Usoudil jsem , že ještě budeme muset koupit spacák pro Hanu a nějaké drobnosti, abych nesháněl na poslední chvíli. Koupě spacáku byla náročná záležitost.
Usoudil jsem , že ještě budeme muset koupit spacák pro Hanu a nějaké drobnosti, abych nesháněl na poslední chvíli. Koupě spacáku byla náročná záležitost. Buď byl moc velký, nebo neměl správnou barvu a další „důležité věci.” Umínil jsem si v duchu,že tuhle chybu už nebudu opakovat. Příště koupím sám, nic jiného nebude a její vrozená šetrnost ji zabrání vyhazovat za něco, co už je doma. Sledoval jsem tu transakci a jen jsem chválil jí vybrané věci. Až u ruksaku jsem se postavil na odpor, protože ten co chtěla byl sice krásný ale nepraktický. Dala si říct.
Než jsme dorazili domů volala Kamila. Nabídla mi dva termíny, jeden byl pětidenní druhý desetidenní. Hana se rozhodla pro ten delší. Odlet za tři dny. „Tak jsem ještě ani pořádně nevybalila a už abych balila znovu. S tebou staříku jedna holka z údivu nevyjde.” Poznamenala Hana večer v posteli. Uklidňoval jsem ji. „Řecko se ti bude líbit, věř mi. Procestoval jsem ho dost velký kus a já se rád tam zase vrátím.” Celé dny jsem horečně dodělával co bylo třeba. Na do Prahy letiště jsme jeli vlakem. Já osobně vlakem jezdím celkem rád. Raději než autobusem. V Athénách jsem byli dopoledne, takže jsme si sehnali taxi a jeli na Akropolis.
Prohlédli Akropol a potom jsem navrhl, že bychom mohli taxíkem vyjet směrem na Korint a tam někde před Korintem strávit noc a druhý den se podívat nahoru na Starý Korint a pomalu pokračovat po mořském pobřeží po jedné silničce dolu na Napfilio a dál. Nechtěl jsem cestovat přes celé Athény ani pěšky, ani městskou dopravou. Bavil jsem se o tom s taxikářem co že by to stálo? Nakonec jsme se dohodli a odvezl nás kousek před Korint, kde bylo skryté místo, které jsem si pamatoval od poslední cesty po Řecku. Místo bylo stejně prázdné a přívětivé jako před lety. Postavil jsem stan, smontoval vařič, najedli jsem se. Ještě předtím se Hana koupala v moři. Zapadající slunce, šumící moře, krásná holka a úplněk na nebi. Hotový kýč.
Jenže ať se to komu líbí nebo ne, miluji takové „kýče”. Miluji klid, ticho, teplo a cestování. Seděli jsme před stanem, mlčeli a jen se dívali na měsíc odrážející se v moři. Vzal jsem svůj starý foťák nastavil ho na noční focení a vyfotil měsíc jak na nebi, tak odrážející se v moři a i ten uvázaný člun. Napadla mě při focení v slova písničky „Ráno.” Ji kdysi zpíval Matuška …ráno je modrá tuň a brehy jsou bílý. V zátoce more clun jakoby spal. Mý srdce dávno máš…zacal jsem zpívat. Přezpíval jsem ji celou. Neznala tuhle písničku. Spíš si ji možná matně pamatovala. Je to krásná romantická italská píseň jak jinak a Matuška ji zpívá úžasně. Dofoťil jsem, sedl vedle Hany a mlčeli jsem dál. Ještě před týdnem v obavách z jakou se doopravdy vrátí a najednou spolu v Řecku na romantickém místě, že by to ani v americkým dojáku nevymysleli.
