Chvíli bylo ticho. Pak řekla maminka. „Jestli jste její štěstí, ať ho má. Asi víte už svoje o životě.” Přikývl jsem. „Byl bych radši, kdybych byl mladší, ale nejsem.
Chvíli bylo ticho. Pak řekla maminka. „Jestli jste její štěstí, ať ho má. Asi víte už svoje o životě.” Přikývl jsem. „Byl bych radši, kdybych byl mladší, ale nejsem. Je to tak jak to je a nic s tím neudělám. Chci věřit, že máme před sebou ještě dost hezkých let.” Chvíli zase ticho a potom nabídka ze strany otce. „Jestli vám to nevadí, můžeme si tykat.” Přijal jsem. Jen jsem měl starost abych si neplet ty dvě Hany, František byl v rodině jen jeden. Hana se usmívala a maminka také. Hana mi později řekla. „Tátovi se líbíš.” Ptal se mě od který doby sem na starý chlapy? Řekla jsem mu že nejsem na starý chlapy, ale na tebe. Divil se. Vyprávěla jsem s čím se s v životě vypořádal. A řekl něco, co je u něj pochvala. Že jsi chlap a umíš se postarat.Doufám že se neplete. Táta se plete málokdy.” Poslouchal jsem. Sice jsem se tu ještě necítil zrovna jako doma a v Děčíně by mi bylo nepochybně snáz, ale bylo mi najednou volněji. Jak jsem neměl žádný třas na letišti, tím že jsem vstoupil do domu, přestal jsem se cítit dobře. Nebyl jsem na svém území a šlo o příliš vážné věci.
Šli jsme nahoru do patra a já si prohlížel Haninu knihovnu a muziku. Vyndal si cd Mišíka „dvacet deka duše” a pustil. Seděli jsme, poslouchali a dívali se na sebe. Najednou jsem věděl, že jestli tuhle holku chci na dobro, ta cesta sem musela být. Nešlo se tomu vyhnout. I kdybych sem nikdy už později nejel, dnes jsem musel jet. Jako by mi četla myšlenky. „Jindřichu, ten víkend tu musíme vydržet, taky to není pro mne lehký.” Rozuměl jsem ji. Ono to není jednoduché pro šestadvacetiletou holku přivést domu chlapa co je starší než její máma a jen o málo mladší než táta a říci jim. „Vemte ho do rodiny chci s ním žít. Smiřte se s tím.” Sesunula se ke mě na podlahu, vzala kolem krku a držela se mě jakoby se bála, že ji uteču. Chytil jsem ji kolem pasu a řekl. „Haní, pro tebe všechno, co si budeš přát a co svedu.” Podívala se na mě slzícíma očima, zavrtěla hlavou. „Nechci nic extra, jen abychom se měli rádi a byli spolu. Vůbec nevím, proč jsem do té Ameriky jela, když stejně jen myslela na to jestli tě n?jaká čůza neodvede.” Hrál jsem si na chytrého. „Asi to tak muselo být.” pak jsem změnil tón a řekl, na co jsem myslel celou dovolenou v Řecku. „Hano, pokud mě neopustíš, tak mě žádná neodvede. Tím jsem si jistý. Odvede mě jen tehdy, když si budeš přát konec.” Hana utřela slzy a navrhla. „Půjdeme dolu, dlouho jsem je neviděla, chtějí slyěet jak jsem se měla.” Souhlasil jsem, sešli dolu, rodiče měli puštěnou televizi, ale stejně ji nesledovali. Podívali se po nás, starší Hana se zeptala. „Nemáš hlad Jindřichu, nebo aspoň něco k pití?” Přál jsem si kafe. Mladší Hana střelhbitě vyrazila ke kuchyni. Za chvíli přinesla správný hrnek na kafe plný kafe. Mamince vysvětlila: „Když stařík říká kafe, má na mysli takovéhle.” Otec se po ní podíval a zeptal se jí. „Jak mu říkáš? Staříku?” Zasáhl jsem. „Františku, už od prvního dne a mě tohle oslovení dělá dobře. Když mi tak říká, má dobrou náladu. Dělal bych si vrásky, kdyby mi říkala dědku, ale říká mi staříku a tím mi dává najevo, že mě miluje.” Hana stála, ty obrovské hnědé oči, na které mě dostala vykulené. „Jak tohle víš staříku?” Ušklíbl jsem se. „Mám oči a uši a nejsem žádný jeliman z pastoušky, jak říkal můj nebožtík tatík.”
