Dorazil jsem do blázince, jak jsem předpokládal, komunita se obměnila, tým mě uvítal jako pracovní sílu, protože je oslaben o dovolenkáře. Ráno jsem se dovolal paní Valdaufové. Konečně.
Dorazil jsem do blázince, jak jsem předpokládal, komunita se obměnila, tým mě uvítal jako pracovní sílu, protože je oslaben o dovolenkáře. Ráno jsem se dovolal paní Valdaufové. Konečně. Vyměnil s ní několik slov. By jsem na ni celkem vlídný, ale vlídnost nikam nevedla. Je přesvědčena, že právo stojí na její straně. Napřed říkala, že si na nic nevezmu, poté mě přesvědčovala a nakonec vyhrožovala. Pobavila mě. Pobavil mě člověk, který mi vyhrožuje, když předtím se chová protizákonně.
Stará finta. Zastrašit a potom sám sebe i okolí přesvědčit, že jsem vlastně v právu. Takže jsem rád, že jsem s paní Valdaufovou mluvil, ujasnili jsme si pozice a teď už to nechám na právníkovi. Moje návrhy aby knihu stáhla z prodeje odmítla, což jsem sice předpokládal, ale pořád jsem se snažil aby vše proběhlo bez soudního sporu. Je-li to možné rád se dohodnu. V tomhle případě jsem dohodu navrhl jak písemně, tak ústně, nebyla vyslyšena. Dám právníkovi podklady a plnou moc a nechám to na něm. Už se v tom osobně, pokud nebude nezbytně nutná má účast dál angažovat.
Považuji takový postup za nejvýhodnější, nemám chuť tříštit síly a nechat se zaplavovat emocemi v takovém sporu. Poučil jsem se ve svých rozvodových přích. Nakonec se ukázalo, že prostředník je vždy nejvýhodnější. Mnozí lidé považují za svojí osobní povinnost se účastnit každé bitvy ve válce, kterou vedou. Já ne. Vybírám si místo a čas, a šetřím síly na opravdu důležité věci. Osvědčilo se mi tohle chování v mnoha případech. Čím méně jsem se nechal zaslepit vlastní prestiží, tím víc jsem v životě dostal. Konečně, paní Valdaufová vydala knížky aby sama sobě dokázala, že ona , když řekne, tak to platí. Kolik já už zažil tvrdohlavých lidí, kteří díky své tvrdohlavosti, jen z důvodu aby dosáhli pocitu zadostiučinění, přišli o všechno. Rodinu, přátele, někdy i život.
Fakt je ten, že mi udělala reklamu, za své peníze a namáhala se dost. Bohužel, hlavně pro ni, bohužel, zvolila pochybnou obchodní strategii, kterou neúspěšně opakuje léta. Přijde o své peníze, protože vím jak je těžké se prosadit na knižním trhu. Obě moje knihy, co jsem z Janou vydal, se prodávají, ale také jsem měl ze začátku jiné představy. Pořád se učím. Zítra s e mám sejít s jednou vydavatelkou, která má zájem vydat něco ode mne. Už vím trochu, co je možné, co je sice možné, ale hodně obtížné a co je skoro nemožné. Stejně jako včera, když jsem se sešel s onou dámou z komerční televize. Díky spolupráci s Českou televizí, díky spolupráci s Ivanou, vím co mohu čekat, co mám nabídnout a o čem se zatím nemluví.
Přemýšlel jsem o tom, z jakého důvodu chci vydat knížku, když vím, že rozhodně se těžko bude opakovat událost, kdy jsem vydal první knížku, mám na mysli „Ze závislosti do nezávislosti,” kdy jsem na jejím přivítání měl členy městské rady Pražského magistrátu, sešla se k vůli ní se mnou dramaturgyně České televize, pod stejným názvem jsem natočil pět dílů, které jsou sestříhány a schváleny, jak jsem se dozvěděl v sobotu a až s e na podzim dotočí dva díly v roce 2010 bude celý seriál vysílán. Tohle se povede jednou za život. Pokud se člověk nestane kmenovým autorem některého média, ale to je potom už o zcela něčem jiném. Takže při tom přemýšlení jsem si uvědomil, že mám radost, když vidím dobře udělanou knihu, s pěknou obálkou a navíc mám pocit, že ta kniha může být i někomu prospěšná.
