Byl to včera takový příjemný den. Po konzultaci, kterou jsem měl s objednaným klientem, jsem vyrazil volit. Říkám si, že pokud na ty volby lidi kašlou, nemusím na ně kašlat já.
Byl to včera takový příjemný den. Po konzultaci, kterou jsem měl s objednaným klientem, jsem vyrazil volit. Říkám si, že pokud na ty volby lidi kašlou, nemusím na ně kašlat já. Nakonec, lidé kašlou na mnoho jiných věcí, které zajímají mě. Sice nepíši ty plamenné blogy tepající všechny možné neřády, ale tím nechci říci, že se nezajímám o to co se děje. Jen v takové umírněné formě. Už dávno vím, že pokud si člověk bere něco moc do hlavy, poznamená ho to. V dobrém i zlém.
Ti co sledují bulvár, jsou bulvárem poznamenaní. Nemusí se jim tohle prohlášení líbit, ale stačí jen sedět v tramvaji a sledovat, jako jsem sledoval rozhovor dvou manželů, kolem čtyřicítky, jak se strašně rozčilují nad Petrem Nečasem a jeho současnou ženou. Jak přesně recitují ten bulvár, který mnohá media produkují. Kdybych měl věřit všemu, co ke mě dolehne z novin, z rádia, nebo z televize, už mám slušivou bílou kazajku bez rukávu, případně trávím život v lůžkové kleci. Což by nebylo asi nic moc. Naštěstí byla tramvaj docela prázdná, po chvilce jsem se zvedl a šel si sednout jinam, abych nemusel poslouchat ty kecy.
Snažím se abych si moc tyhle kecy nepouštěl moc do hlavy. Píšu si svoje textíky, koukám na fotbal, na hokej jsem se díval jen dvě třetiny, pak jsem usoudil, že v další třetině to asi moc nevylepší, tudíž jsem se věnoval Janě Krupičkové, která mě navštívila abychom probrali, co dál v našem podnikání. Tedy ve vydávání a prodeji mých knih. Neb je důležité knihu nejen napsat, ale také ji vydat a prodat. Podnikání je vážná věc, podstatně důležitější než drby o politice. Pořád si uvědomuji, že pokud je stát řízen lidmi, co mi moc v tomhle směru nehází klacky pod nohy, nemám zas moc důvod naříkat a a neustálým nářkem si ničit spánek bláboly tisku a televize.
Tak, asi by to mohlo být lepší, než je, ale ono by to mohlo být i horší. Jak tak sleduji dění kolem sebe, vidím, že mnozí mají roupy z dobrého bydla, jak vždycky říkala moje babička. No jo, asi jsem moc skromný a nemám moc velké nároky. Jestli mi něco dělá starost, tak hlavně o to aby mě neopustila fantasie a aspoň mi to pořád ještě myslelo. Dokud má člověk nápady a schopnost myslet, tak si v životě poradí, pokud na něj nikdo nemíří nabitou zbraní a nedává mu pouta na ruce a na nohy.
Lidé si dělají děsné starosti, co bude jak bude a nakonec se ukáže, že dokáží přežít všechny možné i nemožné potíže a problémy. Naštěstí jim nechybí naděje, že bude lépe. Jinak by museli jako ti „realisté” upadnout do naprosté deprese. Což se těm realistům podle některých výzkumů děje. Asi nemají lehký život. No, komu není dán optimismus, dost těžko ho hledá.
Ale abych se vrátil ke včerejšku. Díval jsem se na fotbal, který mě neskutečně pobavil. Bylo na co koukat. Sice ten výsledek byl pro Atletico krutý, jenže život a hra někdy bývá takhle krutá. Dlouho dává naději na skvělý výsledek, aby se nakonec ukázalo, že ne vždy tak vše dopadne. Pak jsem se díval na „Miller’s Crossing” Pochopitelně s titulky, abych si ten film vychutnal. Pobavil mě a ač je plný násilí, tak nebylo to samoúčelné násilí, ale takové spíš zesměšňující. Jak ty násilníky, co mají rozum v bicepsu a hlavni pětačtyřicítky. Tak ty důvody, pro které ti lidé ono násilí používají. Moc, prachy, ženský. Nikdo těm násilníkům neřekl, že tohle je dostupné i jinak, a bez vší té krve a opovržení, které ti lidé používající násilí zažívají. Ačkoliv se stále dožadují úcty a loajality.
Čím déle píši blogy, tím víc se ujišťuji o jednom. Blog má podle mne jednu obrovskou výhodu. Pokud si člověk píše, co chce, pak ví, že může, protože ho nikomu nemusí prodat. Ví, že si ho přečtou lidé, kteří se zajímají o to, co ten dotyčný píše, co si myslí. Blog poskytuje svobodu. Dá se do něj zakomponovat cokoliv, dá se na něm trénovat psaní. Protože psaní se musí trénovat, jako každá lidská činnost, která nám není vrozená. Blog se dá psát, tak jak člověk myslí, na co myslí, zachytit okamžik a pak se k tomu okamžiku vrátit.
Jestli něco mám rád na práci, co dělám, tak právě tu chaotičnost, ze které roste lidská svoboda, která je pro člověka, rozhodně tedy pro mne, tak důležitá. Události se dají uvést do chaosu a chaosu se dá rozumět a znovu ho přetransformovat do něčeho smysluplného. Tohle poskytuje literatura i psychoterapie a jak zjišťuji i divadlo. Svoboda dělat, co chci, jak chci a přitom ještě nikomu u toho neubližovat je právě ono, co mě na tom všem láká. Jak na psychoterapii, divadlu, nebo literatuře, či muzice.
Závislí jsou závislí, právě proto, že jsou omezení svou drogou. Libovolnou drogou. Být uzdravený ze závislosti, znamená být svobodný ve svém konání, tak aby člověk mohl žít podle svých představ a nemusel svou svobodu uplatňovat na úkor jiných. Tak, nechám filozofických úvah a jdu si do Billy koupit tvaroh a kuře. Slunce svítí a čeká mě volné odpoledne, kdy nic nemusím. Ale mohu mnohé. Jo jo.