Tak, abych si nemyslel, že mít dovolenou je zas až taková sranda, tak včera od půlnoci do čtyř rána byla bouřka. Tedy, ráno jsem se probudil v devět, vyrazil v deset. Spal jsem na poli.
Tak, abych si nemyslel, že mít dovolenou je zas až taková sranda, tak včera od půlnoci do čtyř rána byla bouřka. Tedy, ráno jsem se probudil v devět, vyrazil v deset. Spal jsem na poli. Trochu blátivo. No, ale aby na mém webovém blogu nebylo smutno, jak se obával neznámý komentátor, tak něco málo napíši.
Dorazil jsem včera za Kyšice, ustal si na poli, vše se zdálo krásné, leč počasí mělo jiný názor. Pršelo opravdu dost a hlasitě. Dnes dorazím do Tuchlovic k Liborovi, zda se že grilovat nebudem. Opět se mračí. Snad se nebude takhle mračit celou dovolenou.
Nesu toho letos ještě meně než loni, ale i tak cítím únavu. Snad si zase tělo zvykne. Zdá se že budu muset zvolnit. Uvidim. V poslední době jsem se flákal.
Dorazil jsem k hospodě do Velké Dobré, dal oběď. Servírka se divila dotazu zda je funkčí zásuvka neb jsem si chtěl nabit iPhone. Prý jestli si jsem so přišel nabít mobil? Udivilo mě její chováni. Považuji za celkem samozřejmé, že pokud si chci dát oběd, pak mi přijde celkem pochopitelné že si dobiji i mobil, pokud je třeba. Pochopila tuhle prostinkou pravdu celkem snadno. Naštěstí.
Pomalu jsem kvačil do Tuchlovic k Liborovi a Martě. Ani jsem nemusel hledat. Zastavil se na kraji vsi, dumaje, zda ona ulice je ta správná, když vedle me zaatavilo auto a v něm Marta. Inu, kdo hledá, najde.
Jo, dorazil jsem k domu, uvitali mě dva hrůzu budicí iršti vlkodavové, leč vyklubali se z nich přátelská stěňátka o výšce jednoho metru a váze asi sedmdesáti kilo. No, neskaraďte se s takovými mazlíky. Napřed byly nedůvěřiví, pak, když dostaly svůj oblíbený mlsek, suše nou držku, co mi pro ně dala Marta, se začaly lísat. Jeden mi pořád olizoval hnáty, když jsem dal najevo nespokojenost, pokusil si me usmířit olizovánim hlavy. Prostě si mě zamiloval. Nebo mi chtěl dát najevo, že bych se měl umýt. Kdo ví?
Ale skvělý medovník, co jsem dostal ke kafi, od Marty ze mě nevyloudil. „Ne, ne, nic ti nedám, sem na cestě a na cestě sem hladový a ani s takovým mazlíkem se o medovník nedělim.“ Pravil jsem mu, když jeho tlama kňučela lítostí nad tou křivdou. Uchlácholil sem jeho touhu další sušenou držkou.
No a to je pro dnešní den vše. Spacak i stan jsem usušil, doufám, že takových bouřek zažiji víc, abych mohl pak rozzářeným dívčim očim, hledícim na mě s neskonalým obdivem vykládat, jak mi vǔbec nevadi hrom a blesky. Jo jo, ale že jse užil vzteku strachu, že se ta bouřka nade mnou točila tak dlouho. A hned první noc.
Teď jsem v suchu, po dobrém grilovaném mase a klobáskách, hezky jsem si zacvičil a zítra opět dál a dál. Dvě trička, jedny trenky a kraťasy, mám zase čisté. Takže zase minimálne do odpoledne budu díky Martě vypadat jako člověk. Jo jo.