Vyrazil jsem z civilizace, do které mě nasměroval jeden kovář, když mě chtěl svézt s tím, že tam je moc nebezpečná silnice. Nakonec nesvezl ale potěšil mne.
Vyrazil jsem z civilizace, do které mě nasměroval jeden kovář, když mě chtěl svézt s tím, že tam je moc nebezpečná silnice. Nakonec nesvezl ale potěšil mne. Přeci jen ne všichni Kanaďané jsou neochotní a bez zájmu. Původně jsem zamýšlel zakoupit kalhoty a tričko v Ashcrogftu, což jsem skoro udělal. Jenže. U kasy měly nějaký zádrhel, vytvořila se fronta asi devíti Kanaďanek, věkem mezi třiceti až čtyřiceti a vahou mezi 120 až 160. To je tu běžný váhový průměr. Zřejmě je to oblíbené. Nikde na světě jsem neviděl tolik tlustých ženských. A ještě k tomu tak tlustých. V místním „store“ jsem nakoupil potraviny a vyrazil vpřed. Dva dny nikde nic. Jen Jeden potok, kde jsem se umyl, oholil, vypral a doplnil zásoby vody. Jdu kaňonem řeky Thompson. Krásná scenérie. Suché kopce, silnice tak ve výši sto metrů nad řekou, podél řeky železniční trať a nikde nikdo. Občas truck nebo osobák. Jsem na silnici číslo jedna. Po dvou dnech usilovného pochodu z kopce a do kopce jsem hladový, unavený a netrpělivý.
Netrpělivý, kdy už někde něco bude jiného než skály, uschlé stromy a vřes. Klesání je dlouhé několik kilometrů a vetšinou je vidět kam půjdu z kopce, stejně tak stoupání do kopce. To už je méně povzbudivé než to klesání. Tam vidím jak dlouho si budu užívat lahody netahání ale spíš brzdění, kdežto při stoupání do kopce, samosebou fouká protivítr, který při sestupu nemá žádnou váhu ale do kopce to je jiná. Občas povzbudivé nápisy, jako že příští odpočinková area je za padesát a víc kilometrů. Inu je to bezva země. Se vším všudy. Dnes ráno jsem z ničeho nic narazil na prodejnu zeleniny a ovoce. Koupil jsme si meruňky. Tady nikdy jeden neví, jestli to místo co je vyznačené na mapě je osada, jeden dům nebo jen něco co kdysi bylo nějak zajímavé. Řekl bych, že tohle je nejhezčí a zároveň zatím nejobtížnější kus cesty. Tím že nejsou u cesty žádné stromy, není ani žádný stín. A když není stín musím odpočívat vetšinou jen na slunci. Takže když jsem dnes dorazil do civilizace, usadil jsem se v hospodě hezky vevnitř i přesto že mi nabízeli prima místo na zahrádce. Tmavá místnost s větrákem je lákavěší.
Ještě půjdu kousek kaňonem řeky Fraser. Co si tak pamatuji z cesty na sever, byla to velmi divoká scenérie, podstatně vlhčí než tahle. Cesta pomalu končí, Neušel jsem tolik kolik jsem plánoval s poníkem, ale jsem rád že jsem absolvoval aspoň tohle, Pořád ještě si myslím, že když to příští rok půjde jako letos, mohu si dovolit vyrazit buď sem znovu, nebo do Austrálie. Abych měl ten bílý Commonwelth celý a kompletní. No a pak se uvidí. Jo jo, tak zatím bye bye.