Docent Skála, kdysi dávno, když jsem byl účastníkem psychoterapeutického výcviku „SUR,” kde on dělal supervizora, říkal, že terapeut během skupiny je několikrát frustrován a během skupiny se z oné fru
Docent Skála, kdysi dávno, když jsem byl účastníkem psychoterapeutického výcviku „SUR,” kde on dělal supervizora, říkal, že terapeut během skupiny je několikrát frustrován a během skupiny se z oné frustrace, aniž by cokoliv bylo na něm znát, dostane. Já jsem zažil včera ráno na komunitě několik „frustrací.” Byl jsem „frustrován” tím, že z deseti dobrovolně přihlášených na asertivitu, jich bylo najednou pouze pět. Jedno z pravidel mnou stanovených pro asertivitu říká, že minimální počet účastníku je pět. Většinou s tím není žádný problém, spíše naopak. Leč včera byl.
Platí totiž, že pokud má pacient jít na vyšetření, nebo nějakou jinou podobnou činnost, musí zvolit. Mezi asertivitou, hippoterapií, nemůže jít třeba na individuální pohovor. Jsme režimové oddělení, kde režim je součástí terapie, pacienti se učí si vybírat jedno nebo druhé, aby zvládli dodržet časy programů. Jednoduše řečeno, zvládat vnější režim, tak aby jim přešel do krve. Závislost je také vyznačena právě nekázní a přílišným chtěním, přílišnou žádostivostí o uspokojení momentální potřeby. Lidé s problémem závislosti se učí, mimo jiné, odkládat také svou potřebu slasti. Každý máme potřebu slasti, nakonec není na tom nic zlého, jen ona potřeba nesmí dojít do stavu, kdy se z potřeby slasti, stává nekontrolovatelné chování, které v případě abstinujících závislých končí recidivou.
Takže vzal jsem na vědomí, že pět lidí nebude, pronesl jsem „vzrušenou” řeč na téma: „Umění si vybrat.” Odměnou za mou „poutavou a smysluplnou,” řeč bylo ticho, které svědčilo o lehkém odporu k mému nabádání. Nu což, odpor patří k terapii. K terapii závislosti dvojnásob. Pacienti, nebo klienti terapeutických komunit dost často přílišnou chutí k okamžité spolupráci netrpí. na to jsme zvyklí, konečně jsme i na to dlouholetými psychoterapeutickými výcviky trénovaní. Umět se vyznat v sobě, díky tomu umět se vyznat v druhých. Jako lidé jsme si hodně podobní v chování, prožívání, takže kdo s e vyzná ve svých emocích hodně rozumí prožívání druhých.
Další „frustraci” jsem prožil po skončení na sesterně, kdy v čase, kdy mi kolegyně Vanda měřila tlak, protože jsem kardiak, před třemi lety jsem měl potíže, dostal jsem stent, neboli angioplastiku naštěstí právě ještě před infarktem. Takže občas požádám kolegyni o změření tlaku. Nejsem už nejmladší a prevence neškodí. Při měření tlaku přišel jeden z pacientů z těch pěti přihlášených, aby mi oznámil, že i on se asi nebude moci účastnit asertivity, protože jde také na vyšetření a neví jestli, to stihne a jde se tedy zeptat, zda může přijít později.
Zvedl jsem hlas, zeptal jsem se ho, svým „vlídným” způsobem jestli na komunitě neslyšel, že kdo jde někam mimo pavilon, třeba na vyšetření, neriskuje pozdní příchod, aby nerušil ostatní, protože vyžaduji účast od začátku, aby byl dodržen čas a pravidla. Vanda, podotkla: „nerozčilujte se, nebo ten tlak vám vylítne.” Ušklíbnul jsem se, řekl jen: „Uvidíme.” Zbytek týmu se díval. Vanda doměřila, šéfová, co byla přítomná se s úsměvem ptala: „Tak co, kolik má?” Vanda nevěřícně řekla: „120/80 puls 66. Jako mladík. Vypadal strašně, myslela jsem, že ho klepne, jak byl rozčílený.” Smál sem se, smála se moje šéfová, protože mě zná roky. Povídala, parafrázujíc: „Jo u pana Jílka, to zvonku občas tak vyzerá. Ale jen vyzerá.”
