Dny zvolna míjely. Sžívali jsme se spolu a Hana se víc a víc ke mě stěhovala. Bylo příjemné sledovat jak se byt zaplňuje jejími věcmi a začíná mít její vůni.
Dny zvolna míjely. Sžívali jsme se spolu a Hana se víc a víc ke mě stěhovala. Bylo příjemné sledovat jak se byt zaplňuje jejími věcmi a začíná mít její vůni. Jednoho dne jsem ji řekl: „Tak se se nastěhuj rovnou a bydli tady.” Chvíli se na mě dívala a řekla jen: „Jak chceš staříku. A chceš to opravdu?” Chtěl jsem. Rád jsem se na ni díval, jak sedla u stolu, učila se, nebo četla. A ještě raději jsem se díval ráno jak jde nahá do koupelny. Čas míru v mém životě. Udělali jsme místo ve skříni na věci a převezli věci. Klidné soužití bez zvláštních výjevů. Žili jsme spolu v tom plném slova smyslu. Měla dar vcítění.který se ji samozřejmě hodil v práci s malými dětmi. Někdy jsem ji podezříval, že ve mě také vidí kluka, se kterým je potřeba si hrát a on potom udělá co ona chce. Nevadilo mi její chování. Uměla ho a nebylo násilné. Bylo v ní. Někdy jí bylo smutno z práce, když tam měli dítě, jež bylo v beznadějném stavu. To ležela nebo seděla u mne, držela mě za ruku, jako bych jí mohl pomoc to dítě zachránit. Každé takové dítě obrečela jako by bylo její vlastní.
Nikdy jsme spolu nemluvili o budoucnosti. Radši jsem se neptal. Dělala si atestaci a nevěděla kam po atestaci půjde. Jestli zůstane tam kde je, nebo bude muset hledat místo. Ve volném čase jsem ji ukazoval okolí Děčína a všechny místa kam jsem jako kluk chodil tropit alotria. Doznívalo léto a rozhodl jsem se že absolvuji privátní otužilecký kurs. Chodil jsem se koupat do Březin ke druhému splavu jak se říkalo. Splavy se zásadně počítaly od ústí Ploučnice do Labe. Někdy chodila se mnou a fandila. Chtěla vidět jak se sklouznu po splavu dolů a s rozběhem skočím do tůně pod splavem. Voda chladla, listí padalo, lidé se vyskytovali zřídka a tak jsme měli to krásné místo jen pro sebe. Chodil jsem tam do konce prosince . Až nakonec jsem se koupal při padajícím sněhu a celý kurs vyvrcholil tím, že jsem plaval v ledové tříšti. Hana k tomu poznamenala: „Ještě chvíli a začneš se vznášet.”
Občas jela domů k rodičům do Kladna. Odkud pocházela. Nikdy jsme příliš nemluvili o tom co její rodiče říkají na skutečnost, že má poměr s rozvedeným mužem o víc než dvacet let starším. Údajně jim vše řekla a je kolem toho ticho. Zřejmě předpokládali, že ji ten rozmar přejde, uvědomí si jak se zahazuje. Podle jejich občasných výroků jsem na tohle usuzoval. Názor jsem si nechal pro sebe, nezkoumal jsem nic. Užíval jsem si její přítomnosti, jejího humoru, něhy a jejího sladkého těla, při vědomí, že vše je omezené. Byl jsem si jist že i tenhle vztah bude mít jednoho dne nějaké ukončení. Ona nakonec každá láska nikdy nekončí dobře. Buď jeden umře. Málokdy umřou spolu a nebo se rozejdou. Obé je smutné, bolestivé a nechává jeden z nejhorších pocitů a tím je pocit prázdnoty v duši. Nikdy jsem se nebál samoty, nikdy jsem neuvažoval v tom smyslu, že budu sám a už si nikoho nenajdu. Ale prázdnota, která mě zachvacovala při rozchodu s Magdou a jinými důležitými ženami v mém životě, je pro mne pocitem nejhroznějším. Vždy je obtížné, když musím vydržet tu „cestu přes poušť.” Jenže jsem se rozhodl, že než to skončí, užiji a vytěžím z toho co se dá.
