Přišla, poseděla několik minut, řekla několik nejapností a musela se sbalit a odejít. Měla ji jak z praku. Zdála se chvíli dobrá, ale jen chvíli.
Přišla, poseděla několik minut, řekla několik nejapností a musela se sbalit a odejít. Měla ji jak z praku. Zdála se chvíli dobrá, ale jen chvíli. Jedna klientka, která měla už pro opilost zpoždění před čtrnácti dny a dnes si vyzkoušela vyhazov. Prý: „Nechtěla jsem být na vás zlá střízlivá a v absťáku a střízlivá bych nic neřekla.” Tedy jsem jen řekl: „Odejděte, nic mi nemusíte platit a běžte domů, přijďte až budete střízlivá, pokud si nenajdete někoho, kdo s vámi v tomhle stavu bude ochoten mluvit. Já takovým člověkem nejsem.“ Jo, opilci, muži i ženy, jako přes kopírák.
Nezastávám názor, že s těmi lidi je třeba mluvit i když jsou napití. Pokud chtějí přestat, musí trpět. Jako trpí jiní. Pokud nechtějí přestat a hledají někoho, kdo si s nimi bude vyprávět o jejich nešťastném životě v opici, pak si musí najít někoho mimo mě. Druhá věta oné klientky po oznámení, že prý asi před hodinou vypila pivo, byla. „Máte cigaretu?” Třetí: „Dala bych si víno.” Podivil jsem se, protože dohoda zněla jasně. Bude střízlivá. Tedy v rámci možností, protože člověk zcela vystřízliví až tak po měsíci. Jak uvádějí některé prameny. To se teprve vytratí účinek alkoholu na mozek a začínají si lidé plně uvědomovat svou situaci.
Dáma to byla pěkná, jenže co do pěkné dámy, když je nalitá? Pak přišel Martin s malým Tomáškem a atmosféra se zlepšila. Kmotřenec byl hodný, hezky si prohlížel knížky, my s Martinem klábosili, ukázal mi web, kde se dá koukat na fotbal snad v celé Evropě přes internet, takže jsem chvilku sledoval Chelsey a pak šel nakupovat. Přemýšlel jsem cestou o té dámě, která skládala naděje do mé pomoci, jenže jaká pomoc tomu, kdo nic nechce dělat? V tom je ten problém. Jo, občas se musím smířit s tím, že nejsem všemocný a že lidé nedodržují dohody.
V Bille jsem poklábosil s pokladní, která se hezky smála, slušně zdravila, takže jsem ji svým způsobem pochválil, když po jejím pozdravu jsem ji řekl: „…nějaká vychovaná…”Pravila, že ona ano, ale někteří lidé ne, což ji mrzí, když ji ani na pozdrav neodpoví. Utěšil sem ji, že tohle nebude její problém, ale problém těch, co neodpoví. Cudně jsem zamlčel, že jsem vlastně na pozdrav také neodpověděl, spíše jsem ji jen tak pošťouchl. Jenže jsem na ni reagoval, což ji vlastně uspokojilo.
Jasně, nemáme jako lidé rádi, nejenom rádi, ale těžko snášíme, když nás ti druzí ignorují. Ať už k tomu mají libovolné důvody. Třeba ten, že nemají s druhými lidmi podepsanou smlouvu o tom, že nebudeme jim odpovídat na pozdrav. Což je sice asertivní a je dobré si občas uvědomit, že opravdu nemáme s druhými lidmi uzavřenou nějakou smlouvu, ale že s lidmi žijeme rádi a protože s nimi rádi žijeme, je dobré a výhodné se chovat, jako bychom tu smlouvu uzavřenou měli.
Což asi pitomcům typu vozejka, slinty, nebo jiných podobných zdejších rádoby komentátorů uniká, takže rádi parafrázují, aniž by ve své omezenosti, opilosti, pýše byli schopni domyslet a promyslet všechny souvislosti, vědomí toho, že nemám s nikým uzavřenou smlouvu na laskavost, pozdrav, případně nějaké jiné chování, leč nic mi nebrání v tom abych na pozdrav odpověděl, stejně jako zdravím lidi v domě, protože mám pocit, že když s nimi žiji v jednom domě, který s nimi dokonce i částečně vlastním, nic mě ten pozdrav nestojí.
Vědět, že nemám podepsanou smlouvu je dobré v takovém případě, kdy se lidé domáhají laskavosti pod záminkou povinnosti vůči druhým lidem. Je prostě dobré vědět, kolik mám vůči druhým lidem povinností a na jakém základě se ty povinnosti odehrávají. V případě oné vyhozené dámy jsem si nevzal ani peníze, abych dal jasně najevo, že mezi mnou a jí nevznikl žádný smluvní vztah. I když původně to bylo domluveno jinak. Pětistovka mě nevytrhne a jí také nijak nepomůže, pokud ji propije, nedá se nic dělat, nejsem na světě z toho důvodu, abych zachraňoval každou pijící herečku.
Jako jsem se nijak nepokoušel zachraňovat jiné, kteří sice žádali o pomoc, jenže dali najevo, že nejsou ochotni, nebo schopni, spíš se přikláním k tomu ochotni dodržovat pravidla, pak musí nést následky svých činů. Třeba z takových důvodů je skutečně dobré vědět, že nemám podepsanou smlouvu, podle níž jsem povinen poskytovat pomoc lidem, kteří jakoukoliv pomoc jen zneužijí.
Nikoliv využijí, tak aby jim byla prospěšná v rámci terapie. Tohle si málokdy uvědomují ti zachránci, kteří zachraňují, až se málem utopí, nebo uhoří s těmi co zachraňují. Některým se tak stane doopravdy. Třeba s těmi zachraňovanými sednou do auta, které ti zachraňovaní řídí pod parou. Nebo jako jsem na jaře zažil pacienta, který dělal streetworkera, který se díky tomu, že nezvládal udržet odstup od svých klientů, sám se dostal do závislosti na drogách. Jo, pomáhat lidem není pro slabé nátury a lidi, kteří si chtějí hojit svoje mindráky pomocí druhým.
Tací se dostanou do obrovských potíží, které je většinou přinutí s tou činností přestat, nebo díky nezvládnutému profesionálnímu přístupu, se sami v těch problémech utopí. Pak říkají: „Víte, já dokážu poradit a pomoc každému, jen sobě ne.” Jo, člověk, který nezná své meze, nezná své limity, nezná míru svých skutečných možností, občas bývá úspěšný, tam, kde profesionálům ten úspěch trvá déle. Ale otázka je, za jakou cenu? No nic, už jsem na tohle téma psal mnohokrát, asi ještě párkrát psát budu, nebude moc těch, kteří se poučí, leč někteří ano, nikdo neví, kdo to bude.
Pustím si nějaký oddychový film, odpoledne jsem se na chvíli prospal, pohrál jsem si s pc, respektive se Solarisem, který jsem zprovoznil skoro na svou stoprocentní spokojenost, pár drobných chybiček, které časem vychytám, nebo systém zničím. To druhé je pravděpodobnější. Jo jo. 🙂