Připadám si občas, jak Saturnin a dědeček, když založili kancelář, co se zabývala uváděním románových příběhů na pravou míru. Také uvádím lidské příběhy na pravou míru.
Připadám si občas, jak Saturnin a dědeček, když založili kancelář, co se zabývala uváděním románových příběhů na pravou míru. Také uvádím lidské příběhy na pravou míru. Přijde například hráč a začne mi vyprávět tklivý příběh, jak zkrachoval, má exekuci a protože je chudý zkrachovalý podnikatel, co taxikaří, sice vydělá denně asi tři tisíce, což mu nestačí, tak musí hrát. Protože nějaký čas nehrál, pa se mu porouchá auto, támhle má havárii, tedy musí zaplatit to a to, a dostává se do potíží. A musí jít hrát aby třeba vyhrál na vše potřebné.
Vzhledem k tomu, že mě ve škole naučili zpaměti počítat, násobit, dělit sčítat i odčítat, lehce mu spočítám, že pokud jezdí třicet dní v měsíci jak říká, snadnou vydělá devadesát tisíc měsíčně a to se mi zdá docela slušný příjem na malého člověka. Tohle odkýve a na to mi řekne, že určitě by tak dlouho nehrál kdyby měl vyřešené finanční potíže. Většina lidí řekne: „Blb.” Já řeknu: „Ano vážení, tady vidíte ukázku závislostního myšlení. S blbostí tohle nemá, co dělat.
Se závislostí všechno. Pochopitelně, teď přišel čas nadávat na vládu, která místo toho, aby z těch sto miliard, co projde hernami, kasíny stáhla alespoň polovinu na daních, kde bych s tím nadšeně souhlasil, tak nechá tyhle instituce na zlodějnu za bílého dne, bez zdanění. Co má kurva ten berňák na práci?
Takže ano jsou u nás lidé, kteří žijí z ruky do huby, ale jak se mi zdá, mohlo by jich být podstatně méně, než všichni ti nadávající, vládě,tuší. Ovšem z jiných důvodů, než že jim vláda dá peníze daňových poplatníků. Onen taxikář je jen vzorek, který je velmi častý. Buď ti lidé peníze propijí, prohrají nebo profetují. Půjčí si na věci, které k životu nejsou nutné, nemají na splátky a intoši, humanisté jen vyřvávají, občane, co nehraješ, nechlastáš do němoty, nebo nefetuješ, plať, choď za ty zubožené protestovat na náměstí, hněvej se na vládu, že nechce dát víc.
Humanisté a intoši by mohli objevit skutečnost, že lidé, tedy někteří lidé musí projít smutnou, leč nutnou korektivní zkušeností. Ti lidé musí zjistit, že když prohrají peníze, jejich děti mají hlad, jejich ženy nemají na potřebné věci, stejně tak, když se chtějí chovat jako ti, co mají a přitom jim evidentně čouhá z kapes bída, svrab a neštovice. Tedy ona to není zas taková bída a svrab, jen prostě není například na Vánoce podle magazínu. Což nechtějí vzít na vědomí.
Většinou, tohle vezmou na vědomí, až když zjistí, že opravdu exekutor klepe na dveře. Tedy zase jen někteří. Někteří jsou už za hranicí sebezáchovy a nejsou léčitelní, nebo korigovatelní.
Závislost změní člověka v jeho podstatě. Zachová mu inteligenci, ale zaslepí ho. Lépe řečeno, pokřiví mu vidění. Pak závislý musí přestát několik bolestivých operací očí, tedy v přeneseném smyslu, aby začal vidět nikoliv pokřiveně, ale v reálu. U některých se operace očí a navrácení zraku nesvede. Brání se, odmítají uznat, že jim oči jdou šejdrem. Umřou zaslepení, nebo s totálně poškozeným zrakem. Jsou i tací, co doslova. Viz události kolem metanolu.
Takže já bych si dovolil tvrdit, že valná většina těch, chudých, postižených, jsou v tom naprosto jasně a bezpochybně díky svému chování. Nikoliv díky kapitalismu. Podnikání v hazarních hrách není kapitalismus, ale čistá zlodějna.
