Už několikrát jsem měl konzultaci s otcem nebo matkou feťáka, kteří sami byli závislí, případně několik let abstinovali a stejně podobně jako jiní rodiče byli bezradní.
Už několikrát jsem měl konzultaci s otcem nebo matkou feťáka, kteří sami byli závislí, případně několik let abstinovali a stejně podobně jako jiní rodiče byli bezradní. Bezradní v případě svých vlastních fetujících, pijících či hazardně hrajících dětí.
Tito rodiče v případě svých vlastních dětí, se chovají podobně jako jiní rodiče. Zapomenou na své zkušenosti z oblasti své drogové kariéry, zapomenou na svou schopnost v těch dobách se o sebe postarat, vůbec nejsou soudní aby dokázali pochopit, že jejich děti nejsou horší, než byli kdy oni sami.
Největší problém, těchto rodičů, podobně jako jiných rodičů dětí, co jim pijí, fetují nebo se zpíjejí do němoty, je ochota připustit dospělost svých dětí, odpovědnost těch dětí za své skutky a povinnosti, které plynou z jejich dospělosti obecně.
Stejného omyl se dopouštějí, mnozí „humanisticky” vzdělaní jedinci, kteří se hodlají dopustit libovolného dobra. Ti v rámci svých představ podobně jako ti výše zmínění rodiče, jsou v zajetí svých ilusí, kterými krmí své okolí, sami sebe pasují do role expertů, kteří „vědí lépe,” než běžná populace, jak zacházet s menšinami, uprchlíky, kteří se sem valí, podobně jako okolí těch zmíněných rodičů. Dopouštějí se té chyby, že tlačí na pomoc za každou cenu.
Běžně uvažující člověk, do nedávna věděl jedno. „Nikdo mi nic nedá, nikdo se o mne nepostará, co si nezařídím nemám.” Takový byl úzus a doba, kdy se opravdu o ty neschopné, postižené staraly charitativní organizace. Většina populace se starala, více či méně a více či méně měla, nebo neměla. Mám na mysli materiální statky.
O problémech, které nastolil rozvinutý sociální stát bylo napsáno víc než dost. Stejně tak o problémech, které nastolují ti „zachránci a spasitelé” závislých taktéž. Pamatuji různé kolegy a kolegyně, kteří přicházeli s nejrůznějšími mesiášskými představami, dokonce se domnívali, že jejich „ideály” fungují aby časem zjistili jednu věc.
Hodně se angažovali aby těm závislým zprostředkovaly cokoliv, i to, co si mohli ti závislí opatřit sami, že jejich snaha je navenek hodnocena velmi pozitivně, jenže efekt samostatnosti a dospělosti, ke které má terapie závislosti vést, díky jejich bezmezné pomoci, jednoduše selhává. Stejně tak selhávají pokusy lidí z jiných civilizačních okruhů přesadit do našich hodnotových měřítek.
Těmi „dobrodinci” stále podporovaní závislí, se dříve nebo později vrátí ke způsobu života, který vedli předtím, protože nedokázali vyjít ze své představy, že všichni kolem nich mají povinnost se starat o jejich potřeby z vděku za to, že abstinují. Jen ti, kteří pochopí, že věčná podpora a záchrana je cesta do pekla, jejich osobního pekla. Dokáží si udržet soudnost a ochotu pracovat pro své blaho.
Umět rozlišit osobní prospěšnost, která druhého člověka vede k samostatnosti od pomoci, jež je zavazující a nakonec omezující je poměrně těžké. „Mesiáši” všech druhů a směrů jsou těmi pomáhajícími. Zbytek, kterých je podstatně méně, jsou prospěšní.
Tak jako ukazatel směru, který člověk, co chce být prospěšný dá na křižovatku a nechá na rozumu těch druhých, zda se tím směrníkem bude řídit či nikoliv. Soudný, dospělý člověk se umí rozhodnout na rozdíl o těch, co jim je stále pomáháno, kam jeho život má směrovat.
Věční „spasitelé” mají vždy „lepší znalosti o druhých, „vždy lépe vědí,” co druzí potřebují a velmi dobře si pamatují, kdo jim je zavázaný za jejich pomoc. A pokud neprojeví dostatečný vděk, pak dokáží toho, co ho připravili o samostatnost a víru ve vlastní schopnosti řádně potrestat. Ději socialismu, ekologismu jsou takových příběhů plné.
Mnozí lidé, co se mi v životě snažili pomáhat a radit, jen málokdy unesli skutečnost, že byli mnou odmítnutí. Málokteří dokázali snést, že docela rád dělám jen své chyby, a nemám zájem se řídit jejich představami o správném a dokonalém životě, správnou a dokonalou terapií, jež mi vnucovali jako cestu k profesnímu úspěchu.
Ano, urážky sluníčkářů, všech těch, co se nehodlají řídit jejich představami o správně fungující společnosti, vždy obsahují urážky typu, „Nácek, Hitler, fašista, bezohledný agresivní jedinec.” Občas jsem je poslal buď přímo, nebo nepřímo i s jejich představami a názory do patřičných míst. Někteří z nás, méně útlocitní, řeknou: „Přímo do prdele.”
Zkušenosti předchozích generací, co je skutečně dost dlouhé časové období, aby se dalo těm zkušenostem věřit, mě vedou k závěru, že pokud na lidech kolem sebe, nepožaduji dospělé chování, odpovědnost za sebe, poskytuji jim dary a výhody, které se obvykle poskytují jen dětem a ještě navíc v omezené míře, pak se na těch lidech dopouštím, hříchu pýchy. Pýchy na své schopnosti, pýchy představy o své neomylnosti a pýchy že vím více lépe, než jsou zkušenosti předchozích generací.
Často čtu, že na zkušenosti předchozích generací se nemohu spolehnout. Tyhle hesla vykřikují ti, kteří by mě rádi přesvědčili o své pravdě. Jenže zkušenosti mých předků, mne zatím vždy vytáhly ze všech malérů a chyb, kterých jsem se v životě dopustil. A že jich bylo. Jo jo.