Idylický čas plný klidu. Pokud něco takového zažívám, vždy si říkám. „Užij si. Užij a nestarej se o to, co bude? Něco bude. Zlý i dobrý přichází samo. Dělej tak, aby v tuhle chvíli jsi měl co máš mít. Teď tady a nikdy jindy. Není minulost není budoucnost. Minulost máš ve své hlavě a nikde jinde neexistuje s budoucností je to to samé. Jednou se mě přeci jen ptala co si myslím o budoucnosti nás dvou. „Haní, já nevím co bude. Nejsem Sibyla a budoucnost nevěštím. Možná se rozhodneš tady zůstat, možná zjistíš, že jsem neperspektivní a starý, možná zjistíš opak. Tohle všechno a ještě další je ve hře.” Chvíli přemýšlela a pak mi řekla: „Víš že jsi mi nikdy neřekl, že mě miluješ? Jako by si všechny slova o lásce zapomněl u těch co byly přede mnou.” Byl jsem si toho vědom. V minulosti jsem hodně věřil na lásku a na slova o lásce. Věřil, protože jsem jim věřit chtěl a chtěl jsem je slyšet. Najednou jsem je neříkal, protože mi zněly hluše a planě.
Pokračovala: „Ale vím, že mě máš rád. Někdy z tý tvý drsný vizáže vyleze něco, co mě strašně překvapí. Překvapil si mě hrozně v té kavárně, že jsi moji žádost vzal vážně. Ono to nebylo ani tak hrozné. Já vím.” Jsem ji odpověděl. „Ale líbila ses mi a tak jsem to vzal jako možnost. Chvíli mlčela a pak povídala dál: „Bylo na tobě vidět, že když jsi řek, že se mnou nepojedeš, že se ti líbím. A bál ses hodně odmítnutí.” S tím sem nesouhlasil. „Nebál jsem se odmítnutí, ale nechtěl jsem se dostat do směšné pozice chlapa, který chce za každou cenu mladou holku. Nechtěl jsem být směšný sám před sebou, jak někde tokám jak tetřev a jsem pro smích.” Usmála se a řekla: „Staříku i ti co se ti posmívají vědí, že nejsi pro smích. Mě jsi pro smích nebyl. Bavil si mě, to ano.
Sedla si mi na klín a znovu zlehka plíživým pohybem se přibližovala k mým vlasům. Šeptala. „Tak směšný si nechtěl být a nechal bys mě doma trpět? To je surovost k mladý holce. Že ti není hanba, nakonec jsem ti musela zavolat, jinak si dodnes seděl támhle u okna a čekal si na zázrak.” Vždycky mě s tímhle dostane, tomuhle nejsem nikdy schopen odolat. Ještě štěstí že se na veřejnosti drží zpátky. Stáhl jsem ji tričko, a hladil ji po hebkých sametových prsech. Měla krásné plné kulaté prsa. Jenom vrněla a najednou mi zašeptala.„Staříku řekni mi aspoň jednou, že mě máš rád, že mě miluješ a nemůžeš beze mě být.” Teď jsem ji pro změnu držel za vlasy já. Vlastně za ty vlasy jsme se drželi vzájemně. Najednou šlo vyslovit ty slova, která chtěla slyšet. Byly jako zjevená pravda. „Hano, mám tě rád, miluji tě celým svým tělem, srdcem i duší a nemohu bez tebe být.” Rozplakala se.
Plakala a přitom mě dál objímala, dotýkala se mě, hladila. Pak se ztišila a měl jen pocit, že se pode námi třásla země. Leželi jsem spolu, drželi se a neříkali nic. Většinou po milování si povídáme. Tady bylo ticho. Pak se ozvala. „Staříku, tři měsíce přemýšlím jestli mi někdy řekneš, že mě máš rád, když to řekneš, tak se z toho můžu zbláznit strachy abych ti neublížila jak ti tu lásku věřím.” Rozuměl jsem jí. Kdysi, když mě Magda na moji otázku, co tedy dál spolu? Řekla, že mě miluje, chce mít se mnou děti a žít se mnou, měl jsem podobný strach a podobně na mě dolehl strašný pocit odpovědnosti. Dnes vím, že za lásku nebo nelásku toho druhého nejsem odpovědný. Jenom za svoji. Vyslovil, pojmenoval a láska se najednou objevila na světě. Moje láska k ní. Byla tu a nedala se vzít zpátky. Otočil jsem se k ní, obejmul a řekl. „Nelam si s tím hlavu, je to moje láska a moje riziko, že o ni přijdu a budu v prázdnotě. Možná ti budu nadávat, pokud se tak stane, možná tě nebudu chtít vidět. Možná si budu chtít vyřídit účty jestli mi úmyslně ublížíš. Ale nic nezmění na tom, že jen já jsem to nechal dojít takhle daleko.