Přihlásila se nedávno jedna dáma, která měla zájem o konzultaci. Domluvili jsme se, přišla, vyprávěla, já poslouchal.
Přihlásila se nedávno jedna dáma, která měla zájem o konzultaci. Domluvili jsme se, přišla, vyprávěla, já poslouchal. Zaujalo mě její líčení rozvodu, který absolvovala asi před sedmi lety, kdy se rozhodla, že už přestane krýt svého muže opilce, přestane na sebe brát jeho bouračky, poslouchat neustále jak ji označovaljako krávou blbou a kurvou proradnou.
Rozhodla se, že přestane už věřit jeho slibům. Jak se rozhodla, tak udělala. Na tom samotném není zas až nic tak podivného. Ovšem, co mě skutečně zaujalo, bylo její rozhodnutí, nesoudit se o převzetí dětí do své péče. Děti chtěly zůstat u otce, nechtěly se s matkou od otce odstěhovat. Byly už dost velké aby mohla vyhovět jejich přání a odešla sama.
Až potud to byl dost zajímavý příběh, ale on byl dál ještě zajímavější. Odešla, dala dětem možnost dospělého rozhodnutí a ony se časem rozhodly, že se k ní vrátí. Je-li tomu tak jak říká, pak udělal velmi chytré a velmi zralé rozhodnutí. Protože nevyčítala, nemanipulovala, sice se trápila jak sama říkala, ale nakonec počkala a dopadlo to pro ni i děti jak nejlépe mohlo. Děti ji sice dnes tlačí do pomáhání otci, který pochopitelně zvesela pije dál, ale už si mohou udělat jasný obrázek.
Tenhle způsob je skutečně velmi ojedinělý, především u žen. Chápu, že se mnohým nebude líbit, možná se najdou tací co ji budou soudit, ale vím jedno. Život s opilcem přináší různé druhy teroru. On může být opravdu slušný k dětem, dokonce ani nemusí být agresor, ale dívat se třeba na člověka jak postupně degraduje, to fakt není to co by chtěl sledovat jako nedělní zábavný program v televizi.
Degraduje, jak ztrácí civilizační návyky, smrdí, propadá se do vágusovství, což opravdu přináší velké utrpení pro ty co žijí v jeho blízkosti a další jiné podobné „lahůdky,” ne každý unese. A když má možnost opravdu odejít, má všeho plné zuby, odejde.Jestli to bylo v tomto případě nevím, ale umím si jak už jsem řekl život s opilce představit v různých podobách a ani jedna není hezká.
Pokud ty děti, které už nebyly zas tak malé, 14 a 16 se rozhodnou, že tatínka milují natolik a a svou přítomností ho polepší, tak docela chápu tu ženu, že zvolila ono známé. „Kdo uteče vyhraje.” Nakonec ty děti, když tatínek po nějakém čase se snažil hrát polepšeného, vzaly dráhu jako matka a utekly se k ní jako do „bezpečného” přístavu. Ty uvozovky u bezpečného nejsou náhodou.
Protože, ženy odcházejí, ženy se s opilci, rozvádějí a ženy jak si ukážeme si nacházejí opět problémové partnery. Dokud samy neprojdou patřičným sebepoznáním. Co jsem napsal v tomhle směru o ženách, platí i o mužích. Od jedné problémové partnerky odejdeme, další si klidně najdeme. Mohl bych vyprávět.
Dál už to byla klasika. Další muž, také svým způsobem závislý, hráč, prohrál herny, byl majitelem, sliboval nesplnitelné, vytvářel dojem znalce celebrit, předstíral bohatství, které neměl. V duchu jsem si říkal, jak prostinké a jak klasické. Hledala muže, který ji podpoří. Našla člověka, který měl krásné řeči. Podle jejího vyprávění, jedině těch měl dostatek.
Momentálně se s ním rozchází, on nemůže pochopit a uvěřit, že je to nadobro. Slibuje odstěhování z jejího bytu, ona čeká a doufá, on jen posunuje termíny. Povídali jsme povídali i o jiných věcech, dětech, rodině, řeč plynula a nakonec se začala zajímat o moje knihy. Vzala si všechny čtyři.
