Našel jsem novu zálibu. Dělám dobré skutky. Jsem zvědavý, jak a kdy za ně budu potrestán. Tedy, alespoň se říká, že za každý dobrý skutek následuje trest. A prý spravedlivý.
Našel jsem novu zálibu. Dělám dobré skutky. Jsem zvědavý, jak a kdy za ně budu potrestán. Tedy, alespoň se říká, že za každý dobrý skutek následuje trest. A prý spravedlivý. Já si myslím, že spravedlivý trest následuje, za ty „dobré skutky,” kterých se dopouštějí lidé, co své „dobro” cpou těm druhým bez ohledu na to zda o jejich dobro někdo stojí, či ne. Ovšem ty dobré skutky, co se o nich zmiňuji, dělám na žádost těch co je potřebují.
Jen nevím, zda mají smysl. Pokud přijde paní, co má syna, který kouří trávu, a ona se ho rozhodne zachránit ať to stojí, co to stojí, pak ji sice mohu varovat, že zřejmě asi neuspěje. Ale ona je rozhodnuta prosadit svojí. Chápu ji, má strach. Otázkou je, nakolik se ji povede přinutit svého dospělého syna aby změnil své zvyky a kamarády. Zrovna jedna taková mě včera navštívila v blázinci. Na můj dotaz, co dělá odpověděla, že je služka. Pobavila mě, protože to řekla s takovým rozhořčením. Jsem ji sdělil, že z mého hlediska je to minimálně tak ctihodné povolání, jako být servírka v restauraci. Že nevidím žádný extra rozdíl mezi tím, chodit nakupovat, uklízet v něčí domácnosti a roznášet jídlo a nápoje v restauraci. Uklízet ze stolu špinavé nádobí a usmívat se i na hloupé a nevychované hosty. nevím, zda jsem ji přesvědčil.
Co se týče debaty pod mým posledním blogem k otázce, zda měl či neměl můj klient odvézt svou ex-manželku do nemocnice. Tak ke komentáři, který napsal anonym:
odvezu syna domů a tím to pro mě končí…proč vést do nemocnice ex-manželku, když jsou u toho její rodiče? Starám-li se o děti, nemám potřebu vozit k ošetření ex-manželku v situaci, kdy to není životu nebezpečné – jinak by policie, která jak píšete byla přítomna, zavolala rychlou, a v situaci, kdy jsou u toho rodice exmanzelky. Staram-li se o deti, zavezu, a jedu domu, vic se nestaram:) Jistě, dobrý skutek to byl, ale zaroven hloupy:)
K tomu komentáři jen tolik z mé strany. Projev výše uvedený značí: Buď jsem natolik zamindrákovaný a pomstychtivý, že mi nestačí vědomí, že se sama ujistila, že rozvod a vyštípání mě z domu asi nebylo to nejlepší, co mohla udělat pro sebe a své děti že si má exmanželka svým chováním vykoledovala, co si vykoledovala.Pouze svým dětem ukáži jak skutečně umím být malicherný, pomstychtivý a zamindrákovaný, že ji nechám bez ošetření. Nechtěl jsem zas až tak moc být terapeutem v té diskusi, ale v terapii, by si klient v případě, že by se pochlubil, jak ji nepomohl asi slyšel mou reakci:
Chápu, že se k ni nechceš vrátit, chápu a hodně chápu, že cítíš uspokojení z toho, že si naběhla a má, tedy co chtěla,; ale tak nějak moc nechápu z jakého důvodu chceš svým dětem a svému okolí ukázat, že tvá pomstychtivost jde až tak daleko, že ji nepomůžeš, když vlastně ti pomoc tvé ex-manželce může v očích tvých dětí jen prospět a navíc jim dáš možnost si uvědomit, že je lidské prostě potřebnému v nouzi pomoc.
