Bylo to hezké odpoledne.
Bylo to hezké odpoledne. Přeci jen je příjemnější mít doma ženskou, co má něco v hlavě, jako ženská vypadá, dokonce se jako ženská chová a mluví, než trénovat odmítání, nebo desenzitizaci v kursu zvládání zátěžových situací. Venku krásně pršelo, udělali jsme si domácí odpoledne a muzikou, debatou a o terapeutických systémech, vzpomínání na moje mládí. Úplně úžasný bylo, když si četla v posteli, já se díval na fotbal, každý se bavil po svém a přesto jsme se nakonec opět sešli. Lidé, když nerezignují na své možnosti, třeba na setkání, na myšlení a následně za toho vyplývající zábavu, která z myšlení se rodí. Dostanou, co vůbec nečekali.
Přijela se učit, protože potřebovala ticho. Chvíli se učila, tedy spíš šmejdila v mé knihovně. Pochopitelně, musel jsem ji brzdit, až peskovat za vytahané knížky, protože mi bylo jasné, že není v možnostech za odpoledne tohle všechno přečíst. Na druhou stranu, sice jsem ji peskoval, jenže jsem si díky ní uvědomil, co všechno mám, k čemu se ještě stojí za to vrátit, znovu si třeba alespoň část přečíst.
Aby toho dobrého nebylo tak málo, pustil jsem ji záznam, který jsme udělali s Marcelou a Tomášem ve čtvrtek v rámci „divadelní zkoušky.”. Bavili jsme se především neverbálními reakcemi, Jak Tomáše, tak Marcely. Totéž, když jsem to v rámci takové post-terapie, pouštěl klientovi, hodinu předtím než dáma dorazila. On jen zíral, že lidé mají podobné potíže, jako má on se svou partnerkou. Tedy než zíral, byl překvapený, že je to tolik podobné skutečnosti, i když jsme si opravdu jen hráli.
Když jsem zkoušel dohodnout nedávno v ČT, že bychom udělali „terapeutickou” skupinu s herci, předpokládal jsem podobný výsledek. Lidé hrají někoho jiného, vymýšlí si příběh aby nakonec zjistili, že i v tom vymyšleném, předem nenapsaném příběhu, který se rodí na místě, reagují jako ve skutečném životě, protože se sobě hodně podobáme, máme podobné zážitky, zkušenosti, které se na nás v rozhovoru vyjeví.
Televize nesouhlasila, tedy spíš pan režisér, který mi říkal. „Na co potřebuji skutečného terapeuta, co pracuje s herci, když tam můžu dát tedy herce místo něj.” Právě, že na tyhle věci, aby se skutečný terapeut chytil toho skutečného, co ti lidé prožívají a pak se s toho stal, skoro skutečný příběh, který je sice hraný, ale v konečném důsledku, došlo k tomu, že lidé ukáží, co se opravdu v nich děje.
Ale jsem rád, že jsem si ověřil, nejen na jednom klientovi, ale třeba dalších, jak se ukázalo už dříve s „vyvolávačem emocí, ” (nebyl to zas tak malý vzorek,) že možné něco takového, co vypadá zcela věrohodně, natočit a dokonce použít, pak ve prospěch jiných, jako ukázka chování lidského chování lidí v různých vztahových potížích.
Nejedná se o ty zcela průhledné hrané modelové situace, ale situace, kde lidé reagují zcela spontánně. Ale televize se dostávají do potíží a vypadá to, že zřejmě se budou snažit hrát na nejpokleslejší pudy určité společenské skupiny. Podobně jako na ně hrají ty nejrůznější bulváry. Takže si budu muset najít jinou cestu, jak tohle dostat na veřejnost. Aby to sloužilo ve prospěch jiných lidí. Nezbohatnu na tom, ale budu prospěšný, se mnou ti, co tohle sem tam občas realizují.
Jak si tak přemýšlím o včerejším odpolední, tedy spíše nechávám vystupovat ty pocity, uvědomuji si, že ono mé oblíbené, že pokud člověk dělá svoje, nic nečeká, pak najednou dostane, co opravdu nečekal, co má chuť, barvu, kolik se toho odehraje za jedno odpoledne a to ani nemusí vytáhnout paty z domova. Ty jsem vytáhl, když jsem šel do Billy, protože jsme měli hlad, tak pak jsem tvořil něco k jídlu.
Trochu milování, trochu muziky, něco málo jídla, něco málo řečí a odpoledne a večer jak z románu. Dnes budu doma. Venku prší, asi tedy nikam nevyrazím, až večer na trénink. Docela se zase těším, že si vyzkouším nějaké nové triky. Včera mi klient ukazoval nové způsoby kopů patou. Tak si to dnes trochu potrénuji. Sice si mi stěžoval, že abstinence, není zas až tak stále skvělá, že má potíže, které neměl, jenže to je zcela normální. Člověk vystřízliví, přestane zneužívat ty otupující prostředky, vnímá všechno, co dříve nevnímal a zdá se mu ten život občas bolestný.
Jenže pokud nezažijeme tmu, nevážíme si světla. Bývá dobrým zvykem posledních víc jak dvacet let očerňovat, nadávat, nemít dobrého slova pro dnešek. Většinou tak mluví lidé, kteří, kdyby žili v těch „zlatých” bolševických časech, asi byli byli celí říčný po tom zlatým kapitalismu. Já si nestěžuji, protože co se týče mého blahobytu, na vládu ani politické strany nespoléhám. Stejně jako nespoléhám, že mě nějaká televize pobaví. Daleko víc si vážím toho, že jsem svobodný, bavím se podle své nálady a chuti, čtu knížky, co mě zajímají a čtu je také proto, že jsou dostupné.
Nějak netoužím stát znovu každý čtvrtek frontu před knihkupectvím na nové překlady, pečlivě vybraných zahraničních autorů, pokud nestojím frontu, tak jen díky tomu, že mám známou v knihkupectví, která za to, že mi schová nějakou detektivku od Ed MacBaina, za to že ji opatřím něco, co není k dostání a přivezu to ze Západu. Ti plačící na dnešní poměry, zapomínají na svůj nefalšovaný pláč na poměry v tom mnohými tak idylicky vzývaném totáči. Jednoduše netoužím po tom totáči, který zdánlivě něco nabízel, aby toho víc vzal, než dal.
Mě se líbilo žít, když sem byl mladý a přesto, že poměry byly jaké byly, protože jsem si i tehdy uměl zařídit hezké odpoledne, a ne jen jedno. Stejně jako se mi líbí žít dnes, kdy nejsem mladý, ale i tak si umím zařídit hezké odpoledne a ne jen jedno. O tom, jestli budu mít hezké odpoledne nerozhoduje, jestli jsem bohatý, ale jestli umím využít přítomného okamžiku. Potkám se s lidmi, nebo s člověkem a mám touhu s ním strávit a prožít něco hezkého.
V prachách to fakt není, ani v těch „jistotách.” Jen a jen v tom, co do svého odpoledne vložíme, co nabídneme. Když to uděláme, vrátí se k nám vše měrou vrchovatou, natlačenou. Jak říká Písmo svaté. A pokud člověk nemá hlad, že mu střeva ten hlad kroutí kolem dokola a není mu zima, že se klepe kosu a není ničeho jiného schopný, pak se nic neděje. Jo jo.