…a řekla jen.. Řecko I

Pokračování z loňského roku. TADY a navazuje na tohle Tady Lehce komplikované hledání, ale dá se to po menším úsilí zkomletovat. Sjet až dolu a potom klepnout na starší příspěvky 🙂

Dojeli jsme do Děčína a Hana se mě celou cestu držela, jako malé dítě, které se bojí že se zase ztratí. Hovor s ní vedl spíše Zdenek, který nikdy moc v životě nikde nebyl a tak se vyptával. Hana ho měla ráda, a nikdy mu nezapomněla že byl tím kdo ji, když tolik o mě vyzvídala, dal telefon a poradil ji aby mi zavolala. Byl jsem rád, že ji ho dal. Zastavili jsme před domem. Zdeněk nám pomohl dotáhnout do výtahu kufry a rozloučil se. Ani jsem se nepokoušel hrát divadlo aby šel nahoru. Stejně by nešel, taxikář, ale věděl co jo a co ne. U dveří jsem se zastavil. Položil kufry, vzal Hanu do náruče a přenesl přes práh. Jako nevěstu. „Tak tě vítám doma.” Přitiskla se ke mě a nic neříkala.

Kufry na chodbě, my dva těsně za dveřmi, otevřené dveře a ticho. Postavil jsem ji, zatáhl kufry dovnitř. „Půjdu se osprchovat, jsem hrozně ušmudlaná staříku a ty bys určitě nechtěl ušmudlanou ženskou.” Kupodivu i po té cestě přes Atlantik voněla. Seděl jsem u okna, díval se na její kufry, poslouchal šplouchání vody z koupelny. Nikdy neměla ráda, když jsem tam náhodou přišel při její hygieně. V tomhle byla dost cudná. Líbilo se mi její zdrženlivost v některých věcech. Nejsem sám zastánce až přílišné otevřenosti. Pak vyšla. Usmála se na mě, otevřela jeden z těch obrovských kufrů a vyndala krabice. Podala mi ji. „To abys byl krásný stařík.”

Otevřel jsem krabici a v ní byl nádherný černý Stetson podobný jako nosil Yul Brynner v Sedmi statečných. Nikdy jsem si netroufl nic na sebe takového koupit. Vždy jsem mel pocit, že sluší všem jen ne mě. Držel jsem ho v ruce. Byl krásný a mel jsem z nej radost. Nasadil jsem si ho na hlavu a začal se rozhlížet kolem. Hana se na mě dívala a řekla. „Staříku do filmu s tebou.” Stále jsem nevěřil že bych ho mohl nosit na veřejnosti. „Ještě kolt mi chybí a nábojový pás”. Posunul jsem klobouk do týla, přikročil k ní a začal ji líbat. Zavřené oči, bez hnutí, stála a nechala se líbat. Jen šeptala. „Staříku, tak jsem zase u tebe, já myslela, že se tam bez tebe zblázním, jak ty to děláš?” S kloboukem na hlavě jsem ji nesl do ložnice, až když sem ji položil na postel sundala mi klobouk a řekla: „je krásný ale při milování ho mít na hlavě nemusíš.”

Ráno jsme se domluvili, že se sejdeme na náměstí v Děčíně a půjdeme na oběd. Šla do špitálu se nahlásit. Nabídli ji smlouvu na dobu určitou. Nechtěla zatím kvůli mě hledat něco lepšího. Byl jsem rád. Budeme spolu. Klobouk jsem si vzal. Sice jsem ze začátku se cítil nejistě, pár známých na mě povykovalo: „Kde máš koně kovboji?” Ale když jsem jim vysvětlil, že je to dárek od Hany a tedy mám za „povinnost” ho nosit, chápali. Mám ten klobouk dodnes a nosím ho dodnes. Už mi ani nepřijde nijak divné jeho nošení. Stál jsem na náměstí před pojišťovnou a vyhlížel Hanu. Najednou slyším smích. Stála schovaná za stánkem a fotila mě novým digitálem, co si v Americe pořídila. „Staříku, to budou fotky. Vypadáš jak pistolník.” Ani v té Americe neztratila hravost. Bohu díky. Těšilo mě její nadšení a láska. V době kdy tu nebyla jsem cítil jak mi chybí, ale po svém návratu jsem si teprve uvědomil jak hodně ji potřebuji. Jak ji potřebuji mít za zády.