Po chvíli přerušila mlčení a zeptala se. „Co dál Jindřichu, co bude dál?” Nevěděl jsem jestli se ptá na cestu po Řecku a nebo na budoucnost. ?Na oboje Jindřichu na oboje. Hodně jsem o tobě v Americe přemýšlela.„Zeptal jsem se. „A na co jsi přišla zlato moje?” Usmála se potutelně a zakývala prstíčkem na znamení abych šel blíž. Malinko jsem se přisunul a zase pokynula: „Ještě blíž.” Zavrtěl sem hlavou. „Jsi nebezpečná.” Ale zlehounka jsem se přisunul. Vzala mě kolem krku a šeptala „Staříku, tolik tě miluji, ani nevíš jak se mi po tobě stýskalo, už od tebe neodejdu.” V té horké řecké noci, jsem tomu v té chvíli byl ochoten věřit a doufat, že to už tak bude.
Ráno jsme pokračovali pešky do Korintu. Vylezli jsme nahoru na starý Korint, prohlédli a šli dál. Řecko je plné památek a není problém kdekoliv na něco zajímavého narazit. Oběd jsme si dali v jedné restauraci. Chutnalo nám. Sice napřed číšník roztál, když viděl samotnou Hanu si sedat ke stolu, jenže úsměv mu povadl, když uviděl mě se vracet z toalety. Nakonec profesionalita zvítězila a měli jsme se dobře. Stoupali jsme úzkou silničkou za Korintem, provoz byl minimální, teplo bylo, ale žádné závratné vedro. Nikam jsme nechvátali. Učil jsem Hanu nakupovat v pekárnách, odpočívat ve stínu, žebrat o vodu. Byla na všechno zvědavá až jsem ji musel upozornit, že v Řecku je docela dost hadů a ne do každého kostela se smí v šortkách.
Vyprávěl jsem ji jak jsem na severu Řecka dorazil k ženskému klášteru a dostal jsem jen vodu, a do kostela jsem díky svému oblečení nebyl vpuštěn dřív, než jsem si natáhl dlouhé kalhoty. Přes ty šortky. Jí by tam snad ani v kalhotách a tričku z ramínky a bez podprsenky nepustily. Dlouhou sukni co jsem tak věděl neměla. Podprsenku nosila málokdy. Nijak ji nepotřebovala. Okamžitě dostala nápad že si nějakou někde na trhu koupí. Zjistil jsem, že tohle nebylo z mé strany nejvhodnější vyprávění a pochyboval jsem že než dorazíme k možnosti si něco vybrat, že zapomene.
Došli jsme ten den podle mapy kousek před městečko Sofiko. Navrhl jsem zastavit dřív, neprocházet městečkem, nechat až na ráno jeho návštěvu. Líbilo se mi jak ji hned napadla praktická stránka věci. Tedy v souvislostí s tou sukní. „To je pravda, budu mít víc času si vybrat.“ Byl jsem rád, že ji tenhle nápad nepopadl v Korintu. Tam by příležitostí bylo víc. Tady jsem spoléhal na malost města doufal, že víc jak dva krámy s hadry tam nebudou. Našel jsem kousek od silnice místo, uprostřed houští, kde nebyly žádné odpadky ani známky toho, že by bylo navštěvované. Postavil jsem stan. Hana se divila, proč zrovna tady, když viděla předtím mnohem hezcí místo. Vysvětlil jsem ji, že to místo je hezcí, ale zcela určitě navštěvované a nikdy neví, kdo ho vlastně používá. Tady je evidentní, že sem buď nikdo, nebo skoro nikdo nepřijde a budeme mít klid.
Od moře jsme ten den byli vzdálení několik kilometru. Pitné vody jsme měli dost a bez mytí vydržíme. Poznamenala, že tohle ji nenapadlo, že se nebude mít kde umýt. Ale smířila se. V Řecku stejně jako v jiných středomořských zem si moc netroufám rozdělávat oheň. Ušli jsem ten den docela dost, nejedli se zalehli. Napřed chtěla romantiku, a že nebudeme stavět stan, jenže malé vyprávění jak sem v Izraeli honil ve spacáku něco jako stonožku ji lehce znepokojilo. Pak už se proti stanu námitky neozvaly.
