Vždy, když čtu různé citáty na téma, jak někoho rozzuřit svou dobrou náladou, odpuštěním a podobně, myslím si něco o mindrácích pisatelů, šiřitelů těchto rádoby vtipných jedinců vůči druhým lidem.
Vždy, když čtu různé citáty na téma, jak někoho rozzuřit svou dobrou náladou, odpuštěním a podobně, myslím si něco o mindrácích pisatelů, šiřitelů těchto rádoby vtipných jedinců vůči druhým lidem. Dobrou náladu si snažím udělat jen kvůli sobě. Dobrá nálada mi prospívá a nijak neřeším, jestli někomu neprospívá. Pokud někdo má zlost z toho důvodu, že se mám dobře, je k politování. V poslední době se šíří dost zvláštní nálada. Lidé, kterým se nevede nijak zle, a jak se zdá ani se jim v budoucnu nijak zle nepovede, jsou plni zloby, mindráků, věčně nespokojení, věčně v panice ze strachu z budoucnosti.
Nijak s těmito lidmi nesdílím jejich blbou náladu, nijak se nemíním dostat do toho stavu, kdy budu vstávat namíchnutý na celý svět. Zastávám názor, že lidem, kteří brečí celkem bez důvodu, by se mělo opravdu naložit, aby k breku měli důvod. Aby věděli, co opravdu znamená mít problémy, nikoliv běžné životní potíže. Moje životní zkušenost mi říká. „Nejvíc vždy brečí ti, co se jim děje nejméně.”
Jen tak zlehka sleduji dění kolem sebe. Všímám si, že se už konečně ozývají i jiné hlasy, než že je všechno špatně. Není jich moc, ale jsou. Bohudíky. Možná, že už se nachází víc lidí, kteří začínají chápat, že nic není jen tak, nikdo nikomu nic nedá jen tak. Vždy to někdo musí zaplatit.Někdo, kdo na to vydělá v potu tváře. Pokusy získat něco zdarma, bez námahy končí fiaskem. Bohužel, jen tvrdá práce vede k tomu, že se máme dobře. A nemám potřebu tím, že se mám dobře někoho namíchnout. Pokud někdo tak činí, že zuří díky tomu, hraje si o svůj zažívací trakt a své nervy. Což mu nepřeji, ale nejsem schopný nic pro něj udělat.
Zásadně, pokud už někoho nadzvednu, což celkem slušně ovládám. Činím tak, aby mu něco došlo. Abych mu prospěl. Občas mě ten paradox pobaví, ale rozhodně mi neslouží ten člověk jako zdroj zábavy. Jsou lidé, kteří mi slouží jako zdroj zábavy, ti ovšem udělají vše proto, aby tomu tak bylo, ani se nemusím snažit je rozčílit. I když chápu, že mnohé z nich rozčiluji jen svou pouhou existencí a svými názory.
Navštívila mě včera Jana. Po dlouhé době, ale dobře že mě navštívila, neb je vydavatelkou mých „sebraných spisů” a přišla s dobrým nápadem, že bych knihu „Ze závislosti do nezávislosti” kterou jsem hodlal přepracovat, doplnit, nechal jak je a napsal druhý díl. Druhý díl, kde bych umístil pozdější práce, které doplní a rozšíří pohled na závislost a spoluzávislost. Což se mi jako idea zalíbilo. Zalíbilo a učiním tak. Hned za tepla jsem se spojil s Tomášem a Martinem, členy redakčního vydavatelského týmu. (Sakra, to to pěkně zní.) Abych jim předložil tenhle Janin nápad. Setkal se s porozuměním. Jo jo, občas je dobré se potkat s chytrými lidmi, se kterými se dá víc než jen nadávat.
Ještě se vrátím k těm lidem, co se pokoušejí přijít k penězům bez práce, zlehka a dokonce i za pomoci hazardní hry. Zrovna dnes ráno mi jeden takový volal. Přerušil docházku do skupiny, přestal chodit i na individuální konzultace, na kterých jsme se domluvili a výsledek se dostavil. Chtěl opět zbohatnout za pomoci výherních automatů a rulety. Opět mu štěstí nepřálo. Jo, jeden z těch tisíců, co si říkají, že jednou to vyjít musí. I když hazard je víc o samotném adrenalinu z hazardu, než o penězích. Zjednodušeně řečeno.
Zrovna tak mě neudivila zpráva, že se na Vánoce opět chystají jistí lidé si půjčit peníze, aby měli na dárky a nebo vánoční dovolenou. Bloudi, přijde exekutor a zase budou starosti, které mít vůbec nemuseli. Nemuseli, jen kdyby uměli žít podle svých možností nikoliv podle nabídky trhu. Případně podle marketinkových představ jednotlivých firem, které nás krmí tím, co všechno je pro nás nezbytné.
Když jinak nedají, ti i ti, musí se smířit s tím, že si buď nadělali dluhy, jako hazardní hráči, co si lehko půjčí peníze do hry a nebo za opálenou pokožku z báječné dovolené, případně mobil, který má o tři funkce víc, jiný tvar,i jinou barvu, ovšem umí, jen co umí každý jiný mobil, případně jiná podobná hračka. Nebo jiný podobně nezbytně nutný předmět. Na oba druhy lidí přijde stejný exekutor. Jistě, co se děje kolem exekutorů dnes je nemravné a nechutné. Ovšem právě proto je potřeba si dávat pozor, co nejvíc. I když někdy ani to nepomáhá, jak se dozvídám v tisku.
Mám hračky rád, ale že bych jim byl ochoten obětovat své pohodlí, svůj život, to skutečně ne. Faktem je, že tak mnozí lidé činí. Činí a nedají si své konání a činění vzít. Případně rozmluvit. Ti potom musí vypít kalich hořkosti až do dna. Nic na tom dně nenechat, ani kapku. Těm pak zbývají ty racionalizace o smůle, nebo nářky, že kdyby věděli, tak by udělali něco jiného. Věděli, ne že nevěděli, leč nedbali a mysleli, že oblafnou neoblafnutelné.
Ono je snadné nadávat na vládu, která je mizerná, na ty druhé, co údajně mají, protože si nakradli, tyjí z potu pracující třídy, jak nám tohle za totáče cpali do hlavy. Jen je mnohem těžší, říct sám sobě. Má vina, má vina, má veliká vina. A pak se nezabývat tou vinou, ale nápravou. Změnou. Tohle platí nejen pro hazardní hráče, ale i pro ty, co neuváženě si půjčují, bez ohledu na skutečnost, že na splátky nemají. Nebo mají, ovšem nechtějí kvůli tomu žít na hraně a pod „standardem,” šťastným životem, na který podle svého mínění mají nárok. Nemají.
Nárok na šťastný život je něco jiného než právo na šťastný život. Mnozí lidé si pletou slovo právo se slovem nárok. Kdybych parafrázoval zenový výrok. „Žádné cvičení nezaručí Satori, ale bez cvičení není Satori.” Musel bych říci. „Žádná, sebe těžší práce nezaručí šťastný život, ale bez práce šťastný život nepřichází.”