Byl jsem dnes s Babetou na Štvanici na Golemovi. Víc jak dvě hodiny děje, který se prolínal, tekl, měl smysl, bavil. Herci hráli, co mohli, diváci chodili kam chtěli.
Byl jsem dnes s Babetou na Štvanici na Golemovi. Víc jak dvě hodiny děje, který se prolínal, tekl, měl smysl, bavil. Herci hráli, co mohli, diváci chodili kam chtěli. Hrálo se v patře, v přízemí, před domem za domem. Diváci měli na hlavě na rozdíl od herců, klobouky, každý si mohl nasadit jaký se mu zamlouval. Já si nechal svůj. Pouze na konci jsem si ho na rozdíl od ostatních nechal. Herci hráli bez klobouků, ti co měli na hlavě klobouky nehráli, museli mlčet, ale mlčelo se mi krásně. Když je co sledovat, mlčí se dobře.
Byl to takový divadelní dasein. Střípky života, které se spojovaly, rozpojovaly, herečky byly krásné,živočišné, herci i herečky uměli mluvit. Divadelní bar u Lojzíka jen kypěl. Povídala Babeta, že postavy byly prokreslené, asi byly. Mě se líbil hlavně ten neuchopitelný šrumec, který se vlnil sem tam. Takový šrumec, jaký je život. Tady jsem měl opravdu pocit, že jsou to skutečně prkna, co znamenají svět. Trochu jsem z té alternativy měl strach, jestli nejsem na takovou modernu starý, ale moc se mi tam líbilo, asi půjdu ještě jednou. Protože stejně člověk nemůže vidět všechno, není schopen být na několika místech najednou.
Vlastně jsem si opět uvědomil už letos po třetí sílu divadla. Poprvé, když jsem sám se dvěma herci za pomoci tří židlí a tří osob předváděli terapii závislých a spoluzávislých, při vítání mé knihy „Paradox abstinence/Týpek.” v kavárně Samsa. Pak při Rozmarném létu v Celetné a dnes na Štvanici. Měl jsem prostě letos kliku.
Domu jsem jel na své poměry nezvykle pozdě, MHD. Přeci jen, nejsem zvyklý courat po nocích. S tím jsem přestal zhruba pře víc jak dvaceti lety. Ale měl jsem kliku, opilci se nekonali. Asi ještě chlastali po putykách. Vůbec ten týden od pátku do pátku, jak ho vždycky hodnotíme v blázinci při komunitním programu byl takový klidný, slunný, napadaly mě kapitoly při psaní Jolany. Docela příjemně jsem si onehdy popovídal s jedním člověkem, který sám hodně píše a píše dobře o způsobu psaní.
Přišlo mi to stejně zábavné jako když jsem kdysi, svého času povídali v kormidelně o tom, jaké jsem absolvovali cesty, jak jsem jezdili, co jsem na cestách po Labi a přilehlých plavebních kanálech zažili. Povídalo se, porovnávaly se potíže, zážitky, prostě jsme trhali lana, lámali šreky, házely kotvy, padali do oblouku, dělali díry do lodi, uráželi kormidla, nebo jsme se z těch malérů bez ztráty plavecké cti, dostávali.
Povídali jsme si, jestli si nám postavy dělají co chtějí, jestli nám někdy zbytečně nemudrují, planě nefilozofují. Mezitím jsem se zeptal na jeho osobní pocity, postoje, zkušenosti, názory. Během té hodiny, kterou jsme věnovali psaní, jsem se o něm dozvěděl víc, než kdyby mi vyplnil deset dotazníků a napsal dva životopisy.
Kdysi dávno, když jsem ještě chodil na Psychoterapeutickou fakultu, jsem byl na přednášce jednoho japonského terapeuta, který popisoval svou metodu terapie, kdy celá terapie, podle jeho podání spočívá vlastně v tom, že mu klient vypravuje svůj příběh. Ten terapeut říkal jedno. Tedy jestli si to po těch letech dobře pamatuji. „Klient mi vypráví svůj příběh, já ho vyslechnu a nijak ho nekonfrontuji s různými nesrovnalostmi. Příště mi zase vypráví příběh a já ho zase vyslechnu. Povídám si s ním o jeho životním příběhu.” Co mi vlastně nejvíc na té přednášce uvízlo v hlavě, když říkal. ”On ho pochopitelně mění, ale tak měníme každý z nás svůj příběh. Jak pokračujeme ve vyprávění a jak se mění jeho příběh, tak se i mění jeho život.”
Snad si to pamatuji dobře, snad tomu terapeutovi nevkládám do úst něco, co si třeba myslím já. Protože já také si nechávám vyprávět příběhy. Někdy klientovi vyprávím část svého příběhu. Jednou řekneme to, jindy zase ono. Pak se nám to spojí, někdy se ty představy o dobré minulosti, která pochopitelně u závislých většinou není dobrá, ale představa o dobré minulosti, která postupně se změní v realitu může navodit touhu po změně, touhu po návratu do „starých krásných časů.” Tedy v budoucnosti k lepšímu. I když je to jen sen a představa ale, ta představa ukáže správný směr k čemu směřovat. Většina z nás ví, co je dobré, a ví, co dobré není.
Pochopitelně, nesmí ta představa směřovat k tomu, že bude klient usilovat o „neustálé blaho” v abstinenci. Jako mi poslal onehdy jeden elaborát, který byl po jeho půlroční abstinenci chvalozpěvem na klientovu skvělost asi tohoto druhu. Nemohu si nechat ujít ocitovat úryvek.
Usiluji o harmonický rozvoj osobnosti. Vím, čeho chci osobně dosáhnout, směřuji totiž k trvalé blaženosti. Jsem dostatečně sebevědomý, abych toho dosáhl. Mám nádherný vztah. Miluji a jsem milován.
Inu, našel si ženu, která má potíže s pitím, pije v jeho přítomnosti, jemu to samozřejmě nevadí, on ví, že vydrží. Prý ona snižuje postupně dávky. Problémový si našel problémovou. Tak moc nevšiml, co se opravdu děje. . Přesně na ty rizika jem ho upozornil, ovšem místo zpracování rizik, jsem dostal „Ódu na radost.” Jo, jsou to někdy věci.
A ty pády, když se nedá pozor. Ta trvalá blaženost mě obzvlášť zaujala. Řekl bych typické závislostní chování a myšlení. Akorát obráceně. Napřed usiluje o blaženost za pomoci chlastu, pak abstinence. Zásadně usiluje o nemožné a vždy s podobnými výsledky. Ptáte se jaké? Inu v tom lepším případě, uzavřený detox, pak otevřený detox a pak znovu terapie. V tom lepším případě.
No nic, trochu se protáhnu, abych si udělal ještě dobře před spaním. měl jsem dnes nejen den kulturních zážitků, ale den dobrého jídla, hlavně cestou z blázince na Štvanici, takže si užilo tělo i duše. Dopoledne klienti, odpoledne se půjdu trochu projít, přijde má láska, tedy slibovala. Měla toho také v poslední době dost, ale snad se to teď zlepší. Aspoň trochu, stačí maličko. Zlepšení je je zlepšení a nemusí to být neustálé zlepšování. Jo jo.