Jak jsem si několikrát pročítal onen komentář, který odstartoval tenhle seriál, narazil jsem na několik zajímavých tvrzení, která sem kopíruji a vyznačuji je kursivou.
Jak jsem si několikrát pročítal onen komentář, který odstartoval tenhle seriál, narazil jsem na několik zajímavých tvrzení, která sem kopíruji a vyznačuji je kursivou. Jedna z nich je tahle: Na rozdíl od tebe jsem poznala trochu lépe jeho světonázor, možná jsem byla důvěryhodnější. Nevím nakolik ona pisatelka byla nebo nebyla důvěryhodnější a blíž Bohoušovi Šourkovi, ale v roce 1989, přesně v pátek 13.10 jsem mu byl za svědka na svatbě. Předtím jsem jej byl naposledy navštívit v jeho děčínském bytě se svojí ženou Petrou v Děčíně Želenicích. Naše kamarádství sice začínalo dostávat trhliny, byly mezi spory, ale stále jsem mu byl dost blízko abych mu šel za svědka na svatbu. Požádal mě o to. Rád jsem vyhověl. Nevím jak kdo, ale já jsem byl za svědka několikrát, a vždy to bylo lidem, ke kterým mám blízko, kterých si vážím a kteří si vážili mě. Myslím, že Bohouš si mě vážil. Oba dva jsem byli díky klubu hodně blízko Luterovi. Naše spory se týkaly z mého dnešního hlediska jen malicherných záležitostí. Většinou prestižního charakteru. Ale myslím, že za víc jak tři roky, které uplynuly od našeho seznámení v Orlických horách jsem o Bohoušových názorech a to i politických věděl dost.
Bohouš se rozváděl dlouho a těžce, protože se navíc soudil o svoji dceru, kterou chtěl dostat do péče. Jeho první žena byla nevidomá, manželství nefungovalo nijak skvěle. Sledoval jsem jeho úsilí, ale moc jsem nevěřil, že se mu povede spor vyhrát. Nevyhrál ho, ale myslím, že na něm docela vydělal, protože se přinutil jako bezruký naučit se věci, které by normálně pominul. Šlo mu o skutečnost aby byl shledán způsobilým. Obdivoval jsem ho v mnoha věcech. Přes všechno, co jsme si zlého oba řekli myslím, že to byl člověk, kterého stálo za to potkat.
Bohouš se oženil a pomalu přecházel za ženou do Prahy. Klub jak už jsem řekl fungoval a nefungoval. Mnohé jako jóga, kterou jsem vedl fungovalo ze setrvačnosti, občas jsme se scházeli po bytech. Nejvíce u Luterů, několikrát jsme byli i u mne. Konec roku jsem prožíval dvojmo. Rozpadlo se mi manželství, Petra těhotná odešla k matce do Karlových Varů a končil totáč. Já jsem ještě k tomu dělal první psychoterapeutický výcvik na Slevensku. Díky rozpadu manželství jsem na tom byl psychicky hodně zle. tak zle jako nikdy předtím co se jakéhokoliv vztahu týkalo. Zachránily mě dvě věci. Má kázeň, těžce nabytá během pěti let od začátku terapie a jakýsi odchod do askeze.
Tehdy jsem poprvé použil tuhle metodu, kterou používám vždy, když se na mě valí nečekané události. Neudržuji nějaký čas žádné vztahy se ženami, hodně cvičím jogové techniky, omezím se v jídle. Funguje to jako ochrana a zároveň prevence. Přes všechno co jsem popsal v dvou předchozích dílech jsem stále na sobě velmi tvrdě pracoval. Navíc díky absolvovanému kursu soc. pracovníka jsem se ještě víc zapojil do práce s invalidy, především s lidmi z roztroušenou sklerózou. Byla mi nabídnuta svazem invalidů účast na rekondicích pro tyto lidi jako jednoho z lektorů. Plat žádný a jen jsem si nemusel plati jídlo a ubytování. Byli „laskaví.” Dnes bych už nic takového zadarmo nedělal, protože jsem v té době jako lektor podával profesionální výkon a tam na těch rekondicích jsem si pro sebe zformuloval heslo, které používám dodnes. „Nejsem tu proto, aby jste mě milovali, ale pro to abych vám byl prospěšný.” Dodal bych „ale nemusí to být nutně zadarmo.“ Nebyl jsem na invalidy vlídný, nutil jsem je makat, neslevoval jsem jim a neměli mě rádi. Ale kondičně se zlepšili všichni.
Zažil jsem několik zajímavých věcí během té své první rekondice v Jiřetíně pod Jedlovou, kde jsem to znal, jsem protože jako chlapec jsem tam byl na pionýrském táboře, dvakrát. Poprvé jsem se tam miloval s děvčetem, v tom samém areálu, kde jsem byl s jednou partou na mejdanu a jedna o šest let starší si mě jako sedmnáctiletého vyhlídla a oblíbila natolik, že jsem sní vyjevený skončil v posteli. Takže pracoval jsem, a podle tradice jsem opět byl vyhlídnut jednou pohlednou, mladou účastnicí jako partner pro rekondici. Ještě jsem neuměl v některých věcech chodit. Nebo uměl, ale nechtěl jsem. Navíc jsem krátce předtím skončil své období askéze, takže se mnou byla lehká práce. Dnes bych to nedopustil a nedovoli si.
