Pomalu mi končí čtyřdenní volno, které jsem si užil a ještě vlastně dnes
odpoledne užívám. Přečetl jsem několik knih, navštívil dceru a vnuka, viděl
Pomalu mi končí čtyřdenní volno, které jsem si užil a ještě vlastně dnes
odpoledne užívám. Přečetl jsem několik knih, navštívil dceru a vnuka, viděl
několik pěkných filmů a shlédl pár fotbalových zápasů, plus jsem o fotbale
na iDnes napsal dva blogy. Neflákal jsem se. Mám rád takovou činnost, která
mi přináší klid a pokoj.
Zítra zase do práce a ještě dva týdny, než vyrazím na procházku pro
starce, kolem České republiky. Stále považuji za umění dobře odpočívat. A
pěší cesta kolem a po rodných luzích a hájích, považuji za príma odpočinek.
Slunce nad hlavou a pod nohama zem, klobouk na hlavě, aby mi slunce
nesvítilo do očí a voda netekla do obličeje. Protože mě osobně, pokud
nesvítí slunce do očí a nebo mi nemokne obličej, tak nemám pocit přílišného
vedra a nebo, že moc prší. To už musí být sakra vedro anebo bouřka, abych se
znepokojoval deštěm nebo vedrem.
Psala komentář dáma přezdívkou ja.nonieta, raději zkopíruji abych zase netvrdil
něco, co neřekla:
Měl byste, pane Jílku, něco udělat s Vaší češtinou,
tj. interpunkcí, stylistikou i slohem. Nic ve zlém, ale musím často
několikrát číst celou pasáž, abych porozuměla a ani pak si nejsem jista.K
čemu jsou pak takové úvahy i když jsou i zajímavé?
Takže odpovím asi takhle. Píši jak umím, někdy na gramatiku, nebo styl,
sloh kašlu, protože se domnívám, že stejně se jedná jen o nějakou dohodu,
jak se bude psát, nebo vyslovovat, než o pravdu pravdoucí. Dále: Pokud mi
někdo začne říkat, co bych měl, beru jeho poselství jako sdělení, že ví lépe
než já, co je pro mne důležité či nikoliv. Což neakceptuji. Já vím ze všech lidí na světě nejlépe, co potřebuji! Takže nic ve zlém milá
ja.nonieto, ale pokud nerozumíte mému textu, je mi líto, leč já píši jak umím a chci.
Možná bych se naučil psát „správně”, tak jak se to do mne
pokoušeli nacpat ve škole, ale já se nedám. Píši především pro své potěšení,
pokud vy z mého psaní nemáte takové potěšení jako ze svého správného,
stylistického, pak vám dám radu: Pokud chcete si něco hezkého,
srozumitelného přečíst, napište si to sama. Také to tak dělám. Víte, někteří
mojí dobří učitelé a lektoři mluvili někdy pro mne nesrozumitelně. Musel
jsem přemýšlet, o tom co říkají.
O některých slovech přemýšlím ještě dnes a pokaždé mě třeba věta:
„Láska je víc než pravda. Utrpení je tavicí jímka, ze které vytéká
ryzí kov. Chceme-li zadostiučinění, dostane se nám ho a nemáme pak mnohdy
nic jiného, než ono zadostiučinění.” A další, těmhle větám podobné.
Zdají se být jednoduché, ale když se o nich přemýšlí, jednoduché nejsou.
🙂
Chcete-li abych pro vás psal srozumitelně, řekněte mi, které části toho,
co jste četla jsou nesrozumitelné. Obecné výzvy, abych něco zlepšil a byl na
úrovni, která vám bude příjemná je dost těžké. Mě má čeština vyhovuje,
docela se s ní domluvím a prozradím vám jednu věc, kterou už jsem říkal.
