Byl to pátek jak má být.
Byl to pátek jak má být. Po ranní komunitě se nám pokoušel vyhrožovat pacient, kterému jsme oznámili, že neplní podmínky, což se napřed jako zkušený člověk s bohatou manipulační praxí pokoušel odmítnout, jenže bylo snadné mu říci. „Buď si na hlupáka hrajete a záměrně neplníte dohody, které jste dobrovolně podepsal, nebo nemáte emočně a mentálně na to aby jste plnil program a v tom případě, stejně jako v tom prvním, zde nemáte co dělat.” Nelíbila se mu má slova.
Nakonec, ještě aby se mu líbila. Osobně nemíním hrát tyhle hry na neschopného s člověkem, který evidentně prokazuje neskutečnou sociální dovednost a mistrovství v manipulaci se svým okolím. Osobně se přikláním k první variantě, protože jeho sociální dovednost získat všechny možné výhody a neplnit povinnosti je skoro „obdivuhodná.” Kdyby nebyla silně zneužívající.
Jedním z omylů intelektuálů, je omyl, že podobní lidé takovému člověku, jsou nějak limitováni. Tedy oni limitováni jsou. Limitováni svou neochotou se čemukoliv přizpůsobit, pokud z toho hrozí nějaké povinnosti. Naštěstí nejsem intelektuál, tedy se nedám zaslepit jakýmsi falešným soucitem, který mi velí tolerovat těmto jedincům podobného charakteru, zneužívání druhých lidí, využívání všech výhod a nic za to nedat. Tak hluboko jsem ještě neklesl.
Vydírání, které se pokusil uplatnit, že si něco udělá, vedlo jen k jedinému. Skutečně nemůže být v komunitě, která je zaměřena na zvyšování své osobní odpovědnosti, mimo jiných cílů a po těchto vyhrůžkách si sice zajistil třikrát denně jídlo a střechu nad hlavu, ale na uzavřeném oddělení. S čímž vůbec nepočítal. Je-li v takovém ohrožení života, pak je skutečně nutné se o něj postarat, ale ne na otevřeném oddělení, kde se klade důraz na spolupráci a osobní odpovědnost za svou změnu životního stylu a život v abstinenci.
Tradiční závěr týdne. Obvykle poměrně dost náročný. Někdy mám pocit, že jsem sice na půl pracovního úvazku, ale záběr se rovná celému úvazku. Naštěstí kolegyně ocenily mou černou práci. Na tyhle situace si mě tam drží. 🙂 Podobně jako na vyvracení mýtů o přeladění, které budou praktikovat pacienti na propustce, když náhodou dostanou chuť. Mladá nová kolegyně, z jednoho mámila odpověď co udělá, když bude na propustce, ve městě. On pravil, že si dá studenou sprchu.
Poznamenal jsem jen: „Už vidím frajere, jak jdeš po Příkopech a sprchuješ se studenou vodou.” Komunita se smála, on se na mě škaredil. Pravil, že je to učí pan primář. Tak jsem se ve vší úctě k tomu prohlášení zeptal, jestli je primář učí sebou nosit přenosnou sprchu? Tím debata skončila.
Jo, oni ti, co nakonec budou abstinovat se naučí rozeznávat svoje rizikové situace, hledat adekvátní prostředky jak se přeladit, pouze je jen potřeba ten proces mírně podpořit vlídným slovem upozorňujícím, že sice říká dobré věci, ale v souvislosti s nevhodným místem a časem, se zdají být občas zcela pitomé.
Studená sprcha je jeden z mých oblíbených přelaďovacích prostředků, nejen co se chutí týče, ale jen musím dávat pozor na to, co říkám o místě a čase jejího použití. Nakonec, včera, když jsem šel od Apolináře, kde jsem se stavil za dcerou, než jsem šel na skupinu, jsem si všiml na Karláku na Metru, tam že by třeba na záchodě, kde nabízejí sprchu za deset korun a ručník za dvacet by tenhle přelaďovací prostředek použít šel, nebo se alespoň osprchovat, když je vedro a je člověk zpocený.
