V dobách dávných, školou a rodiči ovlivněný, ještě před příchodem Sovětské armády v roce 1968, jsem čítával knihy socialistických umělců a politiků.
V dobách dávných, školou a rodiči ovlivněný, ještě před příchodem Sovětské armády v roce 1968, jsem čítával knihy socialistických umělců a politiků. Například knihy Antonína Zápotockého, druhdy druhého dělnického „prezidenta,” jak se Toník Zápotocký rád dával titulovat. „Barunka, Vstanou noví bojovníci, Rudá záře na Kladnem” a jiné tomu podobné se mi jako školákovi snadno četly. Stejně snadno jako Majerové „Siréna,” Olbrachtova „Anna proletářka” a jiná podobná „veledíla” socialistického realismu.
Nečetl jsem jen tohle, ale v tehdejších veřejných knihovnách byli převážně autoři socialistického realismu. Takže nejvíc takové knihy. Byl jsem tedy zmíněnou socialistickorealistickou literaturou ovlivněn. Rodiče byli z chudých poměrů, kvalitní knihy nedědili a pokud něco z toho četli, neviděli zas až nějaký zásadní rozpor v popisu reality kapitalismu Rakousko-Uherska a první republiky. Zažili to. Oni sami převážně četli bud dobrodružnou literaturu a nebo červenou knihovnu. Jako pilný čtenář jsem se nakonec stal domácím dodavatelem obého.Díky svým bohatým kontaktům. Přiznám se že jsem ještě hodně četl ruskou a sovětskou literaturu.
Četl a až do příchodu Sovětské armády, a ještě předtím kdy začaly vyplouvat na povrch komunistické zločiny od roku 1917, skutečné události druhé světové války jsem s tím socialismem zas až takový problém neměl. Konečně moji rodiče s ním byli jakž takž srozuměni. Táta jezdil u plavby v dobách, kdy Německo jako takové bylo ještě v rozvalinách a o prosperitě si mohlo jen nechat zdát. Takže ani on neměl zas takový přehled a to že měl bez problému práci, přísun žrádla a chlastu jej celkem uspokojovalo. Máma z Podkarpatské Rusi, té se zdála i ta chudoba padesátých a šedesátých let, ve které jsme žili docela uspokojivá, protože si pamatovala hladová válečná léta, stejně jako táta. Socialismus v polovině šedesátých let se mnohým proletářům zamlouval. Bez ohledu na „kecy pracující inteligence.”
Pak se ten socialismus zamlouval mnohým už méně a méně. Přeci jen lidé se občas dostávali ven. A viděli a uměli si srovnat. Včetně mě. Děčín byl město plavců, kteří viděli vzrůstající rozdíl v životní úrovni v poraženém Západním Německu a vítězném Československu. To mátlo a značně podrývalo morálku dělnické třídy. Ale pořád ještě byla na straně třídních vítězů. Navíc lidé v pohraničí, kteří přišli osídlit kraj po odsunutých Němcích si mnohdy pomohli k majetku, který získali snadno a lacino. Naštěstí v polovině šedesátých let, kolem svých patnácti let se mi začala dostávat do rukou jiná literatura víc se osmělovali třídní nepřátelé, kteří si už mnohem více troufli mluvit o poměrech první republiky trochu jinak než oficiální propaganda. Oči se mi začali otevírat a s příchodem bolševických hord jsem se snadno a rychle stal antikomunistou.Bída v tom prvorepulikovém smyslu nebyla, byli jsme chudí, okupovaní, okrádáni bolševiky, ale smáli jsme se
Být antikomunistou po srpnu 1968, bylo snadné. Méně snadné bylo se nedostat do průseru. Můj spolužák Slávek Rambousek dostal natvrdo pálku za shození plechového srpu a kladiva do Labe. To nám zcela otevřelo oči. Zmlácení demonstranti,demonstrující proti okupaci v roce 1969, jen dokreslili obrázek všeho, co nás čeká a nemine. Mnozí mí známí, kamarádi vstoupili do strany. Stb měla poslední slovo a vykládala zákon. Ona, nikoliv soud. Zločinci byli ti, co neměli razítko o trvalém poměru a byli souzeni podle paragrafu na ochranu pětiletky. Říkalo se jim příživníci. Byli jsme mladí, a neměli jsme ideály. Ty socialistické nám vzali a jiné byly zakázané. Takže pokud jsme někteří měli ideály, drželi jsem o nich hubu. Aby nás nezavřeli. Podle ústavy byla svoboda vyznání, jenže být v SSM a chodit do kostela, znamenalo si koledovat o velký malér. Do kostela jsem chodil. Malér jsem si naštěstí nevykoledoval. Na rozdíl od jiných.
Proč to všechno píši? Jak si tak čtu ty socanská hesla dneška, kecy o tom, že tohle není demokracie, když jsou zase nezaměstnaní, zase jsou ti, kteří mají víc než ti druzí a jak to a jakým právem, zase se mluví, že ten kdo má majetek si ho nutně musel nakrást. Mluví se o rozevírajících nůžkách v nerovnosti příjmů. Nemohu si právě nevzpomenout na ty časy. Byli jsme v tom socialismu chudí, chudší než jsme nutně museli být. Mnohem chudší, než ti chudí dnes. Mnozí z nás věřili, že je to jen dočasné. Jenže jak se ukázalo, a to všude na světě, ona chudoba by byla věčná. Věčná a prohlubující se. Protože byla postavena na mylné víře v nového člověka. Bohužel, lidé místo aby se lepšili, vlčeli čím dál víc. Přestali věřit na práci a začali věřit na zlodějnu. „Kdo nekrade denně hodinu, okrádá vlastní rodinu.” Se říkávalo. A smáli jsme se u toho. Smáli jsme se vlastní nemravnosti, protože jsme nic jiného než nemravní neuměli být. Konečně celý socialismus byl a je založen na nekonečné zlodějně. Vykastrování kultury, zbavení se mravnosti. V mnohém dodnes pokračujeme.
