Vyšel jsem z Čimické brány a věděl jsem, že mi začíná dovolená. Takže abych dovolenou začal hezky, namířil jsem si to k dceři, za vnukem, který má zítra narozeniny.
Vyšel jsem z Čimické brány a věděl jsem, že mi začíná dovolená. Takže abych dovolenou začal hezky, namířil jsem si to k dceři, za vnukem, který má zítra narozeniny. Protože bude zítra pryč, tak jsem mu nesl knížky, které jsem mu koupil už včera. Poseděl jsem chvíli a mazal domů. Cestou jsem vzpomínal, jak jsem před třemi lety vyrazil poutí do Padovy a kus za Prahou jsem dostal zprávu, že se mi narodil vnuk. První. V osmapadesáti letech. Dcera mi řekla. &bquo;Teď sem nechoď, bude tu plno, a jestli můžeš, přijď v sobotu.” Poslechl jsem ji, dorazil čtvrtý den do Plzně, udělal jsem takovou menší zacházku. Z Plzně jsem se vrátil, poprvé v životě jsem přerušil pěší cestu, abych se vrátil domů. Pochoval vnuka a měl jsem přesně ten pocit, jak stojí psáno v Bibli: „Krev mé krve a kost mých kostí.” Po čtyřech dcerách vnuk, chlap do rodiny.
Vlastně jak tak teď píši, uvědomuji si, že dovolená mi plně začne až v poledne, až odejde klient. Dal jsem se umluvit, že ještě s ním promluvím, že potřebuje nějaké informace. Tak až v poledne. Ale odpoledne přijde benjamínek Babeta, dáme oběd, koupil jsem králíka. Králíka máme oba rádi. Také si s chutí čtu komentáře na abíčku. Vítané rozptýlení. Týden byl náročný a pátek ještě náročnější. To už tak bývá, že před dovolenou je nejvíc práce. Celý týden byl enormní zájem o individuální konzultace, musel jsem redukovat a vybírat jen ty nejakutnější.
Klient odešel, vytáhl jsem ruksaky ze skříně. Rozhodl se pro modrý. Mám dva, červený a modrý. Modrý sem měl naposled v Kanadě, byl méně špinavý, tedy je snadnější ho vyprat. Vypral sem, prohlédl tyčky ke stanu, lehce opravil, stan naimpregnuji zítra. Musím si tu práci rozdělit, abych toho neměl moc najednou. Přeci jen, už jsem nastavený na nicnedělání, tedy mimo chůze, stavění a skládání stanu a balení se ovšem počítá do zábavy. Podobné jako ze zábavy lovit velryby nebo lézt na osmitisícovku. Jak začnou za tu činnost jednomu platit, ztratí kouzlo a stane se z toho hnusná dřina. Ne ne, žádnou dřinu nedopustím. Hezky bavit a myslet na příjemné věci.
Teď přemítám nad mapami. Jakmile má člověk na výběr, nastává problém z nadměrného výběru. Asi před osmi lety jsem vstoupil do krámu, rozhlédl se a pronesl. „Zlatý totáč, kdy nic nebylo.” Prodavačka na mě vytřeštila oči a majitelka se zaškaredila. Musel jsem doplnit svou nemístnou poznámku vysvětlením, že sem nemusel nic vybírat pro dámu, být na rozpacích, jestli tohle nebo tamhleto. Prostě sem koupil, co bylo, dáma byla spokojená, že vůbec něco dostala. Ale takhle? Co dřív? No, budu meditovat cestou domů. Pochopila plně mou poznámku.
Nakonec sem tehdy koupil hrníček. Leč jsem stejně neuspěl, protože byl moc velký a byl jsem označen za sobce, co myslí jen na sebe, protože jinak bych věděl, že má ráda kafe z malého.A já zas velkého. Hezký byl, to jo, povídala. Ale velký. Proto jsem jako správný sobec koupil velký. Inu, ženy. Jednou je malý dobrý, jindy velký není dobrý dost. Člověk hned neví, co je vlastně dobře. S hrníčkama sem tohle zažil dvakrát. Po druhé jsem si koupil hrníček pro sebe, ukázal jsem ho své milé a byl jsem zase za do sebe zahleděného sobce, co neví, že jsme dva. Předtím mi něco málo nevyšlo jednou s hodinkami. Po všech těch zkušenostech jsem už kupoval jen kytky a případné dárky platil po dámském výběru na místě. To je nikdo nesplete. Musel jsem jen vydržet ten výběr.
Tak, králík se peče, dítě dorazí za půl hodiny, tedy alespoň tak mě v předstihu informovalo, ruksak už se suší, slunce svítí, jdu se tedy flákat. Ještě nakrájím na plátky brambory, abych je k tomu králíku osmahl, umyji ředkvičky a bude zase dobře. Jo jo. Jak jsme za mlada zpívali: Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam to schová, večer lehne, ráno vstane, žádný mu nic neukradne. Když jsme byli chudí, mladí, veselí. Už jsem jen veselý. Přebohatý nejsem, ale chudý také ne, asi jako nikdo v této zemi mimo pár bezdomovců. Jasně, jen málo lidí se mnou bude souhlasit, opravdu si myslím, že v této zemi je minimálně chudých lidí.
Díky té písničce se ještě vrátím k těm hrníčkům. Mám jich dost, vlastně mimo dvou nebo tří jsem si žádný nekoupil, ty, co jsem si koupil, tak ten jeden v Břevnově, dva v Kanadě, jinak jsem všechny dostal. Ke každému se něco váže. Tvář, událost, doba. Takže bych třeba o ně nerad přišel. Vím, že si nic z toho co mám jednou do hrobu nevezmu, ale dokud sem naživu, těší mě ten skromný majetek, co mám, knížky, hrníčky a takové ty tretky od lidí, které jsem už třeba neviděl kolik desítek let. Asi jsem sentimentální.