A už mi dnes napsala, jak se jí jedna líbila. Docela vhodně si vybrala „Paralelní manželství.” Zřejmě z toho důvodu, že cyklus „Ze závislosti do nezávislosti,” sledovala a sleduje na internetu. Jo, jsem fakt rád, že si podařil ten cyklus natočit a jsem rád, že jsem napsal ty čtyři knížky. Pobavilo mě, jak její ex-partner se pokouší s ní manipulovat přes její dospělé dcery. Jako bych to někde už slyšel a viděl. Lidé mají podobné nápady a podobně útočí na city přes děti, protože vědí, že tam je největší slabina.
Takže po sedmi letech je na tom ona dáma zhruba stejně jako před sedmi lety. Pouze je o těch sedm let starší a o hromadu iluzí lehčí. Což není vůbec na škodu. Ztratit iluze se vyplácí. Jeden pak nežije ve vzdušných zámcích. Jo jo, párkrát sem ve vzdušných zámcích žil a musím říci, že v nich docela táhne a je sychravo. Slunce a teplo málokdy. Ale včas jsem je nechal větrem odvanout. A postavil o malinko stabilnější.
Jinak jsem musel dnes na večerní skupině konstatovat, že Vánoce jsou pro lidi v terapii, poměrně náročné emočně a vztahově. Všechny čtyři skupiny, co jsem měl letos od začátku týdne mimo blázinec, byly fakt plné emocí, vypjatých situací a jak jsem kdysi říkával o svých psychoterapeutických výcvikových pobytech, plné pláče a skřípění zubů. Samá dramata.
Začalo to popisem na pondělní skupině, kdy jedna rozvedená klientka popisovala, jak její bývalý muž, co se zrovna rozvádí, strávil na přání jejích dětí u ni Vánoce, kdy ji vlastně nedal svým přemýšlením o svém současném rozvodu šanci k zadostiučinění, a zlobila se na něj vehementně, že když už ho pozvala, tak s ním nebyla zábava.
Na další skupině zase matka abstinující alkoholička měla starosti se svou dcerou abstinující alkoholičkou, která se ji zdála být velmi ohrožená. Ale tam došlo ke klasické situaci, kdy se ona matka dokázala spojit se svým manželem, se kterým dva roky nepromluvila, aby nakonec překonala svou ješitnost a dokázala ho požádat o laskavost a promluvit s ním jako s manželem a člověkem. Což byl na ni slušný výkon. Je to jinak decentní dáma, ale jak už to bývá, někdy decentnost končí u domácího prahu. Oboustranně. A další skupiny byly plné podobných situací.
Dá se říci, že klienti si ulevili, na něco se podívali, ale mě to dalo tentokrát docela zabrat. Občas sem měl pocit, že jsem naložil vagon s pytlovinou. Bývávaly časy, kdy jsem v Hamburku chodil v rámci přivýdělku, nakládat kamiony a nebo vykládat vagony. A když byla pytlovina, padali jsme na hubu všichni.
Pytlovina nikdy nezklamala. Obvykle to byly žoky a měly kolem metráku. Holt jsme měli svaly, ale taky jsme byli mladí. Stejně jako tenkrát tak i dnes jsme to brali jako součást života a bylo nám jasné, že se občas na peníze člověk musí nadřít. Někdy byla „havaj,” peníze se vydělaly snadno, někdy už to zas až taková „havaj” nebyla a sice peníze byly, ale trochu víc bolely.
Tenkrát i dnes, jsem ovšem měl pocit, že jsou to poctivě vydělané peníze a že sám před sebou si nemám co vyčítat. Dal jsem do toho svůj um i tělo i duši. Ale zase, když mi cinkaly prachy v kapse, život byl príma, svět jen zářil, i když zrovna lilo. Měl jsem na své potřeby a nemusel jsem se nikde doprošovat. Takhle to vedu celoživotně. Jo jo.