Usadil jsem se ke stolu na sidlišti v Lublinieci, kousek od Čenstochové kam jsem si samozřejmě zašel, nebot jsem se nepodíval řádně na mapu a pochopitelně jsem si cestu mírně asi o deset kilometrů pro

Vyšel sem z lesa, kde jsem sladce ve stanu spal a okamžitě narazil na formanskou hospodu. Tedy, kdysi se tomu tak říkávalo.

Pomalu se přes všechny klacky, co mi navigace na iPhone a mapa háže pod nohy, bližím k Jasné Hoře.

Dozvěděl jsem se že v září poběži na ČT 2 každé úterý poslední čtyři díly „Ze.

Tedy tak svinsky liný, jak dnes jsem už dlouho nebyl. Ušel jsem celých deset kilometrů, zastavil ve vesnické hospodě na večeři a myslim, že pokud ujdu ješte pět km bude to dost a dost.

Procházím jednou dědinou a z ničeho nic mi starší dáma říká. „Jela jsem přes Klodzko a viděla sem vás jít po silnici. Jela jsem přes Grodkow a viděla sem vás jít po silnici.

Šel jsem pomalým krkem, došel do městečka jménem Zebievce. První hospodu, kterou jsem potkal, navštívil. Pěkná, nezakouřená tichá, samá mladá děvčata. Jo to se to putuje.

Potkal jsem slušný hotel a po další noční bouřce sem usoudil, že mám nárok na pořádné jídlo. Objednal jsem něco z kuřete, nebaví mě opisovat ty spřežky, tedy všem musí stačit, že to bylo kuře.

Úsilovným pochodem jsem dorazil do hospody. Tedy hrdě tomu říkají „hotel,“ ale je to hospoda. Mají tu boršč, pirohy, tak sem objednal. Zatim nepřinesli. Asi teprve vaří. Jenže nechvátam.

Jsem v Polsku a ušel jsem ještě deset kilometrů, pak vylezl na kopec za vesnicí,  kde jsem se utábořil. A když už mám ten civilizační den, tak jsem rovnou naimpregnoval stan.