Seznámil jsem se na chatu z mnoha zajímavými lidmi a dokonce jsem tam poznal i dvě ženy, které pro mne byly, a jedna dokonce stále je, důležité jako partnerky.
Seznámil jsem se na chatu z mnoha zajímavými lidmi a dokonce jsem tam poznal i dvě ženy, které pro mne byly, a jedna dokonce stále je, důležité jako partnerky. V tomhle chat stejně jaké jiné lidské shromaždiště poskytuje jistou míru naděje. Má svoje výhody i úskalí. Sešel jsem se z několika ženami a obstály v tom výběru jen asi dvě, nebo tři. Ta třetí se sešla jen ze zájmu o mou profesi. Dokázal jsem vždy své zklamání z jejich vzhledu, komunikačních schopností, nebo přitažlivosti překonat a chovat se tak aby ona odmítnutá zažila co nejméně hořkosti. Vzpomínám na jednu, které jsem řekl asi jedno jediné. „Nejsi můj typ.” Unesla to. Ještě dlouho poté jsem se s ní na chatu stýkala hovořil. Ty ostatní ať už při osobním setkání, tak pouze jen chatovém velmi těžko nesly ono odmítnutí, které rozmetalo jejich naděje.
Být odmítnut není nic jednoduché na chatu ani v osobním životě. To že ony odmítnuté dámy velmi těžko nesly ztrátu iluzí, chápu. Chápu i to že mě nemají rády, stejně jako chápu rozvedené manželky, které nenávidí až za hrob své muže a proto těm mužům dělají to nejhorší co mohou. Obvykle je to, že jim znemožní styk s dětmi. Na chatu většinou nejsem s nikým natolik blízkém vztahu aby mě mohl svým emočním nastavením ničit.
Samozřejmě, protože prožíváme podobně při písemném styku jako při osobním, dokážeme se jako lidé trápit při odmítnutí, těšit z přízně někoho, koho ve svých očích vidíme jako jedinečného. V oněch válkách, které jsem trošku popsal v blozích na něž jsem poskytl odkazy, šlo v podstatě o získání moci v místnosti, kam chodili mnozí lidé velmi dlouho. Včetně mě. Ovšem jen někteří si dokázali udržet odstup od virtuality a vzít onu místnost jen jako něco co je pomíjivé.
Chat jako takový je docela dobrý důkaz pomíjivosti. Jeden den jste někde mezi známými přezdívkami a druhý den zjistíte, že místnost neexistuje a třeba ani neexistuje služba, kterou portál poskytoval. Málokdo si je vědom toho, že všechny tyhle služby jsou privátní a míra ochoty je založená na libovůli majitele. Jen on rozhoduje, kdo se účastní, jen on rozhoduje míru svobody slova a vyjadřování, jen on určuje pravidla. Všechno ostatní v okamžiku jeho hnutí mysli ztrácí cenu, protože se majitel rozhodl, že služba bude jinak. Nebo nebude vůbec.
Existují návody na internetu, které se zabývají obranou uživatelů, před agresory a jejich pokusy o zneužívání, vydírání jiných uživatelů. Některé jsou poměrně sofistikované a jiné se dokonce zabývají závislostí na chatu. Jistě, může být, že se najdou lidé, kteří mají potíž v osobním styku a forma chatu je jim natolik příjemná, že se omezí na komunikaci s okolním světem tímto způsobem. Asi bych nehovořil o závislosti, ale hledal bych, když už bych měl a musel problémy úplně někde jinde. Navíc stanovovat diagnosy po písemném projevu může být dost zavádějící, když jsem zde popsal svou zkušenost, kdy jsem si z některými lidmi psal, telefonoval, viděl jejich fotografie, ale vždy a zcela naprosto bylo rozhodující osobní setkání. Většinou všechny představy se ukázaly jako více či méně mylné.
Takže všechny ty pokusy a útoky, které například vedou někteří lidé z chatu jež mě neznají osobně, ale byly mnou pod mým nickem odmítnuty, ignorovány, někdy třeba jen proto, že se mi nelíbil jejich písemný projev, názory. Beru s reservou. Značnou reservou. Možná, kdyby mi stýly tváří v tvář, jejich zhrzenost a tím danou bojovnost by je přešla.
