Hezky jsem si dnes pospal, pobavil, prostě dovolená jak má být. Zcela sem
vypustil, mimo tvorby palačinek jakoukoliv pracovní činnost. Místo toho jsem
Hezky jsem si dnes pospal, pobavil, prostě dovolená jak má být. Zcela sem
vypustil, mimo tvorby palačinek jakoukoliv pracovní činnost. Místo toho jsem
se věnoval četbě, sledování starého námořnického filmu, pochopitelně
britského, pod názvem „Above us the waves.” O pokusu potopit
bitevní lodi Tirpitz mini ponorkami. Film se mi moc líbil jak zpracováním,
tak i záběry na staré válečné lodě.
Měl takový ten pravý britský přístup k válce a k životu. Jak ho kdysi ve
svých pamětech popsal armádní generál Karel Klapálek, poslední velitel
československého armádního sboru v Sovětském Svazu. Pamatuji se jak říkal,
že Britové na všechny pokusy o debatách na téma, britské neúspěchy ve válce
odpovídali: „Oh yes…” Aby stejně si mysleli, že přes všechny
ty ztráty tu válku nakonec vyhrají.
Nakonec, co jim taky zbývalo. Trpělivost, odvaha a víra, že se všechno
změní k lepšímu. Žádný takový ten povinný optimismus, který někdy čiší z
podobných amerických filmů. „My jsem ti nejlepší a nad nás není. Tedy
oni si to Britové o sobě myslí také, ale nedávají to tak okatě najevo. V
knize „Kruté moře” je také taková typicky britská poznámka.
„Tohle moře bylo vždycky britské a není čas aby měnilo
národnost.” Žádné halasné kecy o tom jak zvítězíme a nikdy
nedovolíme… Tohle mne vždy nadchlo. Jako mě vždy nadchla Británie, při
mých pobytech v ní. Ani se nedivím své nejstarší dceři, že se s mužem zatím
nehodlají vrátit. Británie má něco do sebe.
Koupil jsem si do čtečky, knížku od pana Vlka: „Stálo to za hovno,
ale byla sranda.” Tak si ji tak pročítám, mnohé si vybavuji, zrovna
před chvíli jsem si zrovna vzpomněl na to, jak sem kdysi miloval platonicky
jednu krásku. Chodil sem kolem ní, obdivoval ji a ona to věděla. Tedy,
alespoň se domnívám. Nikdy sem s ní nepromluvil, nikdy jsem ji neoslovil.
Tohle se mi v životě často nestávalo, ale tady ano. No, nic, četl jsem si
chvíli, pak jsem zjistil, že mé tělo vyžaduje pohyb. Sbalil jsem se, natáhl
botky a vyrazil. Ještě mi to moc nešlo, navíc se mi v tom dusnu špatně
dýchalo. Také si zvykám na jiný styl chůze. Bez ruksaku. I tohle je
každoroční záležitost.
Aby té kultury nebylo málo, pouštěl jsem si ještě večer starou muziku od
Rachmaninova a Čajkovského. Vlastně od obou „Liturgii sv.Jana
Zlatoústého.” Každý z obou skladatelů ji zpracoval krásně. Miluji thle
muziku, stejně jako miluji Gregoriánské chorály. nebudu škrt a podělím se o odkaz Rachmaninov a přidám i toho Čajkovského: Čajkovskij
Toho jsem slyšel před více jak dvaceti lety, když mi ho tehdy přivezla má
katolická manželka Petra z Polska, pak jsem dostal desku „Tisíc let
křesťanství na Rusi.” Takže mám tuhle muziku spojenou jak se vým
osobním životem, tak se svým náboženským vyznáním, neb stejnou liturgii
používá i Řeckokatolická Církev, ve které jsem pokřtěný, ale i Pravoslavná.
A zpívá se nikoliv v ruštině, ale ve staroslověnštině.
Toho Rachmaninova jsem neznal, ale musím říci, že mě hladí ten zpěv po
duši. Jsem vlastně ještě naladěný poutně. Zítra tu pouť dokončím. Pojedu s
Martinem, se svým kmotřencem do Příbrami na Svatou horu. Docela se těším,
mám to tam rád a mám i hezkou vzpomínku spojenou právě s poslední mojí poutí
na Svatou horu, před deseti lety.