Rodiče se zasmáli a Hana starší ji řekla. „Nesmíš si myslet Haničko, že muži nevidí, neslyší. Tatínek také někdy vypadá, že neví, která bije a překvapí mě. Zrovna tuhle dokonce zašrouboval víčko u zubní pasty. Učím ho to dvacet let. Radovala jsem se , že si to zapamatoval. Mýlila jsem se, ale aspoň si vzpomněl.” Zasmáli jsme se té pastě. Zcela určitě mám nějaké takové zvyky. Hana si sedla vedle mne a dívala se jak piji kafe. Pak se pomalu rozpovídala a poslouchal jsem její povídání o radostech a strastech. Něco z toho pustila do mailu, ale rozhodě přede mnou dost věcí tajila. Nebylo to nic dramatického, ale asi užila dost takové skryté diskriminace, kvůli jazyku a hlavně nedůvěry. Znám tyhle situace z dob kdy jsem byl u plavby a pracoval s Němci. Stále se tvářili jako vševědové. Jo ale jen když měli návod. Jak si tak povídali, najednou jsem je slyšel jako zdálky a potom usnul. Za chvíli jsem se probudil, Hana seděla naproti a smála se. Rodiče nikde. „Maminka říkala, že tě mám nechat vyspat. Aby si prý k něčemu byl i jindy.” Pak zvážněla. „Ne staříku, půjdeme si lehnout, mám toho taky dost.” Nahoře ustlala pro oba na zemi.položila dvě prošívané deky na sebe, přehodil prostěradlo. Lehla si vedle mě, přitulila se a pro změnu než jsem sta?il říci dobrou noc, spala. Já asi za minutu po ní. V noci jsem se probudil, napil se vody, chvíli se na ni díval a zase usnul. Dívám se na ni rád, když spí. Vypadá sladce.
Ráno po vyspání ze mě spadla taková ta tíha, kterou mám vždy, když jsem někde poprvé. Doufal jsem že už skončilo takové to seznamování, kdy se lidé oťukávají, zjišťují kdo je kdo? A co od sebe mohou čekat. Měl jsem pocit, že to první zatěžkávací zkouškou jsem docela prošel. Nejen já, ale i Hana. Hana starší ráno se usmívala, ptala se jak jsme se vyspali. Mladší řekla „Maminko, já jsem usnula ani jsem staříkovi nestačila dát pusu.” Ohlásil jsem nárok. „Tak teď snad ano?” Dostal jsem. Po snídani bylo veliké telefonování kamarádkám. Během dopoledne přišli tři. Plus minus v Hanině věku. Stáhl jsem se do pozadí. Dovolil jsem se, posadil k PC a vyřizoval poštu a různé nedodělky, co šly vyřídit po internetu. Za dvě hodiny děvčata odešla. Probíhal běžný víkend trávený na návštěvě u rodičů. František na zahrad?, já u počítače, starší Hana u plotny a Hana hledající nějaké věci, jež si hodlala vzít do Děčína. Líné odpoledne.