Několikrát mě lidé, kteří byli přesvědčeni o svých jazykových znalostech
a stylistickém umu přesvědčovali, že bych se měl zlepšit, dokonce mi
nabízeli stylistickou úpravu. Nikdy jsem nepřijal. Nechávám si svůj styl,
pokud vydávám knihy, klidně nechám někoho jiného, aby udělal redakci a
korekturu, ale styl, na ten nedovolím nikomu sáhnout. Je můj, jen můj, podle
něj mě už i lidé poznávají. A buď mám co říci a lidé si dají práci a
porozumí, nebo nemám co říci a lide nebudu rozumět i kdyby jste mi ze slohu
dala jedničku. Jo, a ti, co mi nabízeli své služby, nikdy se nikam se svým
stylisticky správným psaním neprosadili. Na rozdíl ode mne. Ti, co se
prosadili, nikdy výzvy tohoto druhu směrem ke mě neměli. Zřejmě asi tuší
něco málo o tom, co je originalita.
Takže, když mi říkáte, že bych něco měl, také bych to mohl považovat za
manipulaci za pomoci hodnocení, kdy vy mi říkáte, že víte lépe než já, co
potřebuji a tedy se musím podrobit vašim požadavkům, abych obstál ve vašich
očích. Já potom mám dvě možnosti. Minimálně dvě. Vyhovět vaším požadavkům a
věnovat se studiu stylistiky, gramatiky a psaní těch správně stylisticky
gramaticky formulovaných blogů. Abych se vám zalíbil. Nebo se na vás a vaše
mínění vykašlat, a říci si, že je mi to jedno. Pak je tu další možnost,
klidně si říci, že pokud mě potřebujete číst, pak to strávíte tak jako tak a
protože vás neznám a nezáleží mi na vás nijak na vás, pak je má
„nesrozumitelnost” váš problém.
Všimněte si, co všechno se dá z vašeho výroku z hlediska asertivity
udělat a vyvodit. Možná se urazíte mou hrubostí. Mnozí lidé asertivitu
považují za hrubost, protože jim druzí lidé zcela klidně řeknou „Váš
požadavek mě nebere, a tedy ho nechci splnit.” Moji pacienti a
klienti mou „hrubost” znají, vědí, že zastávám názor:
„Laskavé zacházení s klientem (tady by se dalo říci, čtenářem) k
ničemu dobrému nevede. Nemá efekt.”
S lidmi jako takovými, asertivní chování občas zacvičí. Jsou zvyklí, že
druzí se okamžitě zamyslí, řeknou si: „Hele, ono něco na tom může
být.” Jo, může říkám si já, ale také nemusí. Mám-li s tímhle úspěch,
mohu věřit, ale také nemusím, že s něčím jiným bych měl úspěch větší. Možná
je problém jen v tom, že někdo nerozumí. Chápu, ale já si nekladu za cíl,
aby mi rozuměli zcela všichni. Prostě jsou lidé, kteří díky své omezen
inteligenci rozumí jen velmi máločemu. Pro ty skutečně nepíši. Jsem s tím
smířený, že mi nerozumí všichni, stejně jako jsem smířený s tím, že mě
všichni nemilují. Třeba mé bývalé manželky. Neb některé bývalé favoritky.
Ti další, rozumí hned, maličkosti, jako je interpunkce si dosadí, jiní
si dají prací, přečtou víckrát, porozumí a potom je vše allright. Někteří
nedočtou, protože je to o čem píši nebaví, nebo nezajímá. Ano, jsou i tací,
co je nezajímá, co píši. Že jo? Tak, tak, někdy se komentář šikne, anbych
na něm ukázal, lidské chování. tedy jednoduše řečeno. Neodmítám ja.nonietu
jako člověka a ženu, ale odmítám její požadavek, co byl měl vést k nějaké mé změně. Ať už
stylu, nebo slohu.
Navíc si nemyslím, že ja.nonieta případně někdo další, ví
lépe než já, co je správné, nesprávné, tedy pro mne. Zastávám názor, že já
sám vím nejlépe, co chci, co nechci, co potřebuji, a co nepotřebuji. Howgh,
domluvil jsem. 🙂