Nijak se nikdy nezabýval sny. Sny se mu zdály, některé si pamatoval, některé ne. Ale ten, co se mu zdál před týdnem, o něm přemýšlel celý týden a ještě dlouho, čas od času, po tom co se mu zdál.
Nijak se nikdy nezabýval sny. Sny se mu zdály, některé si pamatoval, některé ne. Ale ten, co se mu zdál před týdnem, o něm přemýšlel celý týden a ještě dlouho, čas od času, po tom co se mu zdál. Vlastně nebyl nijak akční, takový klidný. Šel mezi poli, přišel před kostel v polích.
Vešel dovnitř, vstoupil do sakristie, vystoupal na věž, rozhlédl se po okolí z věže, sestoupil a odešel z kostela. Jinak nic. Šel stezkami mezi poli. Někam do neznáma.
Tmavý sen, slunce nesvítilo, lidé tam nebyli, on sám v kostele. Žádný hlas neslyšel. Ale uvízl mu ten sen v hlavě. Po čase se potkal s kamarádem, který se takovými věci zabýval. Věděl, že dělá něco jako psychoterapii, pořádně netušil, co ta disciplína obnáší. Svěřil se mu, ten ho vyslechl, zeptal se. „co myslíš, že ti ten sen říká.„ Neříkal mu nic. Jen ho znepokojoval.
Kamarád mu zas až tolik podle jeho mínění nepomohl. Chtěl vědět v jaké byl ten sen barvě, jak se cítil, co ho v tom snu napadalo. „jen, že se mám vydat na nějakou cestu.„ Pak si vzpomněl, že tam visel řeholní hábit, „Ale nenavlékl jsem ho.“ Kamarád pokýval hlavou. „tak uvidíš, ale jestli na něj myslíš a zneklidňuje tě, pak je pro tebe nejspíš hodně důležitý.„ Rozloučil se a odešel. Díval se za ním, nebyl o nic chytřejší než předtím. Jako technik měl o těhle metodách své skeptické mínění. Jenže ten snový děj mu vrtal hlavou. Vzpomínal na nedávné události.
Nebyl dlouho rozvedený. Jednoho dne se vrátil domu ze služební cesty a našel kompletně prázdný byt. Vlastně ne zcela prázdný. Na podlaze stála lahev laciné kořalky a sklenice. Pod ní lístek. Aby ses lépe vzpamatoval. Milena. Vzal láhev, sedl si na topení, koukal konsternovaný z okna. Nalil si do sklenice, přičichl. Nenapil se, šel do koupelny. Nebylo tam ani mýdlo, nic, ani jeho kartáček na zuby. Vylil láhev, chtěl rozsvítit, nebyl tam ani vypínač. I ten byl odmontovaný. Ty vypínače, které spolu koupili, vybrala si je. Žádný ručník, žádné mýdlo, chybělo zrcadlo. Dala si práci, ona i její rodina aby zde po sobě nic nenechala.
Zavolal kamarádovi právníkovi. Vylíčil mu situaci. Jednal jako pod vlivem tlumících prášků. Věděl, že Milena mluvila o tom, že odejde. Před rozvodem si rozdělili majetek. O vybavení bytu hovořila pohrdavě. Nerozuměl jejímu chování, dumal, co má tohle znamenat? Právník se ho zeptal jestli ji chce žalovat? Nechal si čas na rozmyšlenou. Vyndal z kufru tablet, podíval se kolik má na účtu. Uklidnilo ho, že na účet se nedostala. Uvažoval. Má byt, ten měl ještě než si ji vzal, auto, peníze na účtu. Ne moc, ale s platem, co má mu nebude zle. Že ho okradla, odnesla i ty vypínače ho zmátlo, ale tak nějak paradoxně pobavilo.
Byla mladší. Víc než dvacet let. Nenašla si mladšího, ale staršího než on. Bohatého. Zvonek. Trhl sebou. Šel se podívat kdo to zvoní. Žena, sousedka. Znal ji od jejich 15 let.