Napsalo mi nedávno jedno děvče, že si koupila „Svobodní v bolesti.” Prý, když ji četla, měla pocit, že je jen ona a ta knížka. Udělala mi radost. Sice si postěžovala, že tam není nic o tom, jak přežít situaci, kdy někoho miluji, ale protože se s ním nedá vydržet, opustím ho. Myslím, že je. Zřejmě to bude podobná poušť, po které je nutné přejít. Přejít tu poušť dobrovolné samoty a vydržet čekání na jinou lásku. Chápu, že se mnohým příčí, že to nebude stejná láska. Možná jen málo podobná, nebo odlišná. Odlišnost je pro mnohé lidi znejisťující. Znejisťující a těžko pochopitelná.
Chtěl bych tedy té Kateřině, popřát, aby vydržela svoje rozhodnutí, pokud je její láska pro ni ohrožující, tak aby si našla někoho, kdo je méně ohrožující. Láska, stejně jako třeba jiné vztahy, například pracovní, má svoji hranici, kdy je krásná a neničící. Pokud přejde tuhle hranici, pak je dobré se zeptat sám sebe, jaký má smysl a jestli má vůbec nějaký smysl. Když jsem v posledních blocích nakousl vztah mezi mnou a paní Valdaufovou, zjistil jsem tehdy, že pro mne spolupráce ztratila smysl. Nechtěl jsem vydat něco pod svým jménem, co jsem neviděla jako smysluplné a důležité, jen proto, že jsem se na tom z někým dohodl. Vztahy napjaté a spory, které neměly konce a řešení.
Odešel jsem, vzdálil jsem se a už nebylo důležité z této oblasti nic. Soustředil jsem se na jinou knihu, pak ještě na jednu a cítil hluboké uspokojení, když jsem ji viděl hotovou. Zrovna tak, když jsem dopsal „Paralelní manželství„ cítil jsem klid, že jsem celou záležitost uzavřel a nemusím už se trápit tím, jestli jsem měl udělat tohle. Prošel jsem pocitem studu, z toho jak jsem v tom vztahu fungoval. Prošel, neumřel jsem na něj a snad i poučil. Paralelní vztahy tohoto druhu, nemají smysl a vyvolávají více nepříjemných pocitů, než příjemných. Pokračovat v tom či onom, znamená jen si dál přivolávat potíže a vědomě se v nich udržovat. Což se mi jako výsledek, nezdá dost přijatelné.
Stejně tak mi nebyly příjemné spory s Jiřinou, kdy jsem chtěl vydat knihu o závislosti a spoluzávislosti a ona chtěla pokračovat na Chodci, který se ukázal jako slepá cesta. Tehdy, jsem pochopil, že sice seženu peníze, ale vlastně bude dělat pokusy jak je ze mě vymámit na něco jiného. Přestala se mi zamlouvat spolupráce s grafičkou, která měla nehorázné finanční požadavky a jak jsem později díky Janě zjistil, je k mání kvalitní grafik, který si řek solidní částku, odvedl solidní práci nadprůměrné kvality. Tohle vše přispělo k rozchodu. Odešel jsem od spolupráce s člověkem, který se mi nejprve velmi zamlouval, ale nakonec bylo víc potíží, než skutečně kvalitního výsledku. Nebylo mi příjemné tu situaci ukončit takto, ale udělal jsem to. V konečném důsledku, kdy paní Valdaufové zbyly knížky, a mě jen ta práce a pocit, že jsem pro úspěch udělal co jsme mohl. Sice jsem nic nevydělal, také nic neprodělal, takže nula od nuly pojde. Tohle stačí jen několikrát za život. Stane se. Ale není mým cílem opakovat systematicky „úspěch” tohoto druhu.
Ještě se trochu vrátím k onomu včerejšímu setkání s dámou z televize. Dívala se na ukázky, které jsem ji předvedl a poznamenala. „Všimla jsem si, e vy nikoho v té terapii, stejně jako v diskusích, které vedete nepředěláváte.” Má pravdu. Nikoho, kdo nemá vůli se dohodnout Chceš žít jak žiješ, chceš jednat jak jednáš. Pokračuj v tom. Pokud mě budeš ohrožovat, udělám všechno abych tvému ohrožování zamezil. Chceš-li mít problémy, nebudu se rozčilovat tím jaký jsi. Odejdu od tebe a nechám tě tvým potížím. Nemám vážně potřebu setrvávat ve vztazích, kde mě nečeká nic jiného než spory.
Nemám vážně potřebu překonávat potíže toho druhého. Nemám potřebu být natolik silný abych unášel lidi, kteří chtějí mít potíže a překážky v životě. Nevidí, neslyší a také to s nimi jako s nevidoucími, s těmi nevidoucími, kteří nechtějí prohlédnout dopadne. Dám najevo dobrou vůli se dohodnout, když dohoda není možná, pak nechám jít věci svou cestou. Mnou zvolenou.