Beatníci, Gorkij a staré knihy a filmy

Zase jsem propásl ohňostroj. Usnul jsem při čtení Simona Greena. Což je autor sci fi a fantasy.

Zase jsem propásl ohňostroj. Usnul jsem při čtení Simona Greena. Což je autor sci fi a fantasy. Mezi námi, petard a raket jsem za poslední dva dny užil celkem dost, tak zas nemám až takovou potřebu vidět všechno. Simon Green mě baví svou literaturou o Noční straně. A postavou Johna Taylora. Mnohem více než například postavami Jestřáb a Rybářka, nebo o Droodech. Ale nechci dělat srovnání, mluvím o zábavě.

Mám takový mišmaš v četbě. Jeden den čtu literaturu, která se zabývá takovými tématy, jako je smysl vesmíru, existenciálními otázkami, dějinami Židů a pak se pustím do četby Simona Greena. Musím říci, že obdivuji jeho fantasii. Stejný mišmaš mám v hudbě a kinematografii. Něco jako, když Pejsek s Kočičkou vařily dort. Aby byl hodně dobrý.

Naštěstí, nebo bohužel, nikdy nepřiběhne zlý pes a dort mi nesežere. Musím říct, že břicho mě z toho mišmaše nebolí. K té kinematografii. Stáhl jsem si němý film, pochopitelně western od Johna Forda, což je klasik westernu, „Iron Horse.” Z roku 1924, skoro 2:30 hodiny dlouhý. Nedokoukal jsem. Obdivuji diváckou trpělivost let dvacátých minulého století.

Malý popis: Brandon zírá do dáli, sní svůj sen o železnici, co spojuje obě pobřeží Ameriky. Záběr trvá asi dvě minuty. Pak přichází Abraham Lincoln, coby soused, povídá Brandonovi. „Zase sníš svůj sen o železnici?” Jo Brandon sní svůj sen, jeho asi třináctiletý syn se zamilovává do sousedky. Dlouhý záběr na zamilovaný nadějný pár. Tklivé loučení. Pak dlouhý záběr otce a syna, jak se vydávají směrem vstříc k zapadajícímu slunci na koních. Za snem otce postavit železnici. Dlouhý záběr Indiánů, pozorujících hrdinou US kavalérii. A tady jsem to vzdal.

Vůbec se nedivím, že si američtí diváci navykli nosit sebou do kina jídlo a nápoje. Jednomu při takovém napětí, jak to dopadne, vyhládne. Faktem je, že za své peníze skutečně něco dostali. Přečetli si rozhovory, co jasně ukazovaly směr událostí, sledovali tábor železničních dělníků, padouši byli jasní, poctivci také a mohlo se začít. Mimika hrála hlavní roli, text nebyl zas až tak důležitý. Herci se museli umět tvářit.

Pravdou je, že jsem většinou s němým filmem měl spojené grotesky. Charlie Chaplin, Buster Keaton, alias Frigo, Lauer a Hardy, Harold Lloyd a další velikány. Navíc jsem je vídal v takzvaných střihových filmech, kde byla akce za akcí. Nebo to byly krátké snímky, které se promítaly v mém dětství v televizi. Jako děti jsme se u toho bavily. Faktem je, že později, když jsem si opatřil některé filmy na DVD, v poměrně vysoké kvalitě, už jsem se tolik nebavil.

Ale to už tak bývá, že některé filmy, podobně jako jistý druh literatury už později tak nepobaví, nezaujme. A jiné i po letech prostě okouzlí stejně jako kdysi dávno. Mám rád třeba francouzské kriminálky z padesátých a šedesátých let. Lino Ventura, Alain Delon, Jean Gabin, Michel Constantin, to byly hvězdy, které ukázaly jak se opravdu dá hrát tenhle žánr. Žádná zbytečná brutalita, žádné kýble krve a přesto se napětí dá krájet. Černobílý film má prostě svoje kouzlo.

Jistě, barevný je barevný, ale když jsem tak sledoval Lino Venturu v „Šelma na svobodě.” Zíral jsem. V originále „Le Fauve est lache.” Ten se dá bohužel stáhnout jen ve francouzské verzi, a nejsou k němu titulky. Naštěstí si ho pamatuji, když jsem ho viděl jako kluk. Po letech jsem i v té francouzské verzi pořád uchvácený tou atmosférou. Nemluvě o Venturově dalším filmu, také černobílý „Druhý dech.” Když Lino Ventura v tom filmu řekne: „Mluv, tam odkud přicházím se nikdo neptá dvakrát.” Je jasné, že tam odkud přichází, nikdo se neptá dvakrát. A hošík povídá a povídá.