„Dobrý den. Viděla jsem vás jít domu. Minulý týden tady byli nějací lidé a vaše žena je nechala odvést zařízení, řekla mi, že se stěhujete a že ten byt budete prodávat.”
Usmál se na ni.
„Je to malinko jinak. Ona se stěhovala a asi by ten byt ráda prodala, ale není její.
Dívka se překvapeně dívala.
„Pane Zábranský, ona vám vzala všechny věci? ”
„Už je to tak, ani kartáček na zuby ani vypínače mi nenechala.”
„Hmmm, viděla jsem jak vyhazovali spoustu věcí do kontejneru.
Najednou mu došlo, že nemá ani fotografie, ani věci po rodičích. Najednou ho zaplavila totální beznaděj. Nemá minulost, všechno je pryč. Doklady, rodný list, sice věci související s majetkem měl v notářské úschově, už přeci byl opatrný, když se rozváděl. Právník mu s mnohým pomohl. Ale že mu vezme i fotky rodičů, fotky dětí a vyhodí je. Tohle ho skutečně nenapadlo.
Stál tam jako bez duše. Katka, tak se sousedka jmenovala, se jen vyděšeně zeptala.
„Pane Zábranský, je vám něco?”
Probral se.
Ne nic Katko, nic, jen jsem přišel o všechny fotky, všechno co jsem měl po rodičích, památku na to, když byly děti malé, prostě je všechno pryč. ”
Rozloučil se, poděkoval. Vzal si klíče, zabouchl dveře, sešel do auta, zajel si koupit matraci, deku, povlečení, hygienické potřeby, lampičku. Ještě přikoupil nádobí, vařič, varnou konvici, dva talíře a hrnky. Nějaké oblečení a prádlo na převlečení. Připadal si jako když se poprvé ženil a s Luckou, svou první ženou, která se zabila v autě, před deseti lety, dostali byt, a tímhle způsobem zařizovali. Jen to auto neměli a buď vše odnesli v rukách, nebo jim něco kamarádi pomohli.
Nakoupil, zavezl domu, zavolal staršímu synovi, řekl mu pravdu. Ten mlčel, pak řekl.
„Táto, tak přijeď sem, můžeš u nás chvíli být.”
„Ne Jardo, hele, tohle je dobré, podobá se to tomu, jako když jsem začínal s tvojí mámou.”
Chvíli ještě povídali, pak se rozloučili s tím, že se přijede podívat, co nejdříve. Jarda mu řekl. „Fotek je tu po mámě dost, něco jsem si vzal, tak ti je naskenuji aby si měl. A přivezu ti lehátko a stolek z chaty.”
Sešel ještě do večerky, nakoupil jídlo, kafe, doma se najedl, zapojil notebook, napsal šéfovi, že by potřeboval pár dní dovolenou, jen v náznaku popsal situaci. Odpověď přišla obratem.
„Ano, klidně si do konce týdne zařiď co potřebuješ.”
Časem zařídil, nechal si od známého truhláře udělat ložnici s postelí, koupil starší nábytek do pracovny, opatřil si nové vybavení do koupelny nábytek do pracovny. Linku do kuchyně, Další dvě místnosti nechal prázdné.
Dnes seděl u okna, sledoval tu klidnou ulici, na které vyrostl. Lidé, co znal už zde nebyli, vlastně ze spolužáků tu zůstali jen dva. Mnozí lidé zemřeli, odstěhovali se. On sám se vrátil po letech, kdy zemřela žena a umřeli i jeho rodiče. Děti žili jinde. Seděl a najednou mu vytanul na mysli verš z Bible. „Pane, nejsem hoden abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.” A najednou mu došel i ten sen. Opravdu, jen se vydat do toho neznáma, nenechat se zastrašit budoucností na ničem nelpět a opustit minulost. Budoucnost ukáže. ”