Blog čistě nedělní

Bylo to moc hezké odpoledne. Dorazil můj kmotřenec Martin, v pátek měl

Bylo to moc hezké odpoledne. Dorazil můj kmotřenec Martin, v pátek měl
svátek, pozval jsem ho na pstruhy. Dostal jsem tři pstruhy z potoka
vylovené, rybářem, co jen chytá a ryby nejí. Já nechytám a ryby jím.

Zachytil jsem někde pořekadlo, že když člověk něco dostane jen tak, má se
rozdělit. Tak jsem se rozdělil. Tři pstruzi, i když velcí jsou pro tři lidi
akorát. Upekli, snědli, povídali. Jak jinak, než o tom, co se děje ve světě,
mezi našimi známými atd.

Potřebuji si občas jen tak nezávazně poklábosit, aniž bych musel pozorně
poslouchat, co ti druzí říkají. Být pořád pozorný je velmi únavné. Občas
mívám pocit, že je snadnější pracovat v kamenolomu, než být pořád ve střehu,
aby mi něco neuniklo.

Poslouchám si Ray Charlese, jak zpívá: …jsem zvědavý, kdo tě teď
líbá.. Myslí mi táhnou vzpomínky na ty staré časy, kdy se povídalo, že
on zásadně zpívá pod vlivem drog. Některé jedince to strašně rozhořčovalo.
Asi proto, že se báli ty drogy zkusit. Což je v jejich prospěch. Ale mě
tyhle věci nepobuřují. Prostě na světě jsou, jsou spojený s tím byznysem, co
se mu říká hudební.

Mám rád bluesové věci. Občas. Protože poslouchat jen blues, asi bych se
zbláznil. Takže včera odpoledne než přišla má láska jsem poslouchal
rockabilly, dělal jsem si mejdan. Pil jsem zelený čaj, tančil, na nic
nemyslel. Což je má oblíbená poloha v časech volna.

Rockabilly je má oblíbená muzika. I ten modernější proud. Má obrovský
odpal. Zdánlivě jednoduchá, nijak nekomplikovaná muzika, ale umí mě
nastartovat. Málo platné, ten americký kotel umí smíchat nejen lidi, ale i
muziku. Pak vznikne blues, rock ‚n‘ roll, a dá se tohle všechno poslouchat.
Pravda, dost často mám rád naprosté ticho, kdy si jen tak sedím, nic
nedělám a poslouchám, co se odehrává jak v mé hlavě, tak v mém těle.

Je zvláštní, jak najednou slyším to, co se jinak slyšet nedá. Vyplouvají
myšlenky, pocity, slova dávno zapadlá, vynořují se obrazy a pak přemýšlím,
kde jsem v těch obrazech vlastně kdysi dávno byl. A když si nevzpomenu,
nevadí. Vím, že to bylo někde a protože cestuji většinou sám, nemám se na
koho obrátit, aby mi připomněl čas a místo.

Prošel jsem obrovský kus světa pěšky, spal na stovkách míst, občas mi jen
tak bleskne hlavou nějaké místo, mám radost, když si vybavím, kde to vlastně
bylo. Najednou se mi vrátí i pocit. Pocit klidu, který jsem zažil, když jsem
natáhl celtu nad hlavou, ustlal si pod ní, později stavěl stan. Zacvičil si
trochu jógových technik, najedl se, zalehl, abych se až do rána skoro ani
nehnul. Bylo zvláštní poslouchat noční zvuky.

Noc má jiné zvuky než den. Jsou ostřejší, více tajemnější, občas jsem se
lekal, pozorně naslouchal. Nedivím se, že přírodní národy a naši předkové
mají a měly z noci dost často strach. Tma má své kouzlo, tajemství, ve tmě
se dá promyslet mnohé, co za světla člověka ani nenapadne. Případně se
vyčistí hlava.

I pro tohle jsem hodně rád cestoval sám. Přesně pro ty pocity, kdy jsem
se trochu bál, trochu přemýšlel, trochu poslouchal, co se kolem mne děje.
Usnul, ráno se probudil do světla a najednou to místo mělo zas zcela jinou
atmosféru než v noci. Hlava vyčištěná, dálka přede mnou a dřina, která
probouzí v těle chemické reakce, jimž se říká endorfiny, co mají schopnost
tišit bolest a navozovat euforii. Jo, je na co vzpomínat. Jo jo.

Traveling
man
Hrají a zpívají The Lincons 🙂