On by se mohl i ve Vltavě namočit, ta bývá díky přehradám studená i v létě. Sem si tak fantazíroval. Ovšem jak říkám, je potřeba u některých věcí napřed myslet, potom mluvit. Neb dobře promyšlené přelaďovací metody jsou pro abstinující závislé k nezaplacení. Holt, jsem už takový, že se moc nespokojím s dobře nacvičenou odpovědí, ovšem situovanou na nevěrohodnou situaci. Tohle dělají lidé, kteří nechtějí moc zapojit mozek. Pak použiji svou metodu vlídného dotazu a chci na nich aby začali myslet.
Což je občas bolí, neb mají nacvičené své strategie vedoucí k přežití v dobách kdy jsou aktivně závislí, ovšem vůbec nefungují v životě, kde se s uspokojováním potřeb závislého na libovolné droze nepočítá, ale počítá se s překonáním té chuti, přeladěním, obrácením myšlenek jinam atd. Takže, když mi sdělí takovou odpověď, že sice spěchá do práce, nebo na nějakou důležitou schůzku a pokud ho přepadne chuť se napít, zafetovat si, případně zahrát, že si půjde zaplavat, dá si studenou sprchu, zrovna když je v tramvaji atd, pak se moc nespokojím s takovou odpovědí. Holt jsem detailista.
Hezky se ochladilo, což jsem kvitoval s povděkem, když jsem kráčel cestou na autobus po dobře vykonané práci a těšil jsem se na dobré jídlo, které si dám v Tescu, což jak jsem myslel, ta jsem také udělal. Domů jsem šel také v klidu neb mi volala Katka, že ji pouští dnes domu, že se její stav dost zlepšil. Najedl jsem se, nakoupil, dal jsem si kuřecí kousky se salátem u Číňana. Dorazil domu, chvíli jsem se díval napřed na záznam „Dívčí válka,” moc mě nebral ten humor Ringo Čecha, ale třeba sem byl jen unavený. Kdysi dávno jsem to viděl a dost sem se smál, teď mi to už tak skvělé nepřišlo.
Asi od humoru, čekám víc jak od béčkového akčního filmu. No, nebudu se ve dvě ráno zabývat stavem českého humoru a kvalitou humoru Ringo Čecha. Probudil jsem se po půlnoci, jak mívám v pátek ve zvyku. Vlastně už v sobotu. Jestli ochlazení vydrží, půjdu se projít, (šel bych i kdyby bylo vedro.) Pak k večeru mi má zavolat jedna paní, co si chce se mnou promluvit o svém manželství a svém postoji k feminismu. Překvapilo mě, že zrovna ona si mě vybrala k řešení svých potíží. Tedy vysvětlila mi, že mě má za zastánce manželství a jeho hodnot. A ona chce zachránit svého hrajícího muže. Chudák paní.
Je sice pravda, přes všechny mé manželské peripetie si myslím, že manželství jako instituce rozhodně není překonaná, podobně jako nejsou překonané povinnosti a závazky, ač si mnozí myslí, že jsou. Jen mám někdy pocit, že jsou manželství, třeba s hazardním hráčem, který pilně a neomezeně hraje, kdy platí jen jedno. Kdo uteče, vyhraje. Tedy, když chlapec, či dívka víc milují hazardní hru, jak manželství a děti. Například.
Ovšem, to bychom se vrátili na začátek blogu, kdy jak ona známá, tak pacient si asi napřed musí položit otázku, co to ode mne chce? Pak se sám sebe zeptat, jestli jsem skutečně přesvědčený, že chci žít život, kdy chci jen vybírat hrozinky z koláče, nebo se obětovat tomu druhému a nikdy nemít ty hrozinky? Nebo jen málokdy. Jo oboje je extrém. A život v extrémech je moc a moc náročný a jen málokdy, nebo skoro nikdy hezký. Jo jo.