Leč k těm zajímavým věcem. Tím, že jsem neslevoval a zdravotní stav mě svěřených frekventantů rekondice se zlepšoval, přes všechny výhrady, které ke mě měli, jsem získal důvěru. Takovou, že když jsem holce, která dva roky se nepostavila sama na nohy jsem řekl, „vstaň z toho vozejku a jdi,” tak vstala. Jít se bála. Přesvědčil jsem ji aby šla. Bylo ticho, jen jedna žena začala protestovat. Zaznělo mé oblíbené. „Zmlkni.” Zmlkla a děvče šlo dál. Šel jsem pro jistotu za ní. Ušla několik kroků, otočila se vrátila se do vozíku a rozplakala se. S ní polovina účastníků. Pak má věrohodnost neskutečně stoupla. Jenže vždy po návratu z takovýchto akcí jsem zažíval vždy jakési tiché pohrdání od lidí, kteří moc nepracovali, měli totiž za to že oni nemusí, vždyť mě ve všem podle svého mínění předčí.
Dopouštěl jsem se té časté chyby, kterou lidé dělají, že jsem toužil po uznání. Mnoho co jsem dělal v té době bylo vedeno práve touhle snahou. Být přijat, uznán a oceněn. Vždy jsem došel uznání mimo klub, skupinu. Nikdy v ní. Ale pokračoval jsem urputně dál a dál a tím víc jak se Honza Lutera od dění v klubu více vzdaloval, protože mu jeho zdravotní stav a časté onemocnění bránil být účastný na dění. Pořád byl pro mne obrovskou autoritou a mnohé věci jako třeba už zmiňovaný vstup do třetího řádu, jsem udělal díky jeho vlivu na mě. Jenže jeho vliv mi začínal být těsnější a těsnější a přeci jen jsem už díky výcviku, dostupnější literatuře začal tušit, že to co s e děje, už není terapie, ale ovlivňování pozitivní směrem, pozitivní sice, ale už to nebyla terapie, kde jsem nacházel smysl, poučení a odpovědi. Leč ono ovlivňování mi ne vždy bylo příjemné a přijatelné. Vzpouzel sem se.
V květnu roku 1990 se narodila má dcera Babeta. Čtvrtá dcera. Petra neustoupila od svého rozhodnutí mě vyřadit z děje a byla to další zátěžová situace, kterou jsem řešil. Veřejné klubové mínění bylo většinou na její straně a mě mnozí škodolibě přáli tento stav. Ovšem nikoliv až tak zcela přímo. Většinou to byli ti, kteří měli potíže s navazováním vztahů. Nakonec ale musím říci, že se našli i tací co mě podporovali a neměli pocit, že je dobře pokud bude dítě bez táty. I tohle byl jeden z důvodů, proč jsem chtěl odejít.
Záměrně jsem se ještě vrátil trochu na konec roku 1989 a začátek, nebo spíš první poloviny roku 1990. Tam se ukazovalo i když to dlouho nevypadalo, že se časy mění zcela zásadně. Lidé začali podnikat, I když se zdálo, že se nic nemění, tak byly volby. Ekonomické prostředí s eměnilo. Začal jsem se stýkat i s jinými lidmi než jen s těmi v klubu, přemýšlel jsem co bude dál a tušil jsem, že doba takového nadšení pomalu pomíjí. Už jsem patřil mezi ty, co měli za to, že za práci s invalidy se prostě platí. Lidé žili v představě, že zůstanou socialistické jistoty a bezstarostnost souběžně s kapitalistickým způsobem odměňování. Většina členů klubu měla za to, že se o ně někdo musí postarat. Samozřejmě do toho tlačili Honzu a on měl pocit, že se o ty lidi musí postarat. Já si to nemyslel.
Začínal jsem mít zaječí úmysly a Honza mě stále vysvětloval, že jsem od lidí dostal a tedy musím něco vrátit. Uměl přesvědčovat. Dnes bych mu místo souhlasu a setrvání řekl asi tohle.
Milý Jene, vstoupil jsem do terapie abych ze sebou něco udělal. Během té terapie, jsem dával a dostával. Dělal jsem věci, které jsi na mě chtěl, protože jsem ti věřil, že jsou prospěšné pro mne i pro druhé. Prospěšné byly asi oboustranně, takže se necítím nikomu nic dlužný. A protože nejsem nikomu nic dlužný a mám potřebu žít po svém a jinde a třeba i s jinými lidmi. Odcházím. Terapie skončila a zůstala jen klubová činnost. Tady zatím jen cítím od některých odmítnutí od některých přijetí a od některých pohrdání. Cokoliv nabídnu je bráno mnohými jako vytahovaní, je zlehčováno a jsem za podivína. Všechno co dělám tady a je přijímáno s rezervou až pohrdáním, všude jinde je přijato s nadšením, úctou i obdivem. Sice trvá, než překonám počáteční údiv,někdy odpor, musím lidi přesvědčit, že vím co dělám, ale ale pak je mé konání přijato a oceněno.
Takže jdu jinam, kde co dávám je přijato. Možná je to mnou, mým chováním, mými způsoby, mou minulostí, ale už nemám chuť ani potřebu překonávat nelibost některých, kteří sice nedělají tolik, co já, ale mají o sobě své mínění a jsou ve svých představách mnohem výše než já. Dopřeju jim jejich představy, nebudu je přesvědčovat, že jsem jiný a nebudu čekat a nebo je prosit o uznání.
Tehdy jsem to neuměl takhle zformulovat, neuměl jsem čelit tomu laskavému nátlaku a ještě jsem nějaký čas než odešel on vydržel. Myslím, že to byla chyba a měl jsem odejít o rok dříve. Ale chybami se člověk učí.