Proč to říkám a proč to říkám tady. Mnohdy lidé v internetových diskusích používají manipulaci, kdy se pokoušejí psychologizovat a podstrkávat druhým lidem v rámci manipulace své mínění o jejich prožívání. Oni to dělají i v případě v případě běžné diskuse. „Jsi rozčílený, tedy jsi slabší, neumíš se ovládat.” Ovládání, v rámci požadavku, neprojev žádné emoce se vyžaduje za každých okolností. Velmi tvrdá manipulace. I přesto, že k neprojevení emocí není důvod. Projevit emoce, vyslovit je, pojmenovat je, totiž není známka slabosti, ale síly. Lidé, kteří se chovají tímhle způsobem, způsobem vyžadující neprojevení emocí, se pokoušejí získat převahu a vyhrát. Nejde jim o diskusi, nejde jim o řešení, jde jim o osobní výhru.
Člověk, který umí projevit své emoce vyslovením a pojmenováním se dostává do emoční rovnováhy. Dokonce může neverbálně vypadat jako rozčílený, ale pokud není, musí to vědět, pokud je, musí to vědět taky. Kdybych opravdu rozčílený byl v popisovaném případu byl, netajil bych rozčílení, protože jsem nebyl, nepotvrdil jsem Vandinu domněnku. Počkal jsem si na výsledek měření. Při takovém měření se nedají zatajit emoce. Třeba vzteku, vzrušení. Puls, tlak jasně vypoví o vašich emocích, tělesné prožívání neošidíte. Můžete mít naprosto nehybnou tvář hráče pokeru a prozradí vás třeba tepna na krku. Tou v tu chvíli nevládnete. Stejně jako ji nevládne žena, která předstírá orgasmus. Vztek, hněv, orgasmus, zděšení se na biologické úrovni projeví. Stejně tak klid, strach, hnus, pocit ohrožení nejistoty atd. V mém případě měření ukázalo jasně: „120/80 puls 66, tedy klidový stav organismu.”
Byly doby, kdy jsem byl jak se říká, na jedno našlápnutí. Malý popud a okamžitý výbuch. V terapii a výcviku jsem si uvědomil důvody, které mě vedou k takovému prožívání, uvědomil jsem si, co se děje, co díky některým situacím prožívám, že se třeba cítím ohrožený zbytečně. Díky tomu jsem dokázal jako mnozí jiní, kteří prošli terapii, nebo psychoterapeutickým výcvikem, dosáhnout jistou míru desenzitivace. Určité projevy neverbálního charakteru mi ovšem zůstaly.
Umím zvednout hlas, umím nahlas, pokud je třeba říci, co si myslím, tak aby bylo všem jasno, že tohle myslím zcela vážně a že nekecám a přitom se nepropadnout do svých emocí. Umím to napsat v internetových diskusích tak, že lidé jsou velmi nespokojeni s mým sdělením. Ovšem, nejsem odpovědný za jejich spokojenost. Oproti dřívějšku velmi trvá, než se opravdu rozčílím. Nenarodil jsem se s tím. Pouze se naučil rozumět tomu, co se skutečně kolem mě děje, co je skutečné ohrožení a co je jen má představa o ohrožení. Zbavil jsem se přecitlivělosti.
V šestém odstavci odshora, jsem popsal, určitý druh chování manipulantů, kteří v diskusi se chovají způsobem, jež zneužívá emoční prožívání proti svým oponentů. Ona manipulace, trváním na svém mínění o nepřijatelnosti emocí, jako projevu slabosti, je svým způsobem projev strachu z prohry. Někdy i projev určitého mindráku. V některých internetových diskusích se právě bavím tím, jak lidi, kteří se chovají popsaným způsobem provokuji k tomuto chování, oplácením jejich manipulací. Jsou lidé, kteří se roky pokouší zvítězit v takové „diskusi.” Aby nakonec došli k závěru, že mě bude lepší ignorovat. Oni investovali spoustu energie a času, jen proto aby mi poskytli možnost tréninku, plus zábavy který jak známo zlepšuje, nebo udržuje dovednosti dříve získané. A dobrou náladu k tomu. Zadarmo a dlouhodobě. Mnozí tou ignorací vyhrožují, jenže bohužel neovládají strategii mlčení, takže nevydrží a začnou znovu. Je až dojemné, jakou používají obehranou strategii. Dlouhodobě a se stejným výsledkem. Tedy nulovým.