A život pokračuje. Svoji novou knihu, co vyšla jsem ukončil příběhem Pavla.

Volala mi Jana a s tajuplným hlasem mi sdělovala, že už ji tiskař přiveze prvních 120 knížek, tak aby něco z toho šlo umístit na veletrh. Na stánek nakladatelství Epocha. Mám radost.

Prodělal jsem včera dvě celkem zajímavá a náročná jednání. Jedno bylo s firmou, která by měla zájem o dlouhodobou spolupráci, druhé s nakladatelstvím.

Markéta přijela v sobotu ráno. Sice jsem se vzbudil, ale moc mi ono probouzení nešlo. Byl jsem za celý týden neskutečně utahaný. Takže místo toho abych vstal já, lehla si Markéta ke mě. Voněla.

Napsal mi milovaný stát. Respektive VZP. Prohlédl jsem třístránkové psaní, výpis z účtu od roku 1993 – 2008 a dočetl jsem se, že jsem dlužný celých 184 Kč.

Vyrazil jsem si koupit boty. Ráno jsem se o tom bavil s Markétou, která přijela včera a shodli jsme se na tom, že nové boty mi neuškodí.

Prošli jsme několika příběhy a postřehy až k závěru knihy. Není dlouhá a není vyčerpávající. Poušť samoty po které se někdy v životě někteří z nás pohybují, není ani příjemná ani vlídná.

Stál jsem před Vinohradským divadlem a sledoval dlaždiče. Zíral na ně v obleku s kravatou. Čekal jsem na Janu a Alenu. Jak jsem sledoval, zároveň jsem vzpomínal.