V tom línem odpoledni jsem povídal s Hanou starší. Bavili jsme se o muzice a tancovačkách, nakonec povídání sklouzlo k mému manželství. Vyprávěl jsem ji o své první ženě. Vzhledem k tomu, že veškerá hořkost za ty roky opadla a navíc byla tu Hana, tak jsem ji ani nepomlouval. Byly s Hanou stejně staré. Od mladší Hany věděla, že Magda byla krasavice. Ptala se jestli Zdiška je také taková. Ukázal jsem ji nějaké fotografie. Líbila se jí. Ale… „Maminka to není, že?” Usmála se. „Není, maminka byla výjimečná.” Řekl jsem. Zeptala se. „Myslíš na ni Jindřichu?” Odpověděl jsem po pravd?. „Je matka mého jediného dítěte. To má ženská prostě proti těm ostatním tu výhodu. Nelze na ni nemyslet. Ale jestli se ptáš, jestli bych se vrátil, tak ne. Zdiška je velká a Magda je už někde jinde v mém uvažování. Hanu mám rád, hodně. To mi můžeš věřit. Za víc jak patnáct nebo kolik je to let, jsem nikdy v žádné rodině dámy nebo slečny na návštěvě nebyl.” Podivila se „Vážně?” Potvrdil jsem. „Vážně.”
Chvíli mlčela a pak pokračovala. „Jindřichu, ta holka je z tebe celá pryč. Mysleli jsem že ji to přejde. Nepřešlo. Nechceme ji zrazovat. Vrátila se z Ameriky a jela hned k tobě.Bylo nám jasné, hlavně mě, že to není rozmar. Buď na ní hodný.” Chápal jsem jak je mámě,která má před sebou chlapa, který je ještě starší než ona, žije z její dcerou, která si prostě tuhle partii nehodlá dát nijak rozmluvit. Asi bych se nechtěl dostat nikdy do její situace, ale ta situace tady byla a nebylo žádné dobré řešení, jež by nikoho nepoškodilo. Nakonec jsme skončili díky tomu, že přišel jak František, pak i Hana. Ta se mě ptala, kdy chci jet domů. Měl jsem za to, že nejlepší zítra dopoledne. Přeci jen jsem chtěl vědět co se děje. Hana souhlasila, ale chtěla jet po obědě. Souhlasil jsem.
Odpoledne jsme se šli projít. Byla zvědavá co jsem si z maminkou špital. O tobě jsme špitali lásko voňavá a sladká. A o mé bývalé žen? a mém dítěti.” Neptala se, konstatovala. „Oni se bojí Jindřichu. Já se nebojím, já ti věřím.” Věděl jsem, že se bojí a potvrdil jsem ji její domněnku. „Také si myslím, ale nemůžeme za ně na sebe brát odpovědnost za jejich strach.Jejich strach patří k věci, stejně jako můj, že jednou budu starý, ty ještě mladá a nebudu pro tebe dost dobrý. Taky se bojím. Ale jinak. Bojím se a zároveň ti věřím, že mě máš ráda a chceš se mnou být.” Přitiskla se ke mě. „Moc bych si přála Jindřichu aby si byl mnou rád a šťastný.” nebavilo mě pronášet moudra, místo toho jsem ji políbil. Bylo tohle počínání zajímavější a příjemnější.
Pomalu sem se vraceli. Cestou jsme si koupili zmrzlinu a jak už mám ve zvyku samo sebou jsem si pokecal tričko. Neměl jsem chuť nic prát, stavili jsme se v supermarketu a koupil jsem si košili a trika. Beztak jsem nějaké už potřeboval. Hana se jen divila. Podle ní stačilo dojít domů, hodit do pračky. Pak naznala, že už mi trička docházejí. Nakonec se toho nákupu chytla a začala vyzvídat, kdy že se si zase koupím něco slušného na sebe. Navrhla, že až se budeme vracet, že se stavíme na Zličíně a poohlédneme se. „Konečně, slíbil jsi mi šatičky.” pravila. Vzdychl jsem. Nakupoval jsem dnes a představa, že zítra strávím odpoledne někde v supermarketu mě nijak nelákala. Bylo na mě vidět, že se netěším. Uklidňovala mě. „Staříku, to zvládneš, je tam pěkný knihkupectví tak se zašiješ a já si zatím vyberu.” Knihkupectví mě uklidnilo.