Zabaleno, zripovaná CD pro Miladu. Připravený video na ukázku jak moje nejstarší dcera skákala padákem v tandemu ze tří tisíc, kterýžto dárek dostala od své sestry k narozeninám.

Hrál Yesterday. Hrát Yesterday jsem v životě slyšel mnoho lidí. Na kytary, jako bigbeat případně i orchestrálku. Nejvíckrát samozřejmě Beatles.

Druhý den dopoledne Hana volala do kanceláře že se domluvila se Zdeňkem a půjdou se odpoledne ledne podívat na auto. Chtěla abych se přidal.

Druhý den ráno začal všední život. Hana do špitálu, já do kanceláře. Začal jsem likvidovat resty, které se nahromadily. Něco jsem už zvládl na Kladně, nebylo toho tolik.

Zamířil jsem k Milanovi. To jeden z mých nejlepších kamarádů. Nemusel jsem se nikdy hlásit, jestli smím nebo nesmím přijít. Jednoduše jsem vždy zazvonil a buď čas měl a nebo neměl. Neměl málokdy.

Večer byl tady. Hana seděla dole s rodiči, já jsem si nahoře četl. Potřeboval jsem trochu klidu a soukromí. Občas mám záchvaty samoty, kdy nechci nikoho vidět, slyšet. Většinou mi stačí hodina dvě.

Chvíli bylo ticho. Pak řekla maminka. „Jestli jste její štěstí, ať ho má. Asi víte už svoje o životě.” Přikývl jsem. „Byl bych radši, kdybych byl mladší, ale nejsem.

Přemýšlel jsem nahlas. „Stejně je hezké a zároveň divné jak jsme se v krátké době setkali s dvěma páry, je¾ byli tak sehraní, harmoničtí.” Souhlasila. „Také jsem na to myslela.

Spal jsem do rána, ani jsem nevěděl kdy Hana vstávala. „Staříku tebe by mohli s tím spaním vystavovat, víš kolik je?” Nevěděl jsem. „Jedenáct.“ Zněla odpověď. Po poledni jsme vyrazili.

Nevypadala ani překvapeně ani dojatě. Dívala se na mě jakoby chtěla říct: „Věděla jsem to.” Pak řekla jen. „Hlavně aby ti tohle vydrželo.