Je až zvláštní, jak lidé, kteří se začali chovat jinak, (mám na mysli závislé) abstinovat, díky té abstinenci myslet jinak, dojdou v relativně krátké době, když ne k celkovému zlepšení, tak alespoň částečnému. Zklidní se a jejich životní situace se podstatně změní. Nedělám si iluze, že se najde bolševik, který mi vysvětlí, že za jejich bývalé problémy může pravice. Myslím, že za tohle mohou občané, kteří libovolnou vládu, netlačí do toho aby změnila zákon, nechají se ukecat tím, že z alkoholu, tabáku a heren plynou nějaké zvláštní příjmy pro stát.
Ba se najdou i mudrci, kteří říkají, že čím víc lidí pije, kouří, fetuje a hraje, tím lepší. Protože se nedožijí důchodu a nemusí se platit jim důchod. Takovým kecům se v terapii závislých říká „racionalizace.” Těm „mudrcům nedochází, že zdravá společnost, sice žije déle, ale žije déle v mnohem lepší kondici, než ta nezdravá. Závislí hráči sice nepožívají mnohdy žádnou tvrdou drogu, jako heroin, nebo alkohol, ale jejich psychický stav, je v takovém stavu, že ten organismus je stresem plynoucím z proher a následných problémů tak devastován, že se to vyrovná účinkům drog. Což pak stojí víc, než se na daních vybere. Závislí se společnosti nevyplatí. Ani svou spotřebou, ani svým chováním.
Považujeme systematické legální okrádání za podnikání a systematické ničení lidského organismu za pomoci stresu plynoucí z hazardních her za zábavu. Dokonce to pojmenováváme jako, „Zábavní průmysl.” Pořádáme televizní besedy, kde se majitelé heren hájí tím, že dělají něco legálního, leč se najdou i tací dobráci mezi nimi, že doporučují aby lidé nehráli hazardní hry. Tohle, když jsem slyšel, nestačil sem zírat.
Ten taxikář, kterého jsem zmiňoval byl dost vykulený, když jsem mu prostým výpočtem, založeném na násobení a dělení, spočítal, že vydělává devadesát tisíc měsíčně za šest hodin denně, které odevzdá do herny, protože jak se mi pochlubil, když ty peníze prohraje, jde jezdit ještě dál, aby manželce dal denně pět set korun, které ona použije na domácnost. Chudák, ona věří, že víc nevydělá, navíc za něj splácí exekuci čtyři tisíce měsíčně. Někde se exekutor musí zahojit, že?
Takových příběhů bych mohl opravovat a uvádět na pravou míru desítky. Vůbec nepochybuji, že jsou nezaměstnaní, že jsou lidé chudí, nikoliv vlastním přičiněním, ovšem pochybuji, že jich je tolik. Tolik skutečně potřebných. Problémy narůstají díky tomu, že vláda musí splácet dluhy, která které narůstají, tím víc, čím víc stoupají daně a čím víc má vláda výdajů. Protože tím méně stoupá produkce. Takový je ekonomický zákon.
Je tohle jednoduché k pochopení z rodiny. Jsou-li třeba tři děti v rodině a jedno je rozmařilé a líné, tím víc ho většinou rodiče dotují. Penězi, pozorností, starostí a tím méně toho všeho zbývá na ty zbývající dvě děti. Všechno se točí kolem jednoho člověka, který vtahuje do svých problémů, všechny kolem.
Tímhle podobným způsobem tohle funguje ve společnosti. Čím víc problémových skupin, tím víc stojí, tím víc spotřebují společného, ačkoliv se nejedná o lidi, podobně jako v té rodině, že by byli neschopní, oni jsou podobně jako ten hráč, feťák, alkoholik, jen neochotni vzít na sebe odpovědnost. Problémy a dluhy, jak v rodině, tak ve společnosti narůstají. Přestanou narůstat přesně v okamžiku, kdy se rodina a společnost rozhodne, že problémy feťáka, alkoholika, hráče, dlužníka, který dělá dluhy napravo nalevo, jsou jen jeho problémy a začne se zabývat svými.
Pak dochází k té korektivní zkušenosti, jak rodiny, i celé společnosti která s údivem zjistí, že hráč, alkoholik, nezaměstnaný dlužník naháněný exekutorem, sociálně slabý, je schopný se o sebe postarat dokonce ani neumře hlady, jak se všichni báli a dokonce si časem polepšit natolik, že má mnohdy vyšší sociální a ekonomický statut, než ta původní rodina. Znám dost takových. Pravda, nějaký čas to trvá a ti lidé musí vyvinout velké úsilí. Jenže nakonec jim ta námaha, jak se ukáže, jen prospěje.