Možná ti sociální demokrati typu Ladislava Zápotockého, otce presidenta Antonína Zápotockého, co se tak rád dal oslavovat, jako lidový člověk, měli opodstatněnou socanskou víru. Víru založenou na skutečnosti, kdy viděli chudobu mnohých. Stejně tak jak onu chudobu prožívala moje matka, nebo moji příbuzní. Víru, že by se mohl ten nadbytečný majetek některých nějak spravedlivě rozdělit. Jenže ti, co tenkrát přišli k moci, všechno co mohli, ukradli a zruinovali národ. Možná si mnozí řeknou, že se dnes krade víc jak za totáče. Jenže ta tehdejší zlodějna nic nevyprodukovala. Jen nechala za sebou zdevastovaná města a vesnice a z rozvinuté země se stala rozvojová země. Bohužel. Póvl se dostal k moci a póvl se znovu pokouší dostat k moci. Opět chtějí jen rozkrást, něco málo rozdat a zbytek užít pro sebe.
Zase jen užít a nic nenechat pro ty další. Bohužel jejich ideje zmizely, jejich hesla jsou prázná a jejich politická nabídka jen podněcuje závist. Závist a nenávist. Možná jsou sociální demokrati, kteří mají skutečně na mysli onu sociální politiku zaměřenou na potřebné, nikoliv na výhod chtivé. Možná jsou sociální demokrati, kteří budou umět říct lidem, že hlady nebudou, to nedovolíme, ale na nějaké vyskakování také nebude, protože chceme nechat taky něco dětem. Zatím je nevidím, zatím jen vidím místo hospodářů, jen marnotratné povaleče, kteří si chtějí udržet své povalování za rozdané peníze jiným.
Nejsem pro kapitalismus devatenáctého století a nebo Jižní Ameriky. Ale pro systém, který dá šanci mnohým a o ty neschopné, nikoliv líné se postará. Ale nebude poskytovat luxus. Je mi líto, ale má-li kdo na alkohol a cigarety, nebo třeba balenou vodu, protože mu ona z kohoutku není dost dobrá, chudý není. Nikdo, kdo má co jíst, a má kde hlavu složit a nemá třeba nový barevný televizor, domácí kino, nebo iMac a místo toho jen starší PC, prostě chudý není. Jen nemá věci, které k životu nejsou nutné.
Znám mnoho těch, kteří se rozvedli, přišli o majetek, někdy i o práci a přesto si nemyslí, že by jim měl někdo pomáhat, protože oni jsou si vědomi, že devadesát devět procent svých potíží zvládnou sami. Uskrovní se, počkají, pracují, hledají práci a šetří. Žijí podle svých možností. Doba je těžká, nic se nedaří. Říkají jiní. „Ti chudí.” Zapálí si cigaretu otevřou lahváče, nebo krabicové víno a oddají se čekání na zázrak.
Vůbec nepopírám, že nezaměstnanost stoupá, lidé aby zachránili práci, přistoupí na snížení platu. Přistoupí na snížení životní úrovně, ale o chudobě a bídě se mluvit nedá. Berou práci jaká je, protože doba je těžká, uskrovňují se. Na rozdíl od rodiny, s minimálním příjmem která řeší svou dočasnou chudobu půjčkami, jež není schopna splatit, jež dává dětem, to co si z dlouhodobého hlediska nemůže dovolit. Ti co žijí podle poměrů na rozdíl od nehospodárné rodiny nebudou hladovět. Ti nehospodární v krátké době o to víc. Zbytečně. Protože stejně jako konjunktura je vždy na čas i krize je na čas.
Myslím, že nejsem proti sociální demokracii západního typu.Nevolil bych je asi ani tam, ale vážím si jich. Ale ta naše, dnešní, to je skutečně jen spolek mocichtivých, bezohledných hlupáků, kteří jako hloupí rodiče v té rozežrané rodině, koupí dětem hračky, čokoládu a nedbají na to jestli mají teplé boty na zimu a brambory ve špajzu. Hračky jsou pro děti vítanější, ale dospělí musí dbát na to aby dětem neomrzly nohy a neměly ty děti v budoucnu potíže s chozením a díky tomu i s uživením se. Skutečně mě děsí, když za současného stavu se socani kasají, že přidají na platech. Komu? Státním zaměstnancům.
Jistě je to hezké mít vyšší plat, ale kolik to opravdu nakonec bude ty státní zaměstnance a nás všechny stát. Kolik a kdo, nakonec jejich kasání zaplatí? Skutečně musíme být za rok za dva mnohem chudší než dnes? Chudší jen proto aby někteří měli své prebendy plynoucí z toho, že si některé z nás koupili na dluh, který udělali, ale který oni nakonec nezaplatí. Ti co pracují ve státních úřadech, chudí nejsou, těm se přidávat zatím nemusí. Ti co nepracují, protože přišli díky krizi o práci potřebují pomoc. Jenže přidat jedněm i druhým na to nemáme. Jedině na dluh, na velký, riskantní dluh. Jen aby se někteří dostali k moci, risknou státní bankrot. To až se povede, to se teprve budeme divit.