Jak se zhoršilo počasí, vyvstal problém, co na sebe, když je venku vítr, schyluje se k dešti a hodlám jít pěšky Dalejským údolím do Řeporyjí na skupinu.
Jak se zhoršilo počasí, vyvstal problém, co na sebe, když je venku vítr, schyluje se k dešti a hodlám jít pěšky Dalejským údolím do Řeporyjí na skupinu. Nakonec jsem zavrhl obě bushman-bundy a vytáhl ze skříně víc než deset let starou nylonovou bundu, ve které jsem ještě hrál ve filmu „Kanárek” a to bylo v roce 1998, kdy se ještě točily některé pasáže. Vlastně jsem ji odložil, po svém návratu z Nového Zélandu, kdy jsem tuhle starou, pečlivě naimpregnovanou bundu zapomněl doma a uvědomil jsem si až na stanici autobusu, že nemám bundu v ruksaku. Z pověrčivosti jsem se domu nevrátil pro ni, ale koupil jsem si v Dejvicích jinou.
Bunda visela ve skříni, zapomněl jsem ji vyhodit, nebo dát k popelnici prpo bezdomovce a včera jak jsem si ji prohlížel, jsem si uvědomil, že mám stále pěknou neokoukanou bundu a tedy ji navlékl. Impregnace před šesti lety provedená stále funkční, podšívka v pořádku, zipy fungující, kapsy neroztrhané. Takže stačí dát pěkný kus oděvu do skříně, po pár letech vytáhnout a radost skoro jako z nové.
Moje matka takhle schovávala snad veškeré oblečení, které si v životě koupila. Nic nevyhazovala, protože jednou by se to mohlo hodit. Pravdou je, že za totáče a při našich majetkových poměrech to bylo ono schovávání o něco snadnější než dnes. Ale i tak toho bylo dost, a to ji táta toho docela dost vyházel a občas přiložil její staré boty do kamen, když nebyla doma. Bezvadně hořely a bylo od nich teplo. Já, až později jsem vyházel skoro vše když jsem likvidoval pozůstalost. Vyhazoval a vzpomínal.
Je to zvláštní duševní stav, vyhazovat věci po rodičích, předělávat byt, v němž jsem vyrostl, zbavovat se věcí, které zdánlivě tam byly odjakživa. Likvidoval jsem skoro vše, jen nějaký nábytek si nechal a to jsem se vlastně zbavil až při stěhování na Barrandov. Přemýšlel jsem o věcech, které mám po svých skříních, knihy, desky, cd v regálech na stěnách, co s nimi moje děti jednou udělají, až tu nebudu, co si z toho nechají.Jestli si moji vnuci, tevřou některou z mých, mnou nashromážděných knih, jestli si poslechnou muziku, co zde mám.
Uvědomil jsem si, že vyházet devadesát osm procent věcí, co jsou v bytě, i tak bych mohl žít poměrně pohodlně, protože v šuplíkách v kuchyni mám věci, které jsem nepoužil co jsem je tam vložil před čtyřmi lety, co jsem s e sem nastěhoval a na balkóně a v posteli v úložném prostoru taktéž. Jednoduše ty věci mám a možná něco málo z toho jednou někdy použiji. Možná.
Shromažduji věci, jako bych tu měl být na věky. Kupuji knihy a muziku, jednou dvakrát přečtu, odložím. Ale hezky to vypadá taková knihovna. A cítím se v tom dobře. Vlastně s koupím dvojí radost. Jednou tu, když si knížek přečtu a po druhé, že ty knihy vytvářejí domov. Na onen svět si je nevezmu, ale ted jsem tady a chci se cítit jako doma.
Na takových jako jsem já, stojí ekonomika a takoví ji udržují v chodu. Tím, ať už kupují knížky, cd nebo auta. Prostě toužíme, kupujeme, a naše životní úroveň je vlastně souhrn pocitů, které prožíváme z vlastnictví nepotřebných předmětů. Dva mobily a není to tak dávno, kdy jsem vystačil s telefonem na rohu ulice v budce a nebo jsem měl telefon do práce. Dnes nemít mobil, tak mám pocit, že snad ani nemohu podnikat a přitom co si pamatuji, vždy jsme dokázali terapeuta najít a domluvit se sním. Dokázali, protože jsme toho Luteru potřebovali. On neměl telefon, já neměl telefon a přesto jsem si s ním vždy domluvil všechna potřebná sezení.
Aby bylo jasno, vůbec se tu nechci stavět do pozice karatele rozmařilosti. Ono je lhostejné jestli si kupuji knihy, které jednou přečtu a odložím, nebo troje halenky, které má dáma uložené ve skříni aby je jednou za rok vytáhla. Stejná rozmařilost.
Onehdy jsem tu psal o Nirváně a jiných podobných stavech jako je například Satori, což znamená osvícení. Psal jsem, že jsem rezignoval na pdosažení těchto stavů, přestal jsem se zabývat „Vesmírným řádem” pouze se modlím a cvičím. Úplně si s tím vystačím. Zdá se mi, že namáhat se pro netoužení, je stejně „chytré” jako si kupovat knihy pro potěšení.
Dosáhnout vyvanutí všech žádostí a potom co? Po ničem netoužím, nic nechci, živí mě druzí lidé, tedy pravda, v případě zenových klášterů si bud jídlo opatřím z vydělaných peněz a nebo pracuji na poli s motykou, abych měl trochu jídla k přežití.Co dál, když dosáhnu oné dokonalosti?