Dívala se na mne, všimla si mého výrazu a ptala se. „Děje se něco staříku?” Řekl jsem ji co se děje. „Tohle myslíš vážně Jindřichu?” Vždy když šlo o vážné věci oslovovala mě jménem. Od začátku. „Jasně že to myslím vážně, copak bych na tebe půl roku čekal, kdybych to nemyslel vážně?” Nasupil jsem se. „Potřebuji ženskou, co mi bude stát za zády, co mě bude držet nad vodou, když se budu topit. Zdá se že jsi to ty. Tak tě prostě potřebuji.” Mlčela a řekla něco, co Michala. „Víš ty vypadáš jako když nikoho nepotřebuješ. I v kanceláři si sám. Vím že mě máš rád, ale nikdy mě nenapadlo, že mě potřebuješ. Točí se kolem tebe ženský a já žiji ve strachu, která tě odvede. Já vím, že jsem o kolik let mladší, ale taky vidím jak po tobě jdou. A přede mnou. Vůbec jim nevadí, že jsem s tebou.” Chtěl jsem něco říct, ale pak jsem si vzpomněl na jednu scénu v jedné restauraci. Seděli jsme spolu u stolu. Takový ten stul pro deset lidí. Přisedli si k nám dvě mladé velmi pohledné ženy. Podle vzhledu sestry. Seděla s námi ještě jedna známá.

Jedna z těch sester si mě bezostyšně prohlížela. Jsem dost otrlý a klidně jsem se jí zeptal jestli něco hledá? Podívala se po Haně a Elišce a řekla: „Teď ne, třeba jindy.” Hana udržela glanc, ale bylo vidět, že ji to není milé. Eliška se po ní koukla a neřekla nic. Jenže jak znám Elišku, tak jen moje přítomnost ji odrazovala od toho aby jí něco řekla. Dávala výrazem tváře najevo, že se jí to vůbec, ale vůbec nelíbí. Dělal jsem nechápavého. „A kdy jako?” Jsem vyzvídal. Lady se usmála, byla si vědoma svého vzhledu. „Vypadáte jako drsný muž.” Zdánlivě nelogicky odpověděla. „Jo jo, to jsem, kradu dětem svačiny a nevracím pytlíky.” Znovu se usmála, při vědomí, že mě má tam kde mě chtěla mít, to jest v řeči. „Děti dnes už do školy svačinu moc nenosí.” Chvíli jsme se tam kočkovali, pak obě dopily kafe a ještě něco, co měly a odešly. Hana mlčela. Ptal jsem se jí, co se stalo. „Nic, co by se melo stát. Hezky jste si povídali.” Tehdy mi ani nedošlo, že ji vadí, že jsem se dal do řeči s onou ženou, co si dokazovala svojí převahu nad ní. Nebo aspoň chtěla. Magda tohle také někdy dělala jiným ženám. O tom jak cvičila s muži ani nemluvím. Došlo mi až dnes, jak jí musí být někdy nepříjemné některé mé debaty s ženami, které ona vnímá jako konkurenci. Ona sama nikdy přede mnou s muži neflirtovala. Bavila se, ale jakýkoliv pokus o flirt okamžitě utnula, aniž bych se musel namíchnout.

„Tak nic, jdeme se najíst a můžeme tohle probrat v klidu.” Navrhl jsem. „Není co probírat Jindřichu, řekl jsi že mě potřebuješ a věřím, že to myslíš vážně.” Pak se zakřenila a prohlásila. „Jednou jim jezinkám vyškrábu oči.” Souhlasil jsem. „To je dobrý nápad, přidržím ti je.” Nesouhlasila. „Nene, Bůh ví za co bys je držel. Tam kde bys je chtěl držet, musíš hezky mě.” A znovu ta její hravost se kterou mě vždy okouzlila. Zase byl klid a mír.

