Tak jsem  zažil něco, co jsem ještě nezažil. Nemohl jsem se dostat pěšky do Trenta. Udělal jsem 12 km okruh než jsem našel vstup pro pěšího.

Narazil jsem na krásný písčitý bazének vzniklý tím že klesla řeka. Voda v něm do pasu, asi deset stupňu teplejši, ne v řece a nádherně čistá. Strávil jsem tam hodinu. Umyl, něco málo přepral.

Dorazil jsem do malého městečks, kde život jen kvet. Jak se zpívalo v oné písničce.

Celou cestu nic a dnes krásný puchýř. Zdá se že botky končí. Už jsou rozšlápnuté až až. Botky konči, cesta také, ještě asi 140 km a měl bych tam být. Dnes tu bylo příjemně teploučko, kolem 34 stupňů.

Sem dorazil za Brixenem do hospody. Potřeboval jsem si dobít iPhone. Hostinská, hubená, ošklivá ženska mi vysvětlíla, žE nemá zásuvku. To jsem viděl, prý by musela něco vypnout a to se ji nechce.

Prošel jsem dnes Brixenem, kde po hospodách úpěl Karel Havlíček Borovský, kam ho vyhnala rakouská vláda a to úpění mu platila. Konečně okolí je tu hezké, ještě kousek popjdu a dám oddech.

Je to dnes den. Ráno vojáci. V poledne slovenská servírka v pizerrii. Aspoň jsem poklábosil. Ale měla fofr. Svět je malý. Takže jak Milada psala, že nepptřebuji hodnou, plete se. Proto jsem s.

Zdravě jsem se vyspal, kafe uvařil, popíjel, na pěkném místě tábořil, kde podle všech známek nikdo už dlouho nebyl, když se z ničeho nic vynořila skupina italskych vojáků.

Sotva ujdu prvních dvacet kilometrů v Itálii, tak hned bouřka. No není to klǐka? Tolik dobroty najednou. Třeba bude ještě jedna, když jsem se před touhle stačil schovat. 

Doplazil jsem se do Itálie a po pěti kilometrech chytali policajti auta jako u nás. Když už byli v tom lapání chtěli doklady i na mě. Dal sem jim občanku. Kouknul,  řekl „á checo.“ a bylo vyřizeno.