Nevypadala ani překvapeně ani dojatě. Dívala se na mě jakoby chtěla říct: „Věděla jsem to.” Pak řekla jen. „Hlavně aby ti tohle vydrželo.
Nevypadala ani překvapeně ani dojatě. Dívala se na mě jakoby chtěla říct: „Věděla jsem to.” Pak řekla jen. „Hlavně aby ti tohle vydrželo. Poslouchá se to hezky.” Vzala mě za ruku a šli jsme dál.Sukni si na sobě nechala. Malý ruksak na zádech, dlouhá sukně a dlouhé tmavé vlasy. Kráska s ruksakem by se dal nazvat obraz pokud by byl malíř, co by ho namaloval. Šel jsem vedle ní a přemýšlel co opravdu bude s námi dvěma dál. Pak jsem se rozhodl, že si s tím nebudu lámat hlavu. Čas ukáže.
Ze Sofika už to nebylo daleko k moři Sešli jsme na malou ukrytou plážku, kde nikdo nebyl. Řecko je turistická země, ale presto jsou tam stovky takových krásných míst, kde sedá koupat, tábořit v relativním klidu a pohodlí a nic a nikdo vás neruší. Už jsem tam zůstali do rána. Nijak jsem neprobírali dopolední rozhovor, ale bylo vidět, že se uklidnila. Já jsem se uklidnil zcela. Od jejího návratu jsem se trochu bál toho, že přeci jen v Americe měla čas přemýšlet, srovnávat. Bylo mi jasné, že nikdo nesmaže věkový rozdíl. A bylo mi jasné, že jednou bude pro oba možná mnohem obtížnější než dnes. Díval jsem se na ní jak se zcela nahá koupala v průzračném moři. Krásná, pevná, nikde nic navíc, nikde nic nechybějící. Vyšla z more a připadala mi jak Afrodite. Nahá se sušila, potom si natáhla tričko a sukni co si ráno koupila. „Nějak ses do té sukně zamilovala.” Usmála se. „Líbím se ti v ní.” Líbila. Miluji ženy v dlouhých sukních. „Pro mne je ženská móda nejkrásnější, když velí dlouhé sukně a rozepínací halenky.” Vysvětloval jsem ji. „Jo a mladý holky bez podprsenek.” Dořekla za mě. Nelhala. Pokud má ženská hezká prsa, podprsenka je z mého hlediska zbytečná.
Sedla vedle mne dívala se na moře. Pak se zeptala. „Znáš Baladu o námořníkovi?” Přisvědčil jsem. „Kousek, ne celou.” „Já nemyslím jestli umíš, ale jestli ji znáš?” „Znám ji a umím ji, ale jen kousek. Proč se ptáš? Byla jsi mi snad nevěrná jako Eva?” Jediné co řekla bylo. „Ale Jindřichu, to bych se k tobě nevrátila. Jenom mě tak napadlo, jaká to byla láska z její strany, a stejně nevydržela a vlastně, že on se cítil zrazený a přitom chodil za jinýma. Nakonec skončil na majáku.”
…a nad vlnami maják… Pod majákem vln bludný kruh…je v jeho veži Mikuláš…a s Mikulášem Bůh.
Zacitoval jsem konec balady, tak jak jsem si ho pamatoval „Pak umím jen začátek a zbytek trochu vypravovat.” Dodal jsem. Vzala mě za ruku a jen se mě držela. To už jsem věděl, že je těsně před velkým dojetím. Za chvíli se pustila a šla dělat něco k jídlu. Vařič si smontovala sama, jen jsem ji musel otevřít sklenici něčím co vypadalo jako papriky. Původně jsem ji navrhoval, že se půjdeme najíst do blízkého městečka. Tedy na mapě to jako městečko vypadalo, ale nebylo to jisté. Odmítla. „Chci romantiku a chci být jen s tebou.“ Lichotil mi její přístup. Za chvíli jsem jedli. Kousek kuřete, zeleninu a bílý řecký chleba. Plus kafe.
Postavil jsem stan naskládali jsme do nej věci a vzhledem k tomu, že se začínalo smrákat, lehli jsem si. Lehli, ale skoro nespali. Z ničeho nic obrovská oboustranná vášeň, nikdy předtím ani potom jsme spolu tak promilovanou noc nezažili. Ráno mě probudil šramot. Vykoukl jsem ven a viděl pár. Starší muž a o dost mladší žena. On tak přes šedesát, ona v mých letech. Pozdravil jsem anglicky a oba mi anglicky odpověděli. Byl to rybář, který měl za takovým malým ostrohem natažené sítě. V trenýrkách vlezl do vody a kontroloval. Mezitím se probudila Hana. Vykoukla, řekla: „Staříku já myslela že máš halucinace a my zatím máme návštěvu. Paní se ptala slušnou angličtinou, kdo jsme a kam máme namířeno. Řekli jsme ji co a jak. Pak přišel manžel. Přidal se do hovoru a skončilo to pozváním na snídani k nim. Bývalý námořník telegrafista. Když zjistil, že mám, nebo spíš jsem mel také co do činení s loděmi, jeho náklonnost vzrostla. Ptali se nás jestli jsme manželé. Hana jim klidně řekla ano. Měl jsem co dělat abych se nesmál. Vzala tu roli úplně vážně. ?Aby ti to herečko nezůstalo, jsem dodal škodolibě.? Nezaváhala a odpálila. „Svatební noc jsme Jindříšku už měli. Třeba jsem těhotná.
