V sobotu ráno se Pavla zeptala. „Jindro, kdy pojedeš domů?” Jindřich se zarazil, protože to vnímal jako upozornění, že už je dost dlouho na návštěvě.

Klekl mi monitor a nezbylo mi nic jiného, než si koupit nový. Starý sloužil sedm let. Dosloužil.

Prošel jsem se po bytě, tamhle něco uklidil, tamhle se podíval, kdy jsem, co nakoupil. Našel jsem bagetu, celozrnnou, co jsem koupil předevčírem, a zapomněl jsem na ni. Inu, co se dá dělat?

Po nějaké době se ukázala jedna klientka, kterou jsem v podstatě už odepsal. Jenže jak už to v životě bývá.

Včera jsem měl „kmotřenkový” den. Viděl jsem se se svými dvěma kmotřenkami. Jedna, ta starší.