Richard Halliburton, kdysi slavný cestovatel a spisovatel, co zahynul v
Richard Halliburton, kdysi slavný cestovatel a spisovatel, co zahynul v
Pacifiku v roce 1939, v jedné své knize použil citát, jednoho básníka, jméno
si pochopitelně nepamatuji, ale ty slova ano.
Přátelé, není pozdě hledat nový svět.
Vpřed! Naráz udeřte vesly do zpívajících vln.
Já rozhodl se doplout až k západu…
S těmi slovy v mysli jsem vyrazil do vsi koupit si nový stan.
Starý dosloužil, byl ultra lehký, sice občas málo odolný proti dešti, což
u stanu, pokud člověk nežije v Atacamě, kde už asi dvě stě let nepršelo, je
mírná vada, leč snášel jsem ho. Za hezkého počasí byl dobrý na nošení, dal
jsem za něj dost peněz, bylo mi líto ho nevyužít, ale dobrý kup to tehdy
nebyl.
Prošel jsem město, prohlédl si prodejny se sportovním zbožím, abych
nakonec skončil v Tonaku. Tonak není prodejna stanů. Ale prodejna klobouků.
Neměl jsme včera štěstí ani na klobouky. Co jsem viděl, se mi příliš
nelíbilo. Jak cestou do vsi, tak cestou ze vsi jsem potkal opilce. Cestou ze
vsi abstinujícího opilce Honzu, který mi celou cestu líčil své důvody, proč
je nezaměstnaný, a zároveň mi zdůrazňoval, jak jsem se mýlil, když jsem mu
tehdy před patnácti lety, při druhé delírce, kdy byl opakovaně u nás pravil,
že se ho ani druhá léčba nedotkla. Už prý abstinuje patnáct let, mě
navzdory.
Pobavil mě, neví, že tomu se říká paradoxní intervence. Své vzpomínky na
minulost prokládal poznámkami o přítomnosti, že nemůže přijmout tuhle práci
a tamtu práci, protože má tyhle důvody a tyhle důvody. Musí prý prodávat
věci, protože sice trochu měsíc pracoval, má asi devět tisíc režii, za
půjčky, telefon a co zbude má na jídlo. Mluvil mírně zmateně, nějak jsem byl
asi líný s ním počítat. Uvízlo mi v hlavě, že se mu nechce dělat. Inu měl
teplé místo ve státní instituci, tam byla reorganizace, od té doby hledá
další teplé místo. Zřejmě všude chtějí práci. Což je problém. Jak říkám,
tvrdil, že práci by našel, jen by na něm nesměli chtít aby moc ve svých
šedesáti letech myslel a pracoval.
Vyslechl jsem ho, klidně jsem mu řekl, že jsem jako on, nikdy věci,
abych měl z čeho žít, neprodával, protože jsem si peníze v případě nutnosti
vydělal libovolnou prací, které jsem se nikdy nevyhýbal. Na Smíchově jsem
vystoupil. Byl jsem rád, protože opravdu mívám docela nepříjemné debaty,
(nepříjemné pro ně,) se zasloužilými abstinenty, kteří mají pocit, že když
abstinují, mají právo na nějaké zvláštní ohledy svého okolí. Plus uznání.
U mne dojdou uznání, nejen abstinenti, ale hlavně lidé, kteří jsou
schopni se o sebe postarat, nesvádějí své potíže na druhé, nehledají
výmluvy, ale cesty. Tenhle Honza, co ho znám, pořád vysvětluje, že nemá dost
peněz, protože nechce se zabývat tímhle, nebo ho nezajímá támhleto. Jistě,
že člověk má právo, být nad věcí, nezabývat se takovými podružnostmi, jako
jsou peníze, dokonce se může věnovat svým zájmům a nestarat se o peníze. To
všechno všichni můžeme.Pouze za své činy a rozhodnutí musíme nést
odpovědnost. Jen my, nikoliv ti druzí.
Další opilce jsem potkal cestou zpátky. Na celou tramvaj líčili svá
dobrodružství, tři dívky, plus dva cvalíci, s oholenými hlavami, co se
tvářili skoro jako chlapi. Nastoupili na Smíchově, vystoupili v Hlubočepech,
dívky ječivým hlasem vykládaly, kde se všude zlily, měl jsem chuť se otočit
a požádat je aby tu historku aspoň vylepšily svými sexuálními
dobrodružstvími. Nakonec jsem si řekl, že by mi to stejně do Hlubočep
nestačily vylíčit.
V Hlubočepech ještě na celé nástupiště, se rozčilovali, všichni dohromady,
že to mají do hospody minimálně kilometr a jestli se nezbláznil, ten co je
tam lákal, že by měli jít pěšky. Tak šli asi na autobus. Pravda, cesta je
daleká a kdo ví, co by se mohlo cestou stát? Nemuseli by dojít. To byly má
sobotní setkání s opilci. Nedá se tvrdit, že by to byly tak poučná a
nezapomenutelná setkání.
Měl jsem ještě jedno setkání na cestě do vsi. A to s jedním svým
klientem,toxíkem, který si našel práci ve sportovních potřebách. Očumoval jsem
stany, přišešl ke mě potichu, mluvil na mě zezadu, hned jsem si neuvědomil,
kdo mluví. Až když jsem se otočil. Informoval mě, že je mu líto, že pořádné
stany nemají, že bych si podle jeho mínění koupil brak. Říkal mi vše
pochopitelně potichu, protože správně mi měl vysvětlit, že pokud u nich ten
stan nekoupím, udělám životní chybu. Ale má mě asi rád a nechce abych
vyhazoval peníze. Nakonec jsem si stan vybral na internetu doma, objednal,
doufám, že přijde včas. Vypadal dobře, lehký, prostorný a prý i nepromokavý.
Tak uvidíme.
Zítra musím k chirugovi. Bude mi tahat vodu z lokte. Mám prý bursitidu.
Už se „těším.” Ale co, aspoň se po dlouhé době podívám do Hájů,
kde sídlí. V blázinci jsem je ujistil, že se dostavím, marodit nebudu.
Nakonec, chci jít na dovolenou, ne marodit. Vyrazit do prérie, spát v
pralesích, okukovat squaws, zpívat písně typu: Kovbojové slyšte píseň
mou, nechte už těch pitomejch krav… Tady je ten
originál Jo jo, na cestě se zpívá ledacos. Žádné ušlechtilé
písně. Ale takové ty o kravách, ženských, a tak. Intoše bych nepotěšil. Ani
zpěvem, ani vzhledem. Jo jo.