Zaculil jsem se. „Vážně? Budu ti říkat maminko.” Tady zabrzdila. „Staříku zatím ne, zatím maminko ne. Prosím.” Slíbil jsem ji to. Poskládali jsem věci a vyrazili s novými přáteli. Dámy vepředu my se Stavrosem za nimi. Bavili jsme se o mládí, o tom kdo kde jsme byli, kde jsem cestovali atd. I v těch šedesáti třech letech to byl kus chlapa. Vyprávěl mi že má malý důchod od holandského rejdařství, nějaký řecký, něco vydělá rybami a špatně se mu nevede. Děti nemají. Žena nemohla mít. Ptal jsem mě jestli mám. Řekl jsem že ano, ale ne s Hanou. Porozuměl. „Taky máš něco za sebou.” Konstatoval. Přitakal jsem. Dorazili jsem k hezkému patrovému domku, obrostlým hroznovým vínem a na zahradě plno kytek. Sice jsem je udivil, že nechci víno ale respektovali. Hana už dávno se naučila v mé přítomnosti nepít alkohol. Jako lékařka ledacos věděla a když jsem jí vysvětlil, hned na začátku jak se věci mají prohlásila. „Úplně abstinovat nebudu, ale pokud budu s tebou, tak držím partu.” A držela. Takže místo vína jsme dostali late kafe a to já rád. Opečenou klobásu. Chleba a hroznové víno. Údajně to mela být něco jako snídaně řeckých námořníku. Chutnalo mi. Haně taky, nakonec jsem si ani jeden nelámali hlavu s tím co sníme, vzhledem k tomu že jsme hodlali dost ten den ujít. Poradili nám zkratku přes hory do Napfilia, kde je před ním pár kilometrů starověké divadlo Epidaurus zasvěcený bohu Asklepiovi. . Před lety jsem ho navštívil a ztratil tam kolem třiceti tisíc drachem. Což bylo asi tři tisíce korun. Byl jsem neopatrný. Pak jsem v Napfiliu hledal bankomat kde bych si mohl vybrat peníze na svoji kartu. Naštestí Recká národní banka akceptovala kartu Maestro. A poprvé vybral peníze z bankomatu v cizině. Tehdy jsem do Napfilia přišel odjinud. Byl jsem zvědavý na tuhle cestu. Chvíli jsem poseděli rozloučili se a vyrazili.
Cesta byla sice dost do kopce, ale hezká cesta jak jsme se nakonec přesvědčili. Dokonce jsme narazili na pramen, který tekl dost silně, takže jsme se napili. Vyprávěl jsem Haně jak jsem se cestou z Leonidia prodral přes hory až do výše 1200 metrů do vesnice Paliochori, kde jsem si v krámě koupil vodu abych nakonec za kostelem objevil obrovské prameny pitné vody. Vzpomněla si že jsem ji ukazoval nějaké fota z kláštera, který jsem cestou navštívil. Ujistil jsem jí, že to to při cestě, ale nejsem si jistý jestli se tam tímhle tempem dostaneme. Zaškaredila se. „Nejsem na závodech, ale na dovolené, tak pojedeme autobusem.” Ujistil jsem ji, že tím do Athén pojedeme beztak. Teď jsme putovali do Napfilia. Ještě jsem si uvědomil při pohledu na mapu, že bychom se mohli podívat do Mykén. Jenže když zjistil, že je to zase zacházka od more, nejevila zájem. Mě byly Mykény celkem ukradené, viděl jsem je. Nakonec stavit jsme se mohli při zpáteční cestě. Ptal jsem se jí, proč se tak bránila oslovení „Maminka.” Řekla mi. „Jindřichu, až budeme chtít děti, tak je snad budeme mít, ale nechci se rouhat. Kamarádka se vdala, říkali si maminko a tatínku a do roka byli od sebe. Hana je hezké oslovení a ty to jméno říkáš hezky. Mě stačí.” Chápal jsem, jsem jsem chtěl vědět proč ten žert o těhotenství. Podívala se na mě a s úsměvem řekla. „Protože si magor, co neví kdy má dost. Nebrat antikoncepci jsem jistě těhotná.” Na dotaz jestli by to vadilo, řekla. „Nevadilo, ale ještě je čas.”
Chlap co je mu čtyřicet osm a je zamilovaný jako student. Po roční známosti. Najednou jsem zjistil, že by mi vážně nevadilo, kdyby byla těhotná. Dumal jsem jestli by to byl syn. Pak jsem zjistil, že k ní by mi víc šla dcera. Jsou ženy, k nimž mi sedí představa syna a jsou ženy co ve mě vzbuzují představu matky dcery. K Haně mi pořád vycházela pocitově dcera. Při chůzi se mi dobře přemýšlí, umím dávat periferně pozor kam šlape a tak jsem zjistil až náhodou, že jsem fotografovaný jak americký prezident. Vyhrála si s tím digitálem. Jestli ji stačí karta si hlavu nedělala. Prý si koupí když tak ještě jednu. „Jsi nějaký zasněný staříku.” Měla pravdu, raději jsem mlčel o svých snech a představách. Dorazili jsem před Epidaurus a dál nešli, už bylo dost hodin a chtěli jsme si jej prohlédnout. Ten amfiteatr je úžasný. Viděl jsem ve Španělsku jeden, jeden v Izraeli, ale proti tomuhle byly oba poloviční, kdoví jestli. Vzpomněl jsem si na místo ve vyschlém řečišti, kde nehrozilo, že něco zapálíme a nebo nás bude někdo rušit. Celkem rychle jsem je našel. Od včerejšího večera bylo zážitků víc než dost a jen jsem se najedli a lehli už jsme spali oba. Jeden spacák roztáhli, druhým se přikryli, usnuli jsme v objetí.