Leželi jsme ve stanu a vyprávěla mi jak se měla v Americe. Povídala a najednou jako dítě usnula veprostřed vyprávění. Poslouchal jsem jak oddechuje. Moc jsem se nehýbal abych ji neprobudil. Přeci jen tohle pro ni nebyl moc obvyklý způsob cestování a její smysl pro hygienu asi dostával dost zabrat tím, že se nemohla umýt. Ale snášela vše celý den statečně. Trochu mi dělalo starosti jak budou další dny. Přeci jen vím co s lidmi i se mnou dělá, když začínám nějakou cestu a jak je každý první den nadšený, ale druhý třetí a další den už jsou pro mnohé náročné, někdy se zadají monotonní a v každém případě únavné. Ráno byla vzhůru dřív než já.
Zastihl jsem ji, jak si čistí zuby. Smála se. To mě trochu uklidnilo. Konečně jsme toho včera neušli zas tolik. Postavil jsem vodu na kafe a hledal něco k jídlu. „Ty si nebudeš čistit zuby?” Přikývl jsem. „Budu, ale až se najím abych neplýtval vodou.” Divila se? „Plýtvat vodou.? Nevykládal jsem ji, že do města je to ještě šest kilometrů a než vyrazíme a dojdeme, tak budeme mít ve stoupajícím vedru žízeň. Takže na cestě netrpím zbytečným zvykem, čistit si zuby před jídlem a po jídle. Hlavní je se napít, zuby si vyčistím kdekoliv narazím na pitnou vodu. Nebo skoro pitnou. Jak jsem vedel koncem srpna jsou ve Středomoří slušná vedra. A do města ještě nejméně dvě hodiny.
Dorazili jsme do Safika. Krám s hadry byl, slušná sukně také. Koupila si strakatou z materiálu co jsem neumel ani pojmenovat. Ani to netrvalo dlouho. Navlíkla si ji. Tmavé vlasy, tmavé oči, už z Ameriky přijela opálená. Koukla do zrcadla, zatočila se a zeptala se. „Tak co staříku?” V tu chvíli bych z ní tu sukni touhou serval. Bránila mi v tom jen přítomnost starší dámy v obchode. „Seberou nás pro potulku a cikánský manýry.” Jsem řekl. A šel ji aspoň políbit. „Jsi ze všech nejkrásnější cikánka v Řecku.” Starší dáma jež nás pravděpodobně nepovažovala za otce a dceru jako mylně někteří lidé, se usmála. Chabou angličtinou řekla. „Vaší ženě to sluší.”
Hana úplně sebou trhla, když slyšela označení „your wife.” Pak se na mě podívala zaculila a řekla. „Prstýnek snubní by mi navlíkla. Víš, že je to prvně, co mě někdo označil jako tvoji ženu?” Ptal jsem se překvapeně. „Vážně?” Pak se z ničeho nic zeptala: „Jindřichu, co pro tebe jsem?” Zkoumal jsem. ?Chceš pravdu a nebo krásnou lež?” Podívala se na mě, šla zaplatit a řekla: „Až venku.” Vyšli jsme ven a otázku opakovala. Odpověděl jsem jí tím sloganem, který mě často při pohledu na ni běžel hlavou.“Má žena, má láska. I bez papíru a snubního prstenu. Co ses vrátila nejsem schopný to vidět jinak.” Vzala mě za ruku. „Tak to byla ta krásná lež a teď tu pravdu.” „To je ta pravda, v téhle věci žádnou lež si neumím vymyslet. Nechtěl jsem tě tím plašit. Mimo sestry Heleny a dcery Zdislavy, nikoho na světě nemám. Jsi mi ze všech nejblíž. Tohle jsem věděl, nebo spíš tušil už když jsme šli podle Labe z Boletic do Děčína.”