Jo, filmy a literatura. Věčné téma. Každý má svoje. Někdo western, kriminálky, někdo životopisné, psychologické, čí noire filmy. Nabídka je dnes bohatá a dá se opatřit téměř cokoliv. Jeden si může vybrat. Nejen sledovat jen nové a nové filmy, nové a nové knihy. Čas od času je dobré se vrátit, podívat se, přečíst znovu a nechat se unášet dějem a příběhem.

Onehdy jsem měl individuální pohovor s toxíkem, který mi prozradil jednu věc. Ač jsem tohle vyslechl v blázinci za ty roky mnohokrát, vždy mě to překvapí. Sice mne to mělo potěšit, ale přeci jen. Prý první knihu, kterou přečetl, byla má brožurka „Průvodce životem v abstinenci.” Zachoval jsem kamennou tvář, ale překvapilo mne jeho sdělení. Musím říci, že vždy, když někdo přijde s takovým sdělením, je mi ho líto.

Ti lidé vůbec netuší o co se připravují. Literatura, dobře napsaná literatura, vyvolává obrazy v mysli. Což je mnohem zábavnější než většina filmů, které jsem viděl. Čtu a film představ díky přečtenému se mi odehrává v hlavě. Jak Simon Green, tak třeba Sapowski, z oblasti fantasy a sci fi, nebo realisté jako byla Tereza Nováková z domácích či Ernest Hemingway, Gorkij, když mám třeba jmenovat klasiky. Gorkého „Bosáci” ty mne dostaly kolem patnácti let.

Úplně jsem viděl jak Gorkij putuje po Rusku. Myslím, že třeba toxíky by taková literatura mohla bavit. Gorkij je mnohem syrovější a přesvědčivější, než (tedy z mého hlediska) přeceňovaný Jack Kerouac. Případně jiní beatníci. Asi možná proto, že jsem mnoho podobného jako beatníci prožil. Dost i jako Gorkij. Nepřišlo mi to zas až tak neobvyklé a úžasné.Na rozdíl od Gorkého. Hlavně ne ty drogy a chlast.

Co popisoval Gorkij jsem viděl jako před očima. Pokusy beatníků o svobodu, protest proti stávajícímu pořádku mi u mnohých přišel jako prvoplánový. Hodní kluci a holky z dobrých rodin, co si hráli. Nakonec, pár jsem jim podobným potkal u nás. Říkali si underground a byli hrozně pyšní na svou neobvyklost. Většinou jsem měl pocit, že ti lidé si na něco hrají, podobně jako trampové. Ti také po hospodách zpívali o dálkách, ale jen málokteří se opravdu do těch dálek vydali.

Možná to bylo tím, že já jsem vyrostl na ulici, znal jsem všechny ty drsné týpky, kteří drsní byli, na rozdíl těch hochů z dobrých rodin, co si na drsné hráli po putykách, kde většinou tvořili jakousi uzavřenou společnost. Bavilo mne, jak obdivovali ty drsné hochy, ale vždy zůstalo jen u obdivu. Třeba jim křivdím, a jen jsem příliš nepochopil jejich kvalitu. Jack Kerouac se údajně zabýval Zen-buddhismem. Ať jsem hledal, jak jsem hledal, zenového jsem v jeho textech našel pramálo. Třeba jsem jen pozorně nečetl. Ale v Gorkém jsem toho Zenu našel mnohem víc, aniž by se o to Gorkij vědomě snažil. Jeho bezprostřední zážitky z putování po Rusku jsou naprosto úchvatné.

Tak jsem se rozepsal. Jo, miluji psát si jen tak, co mě napadne. Ještě, že se psaním neživím. Přemýšlím si, čtu, něco beru, něco ne. Jak říkám, mohu číst beatníky, mohu číst Baara, nebo Čapka. Co mě osloví, to mě osloví, zbytek nechávám snobům. Beatníci mě neoslovili, Hemingway ano. Například. Markétu Lazarovou ať knížku, či film považuji za něco úžasného. Star Wars, mě na rozdíl od některých filmů Johna Forda, neoslovily. Tak už to bývá. Jo jo.