Pri obědě jsem se ještě smáli té představě „žárlivé Hany.” Pak mi ale vážnou tváří řekla. „Nežárlím na tebe, ale představa, že si tě odvádí jiná mě opravdu je nepříjemná.” Chápal jsem ji. Také jsem si neumel představit, že je z někým jiným. Byly ženy, se kterými jsem se rozešel, nebo abych správně řekl, ony se rozešly. A presto pokud jen je potom s někým potkal byla mi přítomnost jiných mužů v jejich blízkosti zcela lhostejná. Ovšem , ženy jako Magda, Dominika a tahle, co mi snad ze všech lidí po dceři byla nejbližší, to už byl jiný nášup. Tady končila legrace. Jedli jsme povídali a najednou mě napadlo. „Haní, já bych někam jel. S tebou. Kdy nastupuješ do špitálu?”

Koukla na mě s úžasem. „Kam staříku, na dovolenou?” Odsouhlasil jsem to. „Jasně, hele napadlo mě do Řecka, na Pelopones. Kdysi jsem cestoval z Z Athén přes Korint dolu na Leonidio a bylo to úžasné. Zajistím letenky a září by aspoň týden bylo nádherný. Začátek září, nebo co nejdřív. Prošli bychom vše pěšky, není to dlouhá trasa. Jsou tam krásná místa úplně opuštěných plážiček, kde se dá nádherně koupat. Navíc po cestě jsou krásná městečka, kde je fakt úžasně.”

Smála se „Staříku, to není jen tak. Ale to bych se musela domluvit. Moc primáře prosit.” Podal jsem ji svůj mobil a řekl: „Tak se domluv. Já mám pár známých cestovek,kde mi zajistí letenku pro oba.” Nevěřícně zavrtěla hlavou, vzdychla, vyndala z kabelky mobil a zavolala do špitálu primářovi. Kupodivu pochopil, že po té stáži potřebuje oddych. Teď jsem byl na řadě já. Vytočil jsem číslo Kamily a řekl jí. „Hele zlato, potřebuji dvě letenky do Athén. Nevykládej mi, kolik mě budou stát, nehledej slevu, ale nejbližší termín. Hana se vrátila z Ameriky a chci sní jet na dovolenou. Zpáteční let do týdne až deseti dnu. Starej se. Ne ubytování nechci. Jen letenky.”

Kamila byla manželka mého kamaráda co jsem s ním kdysi jezdil u plavby. Občas jsem je navštěvoval. Kdysi měli spolu nějaký problém, když Honza začal blbnou s mladou holkou. Přesvědčil jsem Kamilu, aby se hned nerozvedla dokud ho s ní nechytne. Jemu sem řek. „Vole, když už musíš mermomocí mladou holku a nechceš se rozvádět, tak se s ní nikde neukazuj.” To stačilo. Rozvádět se nechtěl a v momentě , kdy se celá avantýra omezila na postel, slečna to ukončila sama. Honza se nikdy doma nepřiznal a byl klid. Kamila se dala přesvědčit aby nehledala pravdu. Pravda v takových případech není pro nikoho dobrá.

Každého, kdo se přizná k nevěře bych dal veřejně zbičovat a na pranýř, protože když, chce už mermomocí chce si užít jinde, tak nemusí přitom dělat vrásky těm druhým. Pokud se opravdu nechce rozvádět. Pak je přiznání omluvitelné a vlastně nutné. Ale stejně je to pecka pro toho podváděného. Z toho důvodu, pokud jsem něco potřeboval v tomhle směru, obracel jsem se na Kamilu, pokud to bylo možné udělala co šlo. I teď slíbila, že mi zavolá hned jak něco bude mít.