Když má láska domlouvá výtisk plakátu, potřebuje na to 40 minut. Když
já domlouvám výtisk plakátů vystačím si se dvaceti vteřinami. Rozhovor ,
Když má láska domlouvá výtisk plakátu, potřebuje na to 40 minut. Když
já domlouvám výtisk plakátů vystačím si se dvaceti vteřinami. Rozhovor ,
který trvá déle než dvacet vteřin považuji za zbytečně rozvláčný. Takže
stále se mě udivuje ten zásadní rozdíl mezi mužem a ženou ve sdělování
informací.
Přijde-li klient, tedy muž, mám i já prostor k řeči. Přijde-li
klientka, sem tam se vmezeřím s nějakou poznámkou, kterou rozvířím její
myšlenkový tok. Takže ona myslí a zároveň mluví. Většinou tomu tak je.
Nerozčiluje mě onen rozdíl, pouze udivuje, ta odlišná sociální
potřeba.Má láska mému tvrzení o onom rozdílu nevěřila, ale bohužel mobil
má zařízení zaznamenávající délku hovorů. Já měl zcela nejdelší dvě
minuty. S ní. A téma bylo, co má koupit k snídani.
Jako kdysi, když jsem pozoroval jednu svou přítelkyni, která si
vybírala ve skříni kalhotky. Nahá, předkloněná, vybírala z menšího počtu
asi dvou tisíc různých kalhotek, v celém barevném spektru. Ležel jsem
na posteli, sledoval ten utěšený pohled. Byla jak má být, všude bylo, co
má být.
Vybírala, vybírala, mezitím jsem opět usnul, když jsem ji ještě
chvíli lákal zpět do postele. Nešla, výběr kalhotek byl důležitý. Za půl
hodiny jsem se opět probudil a ještě se oblékala. Jo, některé ženy si
umí život vychutnat. Já byl oblečený dřív než ona i s tím půlhodinovým
zpožděním
Psala mi ráno dáma, že nedorazí, že má hroznou kocovinu a ještě více
ji bolí hlava. Minulý týden na mě naléhala, seč mohla abych ji vzal do
terapie, do Bohnic prý nechce, protože ji Bohnice nic nedají a o mě
slyšela, že ji určitě pomohu. Tak už to má dnes dobrý, já jsem viník,
protože bydlím daleko a ona nebude trpět v MHD, cestou ke mě. Má recht,
Mohu sedět nahý, psát si blog a udělat si něco lahodného k snídani. Dámu
zatím bude bolet hlava.
Podobně jako jeden klient, který notoricky lže. Žádal mne abych ho vzal
do skupiny. Prý od května opět abstinuje. „Inu, když abstinuješ,
tak proč ne?” Jsem mu říkal. Jenže jen jsem čekal, kdy zas skončí,
podobně jako už dvakrát a kdy zas vyplavou jeho lži na povrch. Trvalo mu
to celých čtrnáct dní. Večer mi volal, co má dělat, že je zfetovaný a
zpitý. Tak jsem mu doporučil jít domu a ráno mi zavolat. Poslechl. Ráno
dokonce volal, ptal se co má dělat? Slyšel jediné slovo.
Bohnice!
Pochopitelně, že je když je alkoholik, feťák a hráč, je i notorický
lhář. S tím se počítá. Také mě nijak onen způsob chování neudivuje.
Dokonce mu věřím, že jeho potřeba se změnit je dost silná. Jenže potřeba
ještě neznamená ochota. Tohle si laici mnohdy pletou. Oni si to často
pletou i naivní začínající profesionálové, kteří potřebu vydávají za
schopnost změny. Říkají podobně jako ti pacienti, od kterých to
odposlouchali. „Jemu/ji přece nic jiného nezbývá, vždyť je na tom
takhle, má tolik dluhů, žena/muž ho/ji opouští, hrozí mu rozvod,
kriminál, exekuce.”
A já jim klidně vysvětluji, že v případě závislosti, kde se závislost
přehoupne za kritický bod, docela „bezproblémově” přestává
fungovat pud sebezáchovy. A ony, (většinou jsou to ženy) nesouhlasně
namítají, že přeci jim už musí dojít, že takhle to dál nejde. Jo,
nemusí. Bohužel, pak se ukazuje, že jsou zcela mimo, protože podobně
jako příbuzní závislých, podobně i ony čekají na změnu, která nenastane.
A doufají a doufají. A trápí a trápí se svými pocity.
No, některé odejdou, protože nemohou unést větší porci neúspěchu,
než je úspěch. Někteří se naučí rozlišovat, kdy nasadit své síly a kdy,
po takovém telefonátu si klidně dát kafe a čekat bez potíží, co bude
dál. Ti zůstanou a čekají, kdy korektivní zkušenost zafunguje, a nebo,
kdy je už konec všech nadějí a jen s tím člověkem v jeho světlých
chvilkách komunikují jako jedni z mála.
Všechny nezachráníme, všichni jednou umřeme a někdo pro blízkost
smrti udělá maximum a ona snaha, někdy vlastně mu jako jediný úspěšný
čin vyjde. Bohužel. Tohle není jednoduché snášet a není jednoduché se s
tím naučit žít. Život je plný utrpení a hezkého je v něm pomálu. Což je
těžké vysvětlit intošům a inženýrům, jedni jako druzí mají pocit, že
mají recept na šťastný život, inženýři navíc, že když se to dobře
spočítá, musí to fungovat.
Ale nefunguje. K jejich úžasu. Jsou drobnosti, které se vloudí.
Nakonec teorie chaosu má docela zajímavé případy o tom, jak to
nefunguje, ač by fungovat mělo. Socialisti jsou zářným příkladem. jedna
reforma za druhou, stálé sliby, jak už to konečně vyřeší a já si
připadám jak dítě alkoholika, co se pořád těší, že táta už nebude pít,
když nepije týden a ono nakonec je vše v troskách reforma se musí začít
nová. Holt socanští intelektuálové nevěří ve schopnost lidí si poradit
bez jejich reforem a revolucí.
Navíc, také by se mohlo ukázat, že bez nich to jde. Bohužel vždy
vznešenými slovy a sliby, které se nijak neliší od pathosu alkoholiků, nalákají prostoduché jedince, kterých je bohužel v lidském rodě
většina na slib, že tentokrát už to vyjde. A ono to zase nevyjde a sliby
se slibuji, blázni se radují. Tak bacha na intoše, budou volby. 🙂