Tak sedím v pekařství piju kafe a přemýšlím jestli si mám dát pul dne odpočinek. Včera jsem se nechal zlákat snadnějsí cestou a užil si o deset km cesty navíc.

Loni jsem byl v Kanadě. Bezvízově. Byl jsem v Kanadě měsic a prošel jsem ji ze severu na jih. Všude jsem viděl památky osidlovani Kanady. Vozy, obrazy, pevnosti jako muzea, osadnické skanseny.

Nejsou jen špatné zprávy. Markéta je z nemocnice doma prý je to lepší. Budu se tvářit, že tomu věřim. Druhá dobrá zpráva, že vidím v dáli Alpy. Tak dva tri dny pochodu a jsem v Alpských údolích.

Ležím na mezl, naštestí Bavoráci ještě meze maji. Tráva je měkká.

Dorazil jsem do městečka jménem Eichendorf. Už to vypadalo nadějně, že odsud odejdu hladový protože otevřeno mělo cokoliv, co nemělo nic společnýho se žrádlem.

A vstoupil do rovin. Ty mě co si tak pamatuji budou provázet až do Rosehaimu. Tam se to začne vlnit a pak pujdu údolími mezi horami. No a potom nastane okamžik pravdy jak na tom doopravdy jsem.

Markéta mě vyklopila na červené za Plzní a zhruba pětikilometrovými úseky jsem dnes zvládl 36 km. Na novopečeného dědu by to mohlo být uznáno jako dostačující.

Markéta mě vyzvedla v Rokycanech pod památkovým stromem, protože místo abych mířil na Plzeň, mířil jsem úplně jinam, a obešel jsem Rokycany, čímž jsem na ně zanevřel.

Dorazil jsem do Rokycan a mezitim včera večer a dnes v poledne absolvoval dvě rozkošne bouřky. Asi abych nevyšel ze cviku. Sním palačinky se zmrzlinou což je dobrota. Zitra pojedu za Vojtěchem.

Je 16:8 jsem V Cerhovicích. Udělal jsem rozkošnou obchuzku krasným údolim na Točnik a Žebrák. Zatim se tak zlehoučka rozcházím. Žadný kalup. Cesta bude ješe dlouhá.