Je před půlnocí, Rita spí, je nemocná a já si přemýšlím o dnešním pracovním dni, který byl jako už tradičně ve znamení sportu a klubu.

Vyrazil jsem z Ritou dnes do města. Musel jsem si koupit nový kabát, vyzvednout opencard, prolézt nějaké knihkupectví, dát si někde oběd a bude-li Babeta v práci, navštívit Babetu.

Vánoce jsem strávil několika příjemnými věcmi.

Dívám se na rozbalené dárky pod stromečkem, z dalšího dárku od Rity, piji kafe a přemýšlím o před včerejšku, kdy se po dlouhých letech, dlouhých letech z mého hlediska, konala rodinná sešlost.

Psát dnes o cestách je velmi obtížné. Všichni už všude byli a pokud nebyli, tak aspoň slyšeli a četli, nebo viděli v televizi.

Cesta na Gibraltar byla moje nejdelší a nejkrásnější cesta. Ale dva roky před tím jsem vyrazil pěšky do Itálie. Byla to má první cesta na takzvaný Západ jako chodce. Dříve, jak už jsem řekl jsem cestoval po státech socialistického tábora a i když jsem jezdil u plavby neměl jsem nikdy možnost se vydat někam pěšky. […]

….vládni Británie, vládni nad vlnami!…. Slyším-li jméno Británie vždy se mi vybaví slova, téhle neoficiální hymny Britského impéria. Jsem imperialista.

Rozhodnutí

Absolutly beautiful

Ruksak, boty a Nový Zéland