tyhle pravidla, zákony, nedá fakt nikdo pár facek? A neřekne jim, přestaňte už blbnout! Děti patří k rodičům a vzít někomu děti to už musí být sakra důvod.” Argumentovat tím, že pokud si děti někde zvyknou, tak je tam je nutné nechat. Copak už nikdo opravdu nemyslí hlavou? ?
Vážně necháme, bezdětné genderově uvědomělé nandy, nechat provozovat, jen tak, experimenty s lidmi? Tohle si nedovolil u nás ani bolševik. Opravdu nikomu nedochází, co se opravdu děje? Jo, asi jsem zestárnul a přestal chápat modernu. Možná ani ji tak moc chápat nechci. Pokud bych někomu jako terapeut řekl: „Člověče, vždyť se řítíš do pekla a tomu peklu otevíráš vrata dokořán.” Bude na mě koukat jak z jara.
Bude mi vysvětlovat všechny ty moderní pohledy na svět, jak vše musí být vyvážené, korektní, jenže budu vědět, že veškerá vyváženost a korektnost, jsou jen a jen kecy, za které se schovávají lidé, toužící po moci na druhými lidmi, lidé, kteří své představy vydávají za vrchol poznání a moudrosti.
Sakra, být povinně šťastný, vychovávat děti tak, že jakýkoliv smutek jim může jen ublížit, znamená, se chovat proti přírodě. Člověk potřebuje smutek, stejně jako radost, potřebuje stres, stejně jako klid, potřebuje práci a potřebuje odpočinek, potřebuje trápení, jako potřebuje úlevu. Nic z toho mu nesmí být upřeno. Pokud je, pak nežije svůj život, ale žije scénář života někoho jiného.