Ano, ona „Nirvána” nebo „Satori” slouží podle té buddhistické reinkarnační teorie k tomu, vyvázat se ze všech dalších zrození, nezapojit se do onoho koloběhu znovuzrození a strastí plynoucí z toužení. Vlastně dokonalost vedoucí k tomu znovu se nenarodit a znovu neprožívat strast života.
Pro mne z tohoto důvodu ona teorie není. Mě se na světě líbí. I se vším tím trápením, co svět poskytuje. Ať jsou to ztracené lásky, smutek ze ztráty blízkých, dohady s těmi či oněmi. Pořád se těším ze života a stále doufám, že ještě něco zajímavého prožiji a poznám. Jestli mi něco na dnešní době vyhovuje, tak nejen onen hmotný dostatek, který více či méně prožívají lidé v této zemi, ale především ta rozmanitost možností.
Chceš cestovat? Cestuj. Způsoby a možnosti jsou různé. Buď si zaplatíš a jedeš se někam podívat, nebo se vydáš jen tak, spolehneš na štěstí, že najdeš jinde práci, kerá tě uživí a umožní ti žít v jiné zemi, poznáš ji, máš-li zájem ji poznat, nebo chceš být doma? Buď doma. Hleď si svého, starej se aby ses měl pokud možno dobře.
Četl jsem si komentáře pod svým posledním blogem. Ano mým přáním je skutečně evropská federace, jeden stát a různé regiony s vlastním jazykem a zvyky a omezeným místním zákonodárstvím. Čeho se ti lidé, co onu integraci do federace odmítají bojí? Budou nás v EU násilím měnit. Budou nás střílet? Nemyslím. Prostě zjistíme, že platí stejné zákony na celém území a platí místní zákony na jednotlivých územích. Ti co budou chtít dělat karieru se prostě a jednoduše naučit nějaký jiný jazyk budou muset. Ti co budou chtít žít a Vysočině jako ve století devatenáctém a chovat kozy a vyrábět sýr a pěstovat brambory, pro vlastní potřebu a jinak nic nebudou chtít, budou mít stejnou možnost, tak činit, jakou mají dnes.
Máme stejnou možnost se odstěhovat kamkoliv jako mají stejnou možnost ti co by se chtěli stěhovat sem. Budeme-li chudí, nikdo se mezi nás nepohrne, budeme -li bohatí, přijdou. A budou tu žít s námi. Nikdo jim v tom nemůže zabránit, jako nikdo nemůže zabránit nám, abychom se někam stěhovali. Jsme snad schopni zařídit aby Evropu neovlivňovali velcí hráči. Kdy se nám to povedlo? Nikdy. Ty velké země prostě a jednoduše o Evropě rozhodují minimálně dva tisíce let.
Římské Impérium, Frankové, Svatá říše Římská-národa německého, Francie, Španělsko, Británie, Rakousko, Rusko. Ti všichni podle své síly rozhodují dva tisíce let o osudu Evropy, některé země jako Británie a Francie i dost dlouhou dobu rozhodovaly o osudu světa. Naše ekonomika stojí a padá s ekonomikou Německa. Pokud to nebude německá ekonomika, bude to jiná. Můžeme se pokusit zůstat venku, ale pak si musíme jasně říci, že se odsuzujeme do role chudých, co stojí s nataženou rukou u dveří kostela.
Jistě, budeme mít národní hrdost. Asi jako Srbové a další Balkánské národy. A stejnou životní úroveň jako Rumunsko. Můžeme znovu oplotit hranice, a pustit dovnitř jen koho chceme. Pak se smířit s tím, že nás také pustí jen tam kam chtějí. Jestliže jsou lidé, co chtěji tohle, je to jejich legitimní názor a právo. Já to nechci. Ani na zbytek svého života. A všechny ty argumenty proti přijetí smlouvy jsou v tomhle bodě pro mne liché.
Chci skutečně mít ty možnosti, které takový stát poskytuje. Jako občanovi EU, pokud by takové občanství existovalo i pas, by si asi Kanada netroufla říct, musíš mít synáčku vízum! Občanům takového státu si těžko nějaká třicetimilionová bývalá britská kolonie troufla něco podobného říci. Zaplatila by za svou drzost měrou vrchovatou.
Máme možnost být plně svrchovaní a zaplatit za to. Třeba tou rumunskou, nebo albánskou chudobou. A máme možnost být bohatí jako Dánové, Holanďané, Rakušané, ale i za to musíme zaplatit. Má ta svrchovanost svoje rizika. Můžeme se pokusit si něco vyjednat navíc, ale otázka je, jestli ta výjimka nebude příliš drahá do budoucna. V určitou chvíli mohu mít moc, která neodpovídá mému skutečnému postavení, jde o to, jestli je výhodné onu moc použít v celém rozsahu. To je právě to čím si nejsem jistý v jednání presidenta.
V životě jsem se několikrát setkal s tím, že v určitém okamžiku, třeba jeden z partnerů měl toho druhého takříkajíc „na lopatě.” Využil ji zcela, aby později zjistil, že pro tu chvíli sice dostal co chtěl, ale z dlouhodobého hlediska ztratil víc než dostal. Mnohem víc. On si totiž ten druhý časem uvědomil, že nemá jen jednu možnost. A zachoval se podle toho.