Putoval jsem tam požádat Bohorodičku, aby
mi pomohla vyřešit zcela můj problém právě s mou katolickou manželkou. Putoval jsem tehdy za to aby se jí dobře vedlo. Je zvláštní putovat za někoho, kdo vás nemá rád, vyhýbá se vám, a nic dobrého vám vlastně dlouho neudělal. Zkusil jsem to a musím říci, že se tím můj vztah k mé katolické manželce hodně změnil. K lepšímu. Pokud někdo namítne, že její se tím nezměnil, tak mu odpovím, že nejsem odpovědný za její vztah vůči mě. Pouze za svůj vůči ní. .
Trochu jsem dnes diskutoval na abíčku na téma „Pussy Riot” a
jejich malér. Takhle s tím jakým způsobem se modlily v kostele se mi moc
nezdál a nezdá, ale rozhodně si myslím, že je svinstvo je chtít zavřít na
kolik let. S tímhle si Bůh i Pravoslavná Církev dokáže poradit bez světské
moci. Tak se za děvčata zítra aspoň pomodlím. Nakonec, když se to tak vezme,
víru vyjádřily, když Bohorodičku požádaly o pomoc.
Ovšem, někomu se v Rusku náramně hodí ukázat sílu a rozhodnost. Jo Rusko.
Tam kdy a jestli vůbec dorazí západní civilizace, to je skutečně jen známo
Bohu všemohoucímu a vševědoucímu. Mě prostému člověku tedy rozhodně ne.
Nakonec máme dost starostí sami doma, abychom tu civilizaci udrželi aspoň v
přijatelných normách. Sice moc nesleduji poslední vládní i nevládní maléry,
nakonec tolik mě zase neberou, nenechávám se jimi zahltit. Ale myslím si, že
ač sám se moc neangažuji v politice, mimo diskusí na téma, zda a jak omezit
hazard a drogy, což je navýsost politická otázka.
Svět se mění, mění se postoje lidí, k náboženství, různí mudrci vyjadřují
takové ty rádoby objevné věci, jako že Církev je pro věřící potřebná a
důležitá. Tenhle „objevný” názor jsem zachytil také v jedné
diskusi. Takový ten postoj: „Já vlastně nikam patřit
nepotřebuji,” který mnozí z těchto „psychologů” deklarují,
dost často znamená jen strach z toho se nějakým způsobem zařadit a vlastně
ti lidé žijí ve dvojím pekle. Jedno peklo je pro ně v tom, že nikam nepatří,
druhé peklo v tom, že by někam patřit mohli a vědělo by se to na ně.
A přitom jako lidé potřebujeme někam patřit, být ve společenství, ať je to
Církev, nebo rodina, nebo přátelé, které spojuje právě to společné. Víra v
hodnoty, víra v něco, co nás přesahuje, čeho většinou nikdy plně
nedosáhneme, ale aspoň se pokoušíme. Nakonec vidím to na svých klientech,
kteří patří do mých sedmi terapeutických skupin, jak jim tohle společenství
chybí, jak se už ozývají, jestli už jsem doma, jestli skutečně bude skupina
příští týden. Pro tuhle chvíli, chtějí někam patřit a pro mnohé je to na
dost dlouhou dobu, jediný záchytný bod, který jim umožňuje být ve
společenství rovných a přijímaných druhými lidmi.
Pro mne osobně církevní společenství je důležité, jsem rád členem Církve
a jsem rád, že víc jak s miliardou lidí sdílím společné vyznání víry, společná
dogmata, společnou modlitbu, společné Svátosti. Pochopitelně, Církev Svatá
má problémy, má své vady, ale pro mne je těch kladů podstatně víc, než toho,
co v Církvi je vadné. Nakonec Bůh si to roztřídí, jak tomu většinou věříme.
Na mé osobní odpovědnosti je, abych toho měl na svědomí co nejméně. Nechce
se mi pouštět do planého filozofování, nebo nějakého plytkého moralizování,
takže skončím. Jo jo.