Ptá-li se kdo, proč vézt svoji ex-manželku do nemocnice? Tak třeba jen proto, že policie není schopná určit, co je životu nebezpečné nebo ne. Nakonec ta žena je matkou mých dětí. Mám zájem, aby byla zdravá a schopná se mnou se o ty děti starat. Z toho důvodu udělám, co je třeba.
Sám osobně jsem stál o to, vycházet s matkami svých dětí. Nemusím se s nimi milovat, ale mohu s nimi v zájmu svých dětí udržovat korektní vztahy. Sice od žádné z nich nic nechci, nic od nich neočekávám, tedy směrem ke své osobě, ale co se týče takové situace, už k vůli svým dětem bych se choval dobře už jen proto, aby viděly, že se to má. Navíc, asi by se mi dost těžko vysvětlovalo dětem, z jakého důvodu jsem ji neposkytl pomoc a měl bych zřejmě potíž je přesvědčit, že jsem slušný člověk, kterého se zbavila zbytečně.
Takže začne-li nějaký podobný anonym diskutovat v tomhle případě na téma. „Jílkova arogance,” pak s ním udělám rázný konec. Skutečně v takovém případě, otázky proč a nač? Beru jako zasahování do života druhých, prosazování manipulativních názorů, na to, co je a co není správné, a rozhodně neberu toho člověka jako oprávněného soudce, který určuje pravidla chování. Nakonec v takových případech se potvrzuje stará pravda. Pokud vás někdo z něčeho obviňuje, pak nejspíš z toho, čím sám trpí. V tomhle případě neschopnosti diskutovat, vnímat odlišný názor jako mimo mísu a projev hlouposti a ohrazení se proti takovým způsobům jako aroganci.
V dobách, kdy moje děti z prvního manželství byly malé, snažil jsem se chovat k jejich matce, tak aby viděly, že si ji vážím. Nikdy jsem o ni před nimi zle nemluvil, pokud měly nějaké připomínky k ní přede mnou, pak jsem je zarazil. Neumím si představit, že bych v případě, který jsem popsal ji nechal bez pomoci. Pochopitelně zamindrákovaní hlupáci, touží po krvi a pomstě. Mě by skutečně stačilo jen to vědomí, že si naběhla, a že prožila korektivní zkušenost. Pokud by se chovala tak, jak jsem popsal, že by okamžitě zase hledala dalšího muže, aby náhodou se nezačala bát mužů, pak bych její chování nepovažoval za rozumné, ale vysoce nerozumné.
Zřejmě se totiž mužů bát nezačne, ale opět vleze do problematického vztahu, kterým si bude dokazovat svou ženskou přitažlivost a bude se tak chovat bez ohledu na potřeby svých dětí. Tím jen potvrzuje svou lidskou nezralost. Nezralost, která se začala projevovat tím, že jí její muž vyhověl skoro ve všem. Přesto jí byla jeho změna málo, chtěla mnohem víc a mnohem rychleji. Tak jak závislí a spoluzávislí chtějí. Všechno hned, včera bylo pozdě. Ona rychlost a naléhavost, se kterou „řeší” své problémy jim ty potíže a problémy nesnižuje, ale navršuje.
Zase jsme u těch skutků. Skutky se k nám vracejí, nejen ty dobré, ale i ty zlé, v tomto případě vysoce neuvážené. Vždy, když tito a jim podobní lidé řeknou: „Ale já jsem už takový/á,” jim odpovím: „Pokud mě chcete přesvědčit, že neumíte používat rozum, vede se vám v tom přesvědčování skvěle.” Ano, mnozí nezralí lidé mají sice vysoké IQ, jsou schopni úžasných intelektuálních výkonů, leč díky svým slepým místům v uvažování a chování, vždy v určitých osobních záležitostech, dojdou stejných, výsledků. K jejich vlastnímu překvapení. Vždy ovšem negativních.
Nakonec ti lidé zjistí, že pomalu, ale dlouhodobě musí změnit svůj způsob života, uvažování i projev. A pokud tak neučiní, problému a „smůly” se nezbaví. Jo jo.