Trochu jsem přemýšlel včera a pokračoval dnes o svém mládí. Tedy o těch letech mezi mými osmnácti až dvaceti sedmi letech. Odešel jsem z domova na vojnu v osmnácti letech. Už předtím jsem od patnácti let nebyl rodiči finančně podporován, spíše se čekalo, že budu buď přispívat, nebo sám zajišťovat své potřeby.
Na rozdíl od mých vrstevníků jsem odchod na vojnu cítil jako jistou míru uvolnění. S vojnou sem potiže neměl, zbavil jsem se nekonečných opileckých výstupů svého otce, jeho neurotickych zamindrákovaných výstupů, kterými terorizoval celou rodinu. J’ak mnozi opilci mají ve zvyku terorizovat, vyvolávánim pocitem viny ve svém okolí, kterýmžto chováním zcela nevypočitatelným, udržují své okolí ve věčné nejistotě, a tím i ve strachu, co zas bude. Důvody byly libovolné, většinou malocherné a čím malichernjší´ tim víc kraválu z toho bylo.
Toho všeho a ještě mnohého dalšiho jsem se odchodem z domova zbavil. Vlastně
jsem si užíval obrovskpu míru svobody, kdy jsem po návraru z vojny měl dost peněz, učil jsem se hospodařit s nimi, učil jsem se osobní svobod. Výsledky byly všelijake, ale v každém případě jsem byl svobodný, nemusel jsem přemýšlet jaký zbytečný a nesmyslný konflikty budu řešit. Nemusel jsem se věčně obhajovat, byl jsem cékem přijímaný pro svou pracovitost, i když zase na druhou dyranu bylo dost těch, kteří měli problém s mým způsobem života.
Rád vzpomínám právě na ty roky, kdy jsem byl většinou lidi, nejen děvčaty, přijímaný a snadno jsem přilnul k k lidem, kteří se ke mě chovali slušně a dávali najevo důvěru v mé schopnosti. Tohle mi vydrželo do dnešního dne. Nejsem naivní, ale mám zkušenost, žw většina lidí je slušných. Těch sviní, co nemají skrupule zas není až tolik. Ale jsou, ne že ne a je nutné si na ně dávat pozor.
Tak, sedím v čekárně, klidně bych si mohl zpívat: “ v širom poli došť idě…“ protože zrovna leje jako při bouřce, ale stihl jsem se schovat, piju kafe a divám se jak se vyjasňuje, déšt se stupňuje, aby za chvilku přestal. Bouřka šla stranou.
Dojdu ke Klatovům, zůstanu před nimi. Ráno si udělám návštěvu kostela v Klatovech a budu kmitat směrem Kdyně. Tam otočím a vezmu směr zpáteční na Švihov a ještě jednou přes Nepomuk, pokud to nevezmu úplně někudy jinudy. Nějak začíná ta cesta dostávat zajímavý ráz. Jsem zvědavý co mě ještě napadne? Ale už jsem dostal nápad, že až dorazím domu, zjistím, kdy je mše svatá u sv. Jakuba na Starém městě, navlíknu paradní vobleč a půjdu poutí z Barrandova na mši, pěšky. Abych to nějak důstojně završil. Když už je sv. Jakub patron poutníků a nebyl sám jako hlasatel Evangelia žádný troškař.
Vyrazil podle legendy roku 44 z Jeruzalema a dorazil až na západ Španělska. Takže ma důvod být patronem poutníků. Oni ti svatí apoštolové nebyli vubec žádní chudáčkové, ale asi opravdoví chlapi. Tak dopíši. Podle mapy jsem tři kilometry před Klatovy. Najdu tábor a ráno dál. Jo jo, koupím nový gumy na tyčky, starý už jsem ošoupal. Za týden. Buď moc chodím a nebo nic nevydrží. Ale pár kilometrů jsem už ušel.