Napsal mi bývalý pacient. Zřejmě telepatie. Včera odpoledne, než jsem šel na pacienty „oblíbený” komunitní program, jsem si na něj jen tak letmo vzpomněl.
Napsal mi bývalý pacient. Zřejmě telepatie. Včera odpoledne, než jsem šel na pacienty „oblíbený” komunitní program, jsem si na něj jen tak letmo vzpomněl. Většinu pacientů si do tří dnů po odchodu nevybavím, protože mi splývají ti zdevastovaní muži, co se dostali do naprostého debaklu a jejich stav duše a těla, je podobný jako vejce vejci. Právníci, metaři, učitelé, lékaři, dělníci z fabrik, umělci. Ti všichni jsou v odporu, nebo v údivu, z toho kam se se dostali, co vlastně při nástupu, když se už přišli schovat, před světem, který měl tak akorát dost jejich chování. I oni sami mají dost svého chlastu, fetování a hraní. Ale toho, co mi psal si pamatuji.
Ti muži, z nich někteří, už mají za sebou více pobytů, ti buď cíleně podporují odpor u těch „svobodomyslných,” co se nehodlají za žádných okolností změnit, nebo se vysmívají těm, co jsou na svém prvním pobytu, většina z nich doufá, že i posledním, že tím pobytem se změní jejich život natolik, že už nás nikdy neuvidí. Jak mnozí často s neskrývanou chutí zdůrazňují.Někteří spolupracují hned, chtějí se vymanit z těch chapadel závislosti, mají dobrou vůli a hledají smysl celého toho podniku, do kterého investovali svůj čas, peníze a námahu a dobrou vůli si polepšit a tím většinou ulevit svému okolí, které je často miluje a zároveň nenávidí. Láska a nenávist jsou dvě emoce stojící těsně vedle sebe.
Toho, co mi napsal si vybavuji. Právník, napřed se tvářil, že by jako byl ochoten spolupracovat i po ústavní léčbě. Takový ten uvědomělý, bylo vidět, že mu to i myslí, Ale zatím není ochoten spolupracovat. Myslím, ke své škodě. Což většině doporučujeme. Onen kontakt a následnou terapii. Neb nejsme servis, kam se dá porouchaný model a my ho do tří měsíců vrátíme řádně vyladěný, bez chyby fungující. Takhle si ten pobyt představují, nejen pacienti, ale i jejich rodinní příslušníci.
Ne ne. Neopravujeme se zárukou. Jen tak ukazujeme cestu a necháme je nést ten svůj ruksak, plný problémů, kde je dost často mizerný způsob komunikace, agrese, přecitlivělost způsobenou dlouhodobým užíváním alkoholu a drog. I v té střízlivosti. Úzkost, pocit viny, dluhy, občas bezdomovectví, když najednou zjistili ti, které při nástupu rodina „bezvýhradně” podporovala, že nemají kam jít, děti se jich bojí, rodiče umřeli, žena, muž je nechce.
Jsou bez práce, bez peněz, odkázáni mnozí na sociální podporu. Většina z nich zažila profesní i společenský pád. Nelituji je, jen tak konstatuji, kam vede přílišná pýcha, se kterou se mnozí i nadále potýkají, nejsou ochotni připustit, že je jen málo lidí, kterých se jejich osud dotkne, že nikdo jiný, než oni sami je z toho maléru nedostane, že svoboda je důležitá věc, ale svoboda sebou nese naprostou odpovědnost za svůj život, a svoboda a odpovědnost potřebuje ukázněného člověka, který si je vědom svých možností i limitů.
Mnozí se setkají s krutou pravdou, že pro začátek sice stačí přestat pít, hrát, fetovat, ale později je dohánějí hříchy z minulosti, padají jim kostlivci ze skříní, když je nahánějí věřitelé, soudy, policie. Rozvádí se, protože ta „rodinná opora,” co za nimi bezvýhradně stojí, už má dost všech těch slibů, které slyšel, jsou za ty roky uavení a tím odloučením objeví mnozí ten klid, co jim život bez toho závislého nabízí.
Mnohdy jim samotným nezbývají síly ani pro sebe, natož pro ty závislé, kteří v duchu závislosti mají nadměrná očekávání, jen proto, že se domnívají, že se musí ti druzí musí chovat tak, aby jim na světě bylo dobře. Což je jeden velký omyl. Druzí jim mohou poskytnout laskavost, ale nemají povinnost se zabývat jejich problémy. Nakonec, to dělali celou dobu a sami se dostali do toho, čemu se říká spoluzávislost.
Absolvovali pobyt, jsou střízliví a přesto mají obrovské potíže, se kterými se velmi těžko sami vyrovnávají. Lidé se jim diví, někteří rodinní příslušníci jsou až agresivní vůči nim, když nechtěně prozradí, že mají chuť na svou drogu. Jistě že ji mají, Pořád ji mít čas od času budou. To trvá roky, než se ta mysl přebuduje. To jen v těch komických příručkách je někdo za třicet dní zcela uzdravený vyléčený. Ze závislosti se uzdravit, není jen tak. Nestačí jen přestat, ale také změnit návyky, řeč, myšlení. Tohle se nezmění za tři měsíce. I když mnozí po týdnu pobytu už zkoumají, nakolik se změnili, co jim pobyt v blázinci přinesl a kam se posunuli. A hlásají, co si všechno už uvědomili.
Takovým říkám: „Uvědomělí nosiči a posunovači.” Ti, co vydrží, podstoupí ještě nějaký ten rok následnou ambulantní terapii, mají dost velkou šanci, že se vše změní dlouhodobě k lepšímu. Jen při troše kázně a odpovědnosti, což je vlastně nakonec nejpohodlnější způsob života, který nijak neomezuje kreativitu, jak se například obávají někteří umělci. Jo jo, tohle všechno a ještě několik dalších věcí mi tedy proběhlo hlavou, když jsem četl ten mail, od onoho člověka. Vlastně, tohle je má odpověď pro něj a nejen pro něj. Prý čte mé blogy. Tak, zná mě a ví, že jdu vždy rovnou k věci. 🙂