Čas ukázal!

Dostal jsem odkaz od Jardy Vacka, který ho někde vyšťoural, na pořad Áčko z roku

Dostal jsem odkaz od Jardy Vacka, který ho někde vyšťoural, na pořad Áčko z roku
2000, který jsem absolvoval jako své první televizní vystoupení vůbec. Je
sice sestříhaný, z hodiny asi 37 minut, ale přesto ty nejdůležitější věci
jsou tam. Ačko

Byl jsem tehdy ještě skoro mladý, bylo mi padesát. Díval jsem se na
ten záznam a bavil jsem se. Bavil jsem se naivitou moderátorky, kterou jsem
dost vytočil svým postojem, vzpomínal jsem jak jsem vytočil konpars a
dopálil některé televizní diváky. Bohužel ty rozhořčené dotazy jsou pryč.
Ale nevadí. To nejdůležitější zůstalo. Má poslední slova v tom pořadu byla: Čas ukáže!

Přesvědčení, že se prostě některé věci nedělají, že mohu pochopit mladou
holku, které si líbí chlap, mohu pochopit chlapa terapeuta, kterému se
líbí klientka. Máme všichni právo na omyl, na chybu. Ale pořád si myslím,
že pokud udělám takovouto chybu, nechodím s tím po televizích a neprodávám
to jako „zázračné a úspěšné vyléčení.” Ona paní Kohoutová velmi
ráda tam hovořila o víře a zároveň druhým hlasem řekla, že nechce být tou,
která slouží v takovém případě všem, nejen jednomu. Nemám na mysli sexuální
oblast, ale práci zdravotní sestry.

Naivita moderátorky byla zjevná, ta se skutečně pokusila udržet pořad v
relaci: „hleďte, jaké štěstí je potkalo,” i když se to
pokoušela vydávat za běžný život. V běžném životě prostě lékaři,
psychologové terapeuti.sestry nespí s pacienty, nebo klienty. S pacienty,
kteří jsou v terapeutické komunitě zaměřené na závislost. Nebo zaměřenou na jinou problematiku. Pokud ano, pak
jde jednoznačně o terapeutické selhání.

Znám více případů, kdy ti lidé porušili pravidla, nikdy ono porušení
pravidel dobře nedopadlo. Ono porušování jistých etických pravidel nikdy
dobře nedopadne. Ano lidé se mohou zamilovat, mohou chybovat, ale je
dobré, když na svou chybu přijdou a poučí se. Paní Kohoutová na svou chybu
v tom pořadu evidentně nepřišla.

Petra Kohouta jsem po vysílání pořadu, za čas potkal. Hrál na kytaru,
na ulici, říkal, že se na mě nezlobí a že spolu s Petrou nejsou. Prý
zrecidivoval. Nevím, jestli se zase dali dohromady, neznám jejich další
osudy, ale našel jsem na internetu tenhle odkaz,

Petr
Kohout

Pravděpodobně jde o téhož člověka. Takže stále chodí, stále
dojímá veřejnost svým příběhem. Inu hráč. Dokonce žaloval stát a požadoval
sto milionů za to, že stát nedostatečně informuje o důsledcích
hazardu. To mně skutečně pobavilo.

Ano pan Kohout chodí po školách, vypráví svůj příběh, hraje na kytaru a
informuje o hazardu. Stále stejný postup. Nějak mi tam uniká informace, zda
také abstinuje od hazardu, nebo zda mu školy tímto způsobem poskytují
prostředky na hru.

Bohužel prevence tímto způsobem nefunguje. Ani nepomáhá samotnému
jedinci ke změně myšlení a tím i způsobu života. Bohužel. Pan Kohout se
považuje za bojovníka proti hazardu. Znám víc takových bojovníků, co
bojují, bojují a nic nezmění. Ani na sobě, ani v oblasti prevence. Velká
slova, dojemné vyprávění, žádné skutky. Dal jsem si práci a našel jsem
víc, záznamů Petra Kohouta. S terapeutického hlediska se dá ukázat, jak
tento způsob myšlení a konání je nefunkční, pro samotného závislého.

Boj, prohra výhra. Jenže život není boj. Život je starost, život
abstinujícího závislého není boj, není v oblasti výhry, prohry, ale v
oblasti změny, práce, tvořivosti, změny v myšlení. Nejedná se o
slovíčkaření, ale o celkový přístup k sobě samému. V úryvku dopisu Petra
Kohouta

Dotaz a
odpověď

je tato pasáž. Cituji: Jmenuji se Petr Kohout,je mi
38 let a nyní žiji v Mostě.V roce 1994 jsem se stal závislým na
hracích automatech, které mi změnili od základu život. Je nutné
napsat, že život nezměnili jenom mě, ale i mojim rodinám, dětem a
příbuzným. Jsem tedy závislý už 13 let a věřte mi prosím, že jsem
na hranici mezi životem a smrtí a to i přesto, že už 20 měsíců
abstinuji.Mám asi 250 000Kč,- dluhů, sedm pokusů o sebevraždu,
stejný počet pobytů v léčebnách, rok a půl života na ulici jako
bezdomovec,díky automatům mám mániodepresivni syndrom se
sebevražednými sklony v anamnéze atd.Závislost na hracích
automatech mi vzala úplně všechno a je velice obtížné,možná až
nemožné se v tomto státě zařadit alespoň trochu do normálního života.

Znám poměrně mnoho hráčů, kteří abstinují.I přesto, že mají mnoho
potíží. Nemají lehký život. Konečně proč by ho měli mít, když těžkosti,
kterými projdou a oni díky tomu zesílí, najdou sebe sama? Díky uvědomění a
praktickým skutkům najdou způsob, jak se vypořádat s
„nepřízní” osudu.

Pravdou je, že znám mnohem více těch, kteří opakovaně překračují
pravidla, terapeutická doporučení a mají podobný osud jako Petr Kohout. Co
se hazardu týče, mám za to, že čím menší dostupnost, tím větší šance na
snižování problémů s hazardem. Ano jsem pro limit na hazard. Ale jak
je vidět, překračování pravidel v terapeutickém vztahu terapeutem směrem k
pacientovi rozhodně nikoho nezachrání. Takže terapie, terapeutický vztah,
ale nikoliv uspokojování svých osobních potřeb úkor klienta, či pacienta
je cesta k úspěchu. Čas ukázal. Howgh, domluvil jsem!