Nevedu žádnou zvláštní obranu, proti uživatelům na chatu. Svého času doporučoval Bruce Lee, který je mnohými považován za jednoho z nejlepších v oblasti bojových umění, ženám, které učil sebeobraně. „Madam, pokud vás někdo přepadne v parku, kopněte jej do kolena nebo rozkroku a utečte, neveďte s ním žádný zvláštní boj.”
Tahle rada se mi zdá velmi moudrá, stejně tak se mi zdá moudré, pokud mě někdo na chatu obtěžuje natolik, že se přestávám díky takovému obtěžování bavit, pak jen dám do ignorace, to znamená, že nevidím co píše tím jsem se zbavil jeho obtěžování. Mnozí tuhle metodu považují za slabost, mnozí ještě mají tu potřebu, nejen onoho agresora kopnout do rozkroku, ale ještě to udělat elegantně a mít u toho svědky. Taková činnost se většinou nevyplácí.
Ani zde ani nikde jinde na internetu nevedu žádný zvláštní boj. Pokud někdo nesplňuje moje představy o komentujícím, nebo mám důvodné obavy z předcházejících zkušeností, ignoruji jej a nebo vykáži. Zde vykáži, smažu jeho komentáře a klidně ho nechám na jeho blogu, nebo chatu, kam píše či chodí, zuřit. Některé lidi mám leta v ignoraci. Musím uznat, že jsou, a to hlavně ženy velmi vytrvalé ve své touze po změně mého postoje.
Nepovažuji ignoraci z a slabost, ale spíš umění odolávat manipulaci, kterou mnozí používají metodou hodnocení aby mě vylákali do sporu, který nebude mít konce. Tento spor se mnou vede dáma, která se na svém blogu dušuje, že už nikdy, že mě maže ze své paměti. Neberu ji její rozhodnutí. Ani ho nezlehčuji. Právě v takovém sporu, nebo bitvě je největší umění se odpoutat, nepokračovat, pouze třeba jen, jak jsem udělal na jistém blogu. (Nebudu uvádět jeho adresu, protože si myslím, že je-li kvalitní, o čemž pochybuji. Najde si čtenáře sám.) Kde jsem onu dámu odsud vykázanou, pouze vyzýval, aby smazala citace z mých blogů, protože tím narušuje autorské právo.
Jinak skutečně nemám potřebu jinak hodnotit, než poukázat na tu skutečnost, že ona dáma využívá práce jiných, buď ke svému prospěchu, nebo pokusu o zesměšnění. Lidé se chovají různě, ale pokud je jejich chování zcela jasně popsáno, reagují většinou nepřátelsky. Informaci o svém, pro druhého člověka nepříjemném chování, unese jen málokdo.
První část jsem končil tím, že chat a určitý způsob komunikace, třeba i ten, jež mám potřebu karikovat a parodovat, co je chování, které mnohé přivádí do neskutečně vypjatých emočních stavů, je pro ty lidi jej používající něčím cenný. Cena je asi zřejmě v tom, že se domnívají, že tohle je způsob jak přilákat někoho na seznámení.
Mnohokrát jsem byl okřiknut, nebo dotázán, proč tedy chodím na chat, když se nechci seznámit, mnohokrát mi bylo vysvětleno, že ti lidé, hlavně ženy jsou doma s dětmi a zde si umožňují získat, to co doma nemají. Chápu. Muž třeba pije, nebo má milenku a ona žena, která je jinak svědomitá, hledá na chatu oporu a spřízněnou duši, případně se potřebuje ještě ujistit o své ženské ceně.
Sice si myslím, že vdaná žena se třemi dětmi, která si dá do infa poznámku „Nikoho nehledám” nepíše zrovna pravdu, protože minimálně hledá někoho do diskuse, která bude podle jejích představ. Jiná je možná podobná tetě Kateřině, kterou jak Jirotka píše v Saturninovi, také muži fixovali. Ovšem představy a skutečnost je někdy odlišná.
,Když budu mít čas a náladu, napíši ještě pokračování. Zdá se mi dílko neukončené, ale lenost mě přemáhá. Navíc mám za sebou dnes práci na scénáři o spoluzávislosti do televize.