Chlubil jsem se před pacienty, že sfouknu rukou, tedy úderem a proudem vzduchu svíčku. Neváhali, okamžitě ji přinesli a řekli: „Ukažte.” Ukázal jsem, vyšlo mi ono sfouknutí hned na poprvé.
Chlubil jsem se před pacienty, že sfouknu rukou, tedy úderem a proudem vzduchu svíčku. Neváhali, okamžitě ji přinesli a řekli: „Ukažte.” Ukázal jsem, vyšlo mi ono sfouknutí hned na poprvé. Takže asi teď večer budou trénovat zhášení svíčky úderem ruky. Což není vlastně vůbec špatně. Člověk se soustředí na činnost, má zábavu, a trénuje soustředění, celkem takovým, pro chlapy přijatelným způsobem. Může to dělat téměř kdekoliv, zábava je to laciná stačí svíčka a zapalovač nebo sirky. Tohle všechno mají. Nakonec, klidně dporučuji pacientům bojová umění, nikoliv za účelem se rvát, ale spíš se ovládat. Podobně jako jógu, nebo zen.
Rád učím pacienty, tyhle věci, drobné jógové techniky, relaxaci, izometrická cvičení, kdy se při těch technikách mohou kdekoliv přeladit, odvést pozornost, třeba od chuti se napít, fetovat, natrénovat uvolnění svalů, protože v podstatě o nic jiného nejde, než trénovat dlouho, často a svaly se uvolní, protáhnou, ruce získají švih, trénuje se reakce, postřeh, sebeovládání, vybíjejí se agresivní chutě a emoce.
Takže, jsem se rozhodl, že k tomu ještě přidám nácvik přerážecích technik, protože zatím švih a rychlost v obou rukou mám pořád ještě slušný. Zřejmě to bude díky dennodennímu cvičení jógových technik a relaxace. Přeci jen, mají ty techniky uvolňovací efekt, léta rehabilituji a tak až na kolena, je můj pohybový aparát celkem v dost dobrém stavu. Mám o zábavu na několik měsíců postaráno.
Nakonec,i mě baví se učit stále nové věci. I když nedosáhnu v nich dokonalosti, většinou jsem tak průměrně dobrý, což z mého hlediska je docela dost, už na PPF a pak následně v psychoterapeutickém výcviku se zdůrazňovalo, že usilovat o dokonalost je nesmysl, stačí být dost dobrý. I Alan Wats ve své knize „The Way of Zen” tohle zdůrazňuje, nejen on, ale i jiní zenoví mistři. Můžeme se stále zlepšévat, stále hledat cesty jak žít lépe, klidněji, uvolněněji, a nemusíme se přitom stresovat, že nejsme dokonalí a jako nedokonalé nás ti druzí nebudou mít rádi.
Většinou za úsilím o dokonalost se právě skrývá ona obava, že nás lidé mohou milovat a přijímat jen jako dokonalé. Pokud se od tohoto pohledu oprostíme, zjistíme, že nejen pro druhé, ale i my sami jsme pro sebe mnohem více přijatelnější. On ten požadavek na dokonalost je svým způsobem manipulace, která nám ústy těch druhých, velmi často těch nejbližších velí: „Buď podle našich představ, pokud nejsi, pak nejsi dost správný. A my nevíme, jestli tě budeme mít dost rádi. ”
Jestliže si ale uvědomíme, že jsme s nikým, ani s vlastními rodiči, neuzavřeli smlouvu o tom, že budeme podle jejich představ, že budeme žít tak, abychom sice někomu dělali permanentně radost, pak zjistíme, že klidně jako dospělí, můžeme žít podle vlastních představ a přitom navíc zjistíme, že tím nikoho dokonce ani neomezujeme, ani nezkracujeme v jeho právech, ani neohrožujeme na zdraví a životě. Žít podle vlastních představ rozhodně neznamená poškozovat ty druhé. Maximálně se dotkneme jejich citů. Leč ani za jejich city nejsme odpovědni.
Problém „spasitelů,” intelektuálů, mnohdy rodičů, milenek, manželek, milenců a manželů a dalších lidí kolem nás bývá v tom, že oni velmi těžko snáší skutečnost, že se nechováme podle jejich představ, nevybíráme si partnery podle představ, nečteme knihy podle jejich představ, nemáme koníčky podle jejich představ, tradice a slušnosti. Tedy jejich představ o tradici a slušnosti.
Založila se na Facebooku taková zajímavá skupina pod názvem „iDnes blogeři.” Lidé co tam přišli, zdá se, že přišli lidé, kteří mají přehled, znalosti i jistou míru zralosti. Rozvinula se tam debata na téma, zda mazat nebo nemazat některé komentáře. Sám za sebe zopakuji, co jsme už několikrát řekl. Blog jako takový, považuji za svoje území. Na svém území ukazuji, prezentuji své výtvory. Pokud nechám prostor k diskusi, domnívám se, že jsem ten, který určuje pravidla diskuse. Ty se nikomu nemusí zamlouvat, ale buď je budou repspektovat, nebo je smažu.
Díky mým třem absolvovaným psychoterapeutickým výcviků, je mi lhostejné, zda má někdo pocit, že vyhrává, či mě někde u monitoru považuje za blbce. Prošel díky těm výcvikům a výcviku v asertivitě desentizací, tedy s nikým nehraji na vítězství. Pouze trvám na tom, že na mém blogu, nikdo nebude urážet ani mě, ani nikoho jiného. Lidi, které si zvu domu, prostě také musí respektovat pravidla mého domu a pokud je nechtějí respektovat, pak nějaké jejich odkazy na demokracii, cenzuru, jednoduše neberu na zřetel. Nemusí se můj postoj nikomu líbit, ale respektovat ho musí! Jinou možnost nemá. Jednoduše je vykázán. A může si stěžovat, kde chce.
Jestliže jsem na iDnes ještě nikoho nesmazal, tak jen proto, že jsem nenašel důvod. Na svém webu, klidně mažu každého, kdo se dopustí nějakého faulu proti pravidlům. Sice mi tam někteří píši, že bych měl nechat ty „komentáře” aby všichni viděli, co mi tam píši za blbosti a špínmu, jenže nevím o žádném důvodu, proč bych měl nechávat špínu pod blogy.
Takové chování maximálně vzbuzuje dojem, že tam žádná pravidla neplatí a je to podobné, jako když se nechá v ulici rozbité okno. Brzy se stane to okno skladištěm odpadků a ulice začne chátrat. Tohle krásně popisuje Malcom Gladwell ve své knize „Bod zlomu.” I já mám podobnou zkušenost při práci se závislými. Nechají-li se lidé bez pravidel a bez jejich vyžadování, nastává chaos. Chaos se všemi negativy. Demokracie není anarchie a stav bez pravidel a kázně.
Pochopitelně internet a jeho anonymita umožňuje ledacos, ale to neznamená, že na všechno rezignuji a řeknu si. „Nedá se nic dělat.” Vždycky se dá něco dělat. Jo jo.
J