Užíval jsem včera volna naplno. Podobně, jako ho hodlám užít dnes. Probudil jsem se pozdě, zacvičil si, nasnídal a zabýval se zábavou.
Užíval jsem včera volna naplno. Podobně, jako ho hodlám užít dnes. Probudil jsem se pozdě, zacvičil si, nasnídal a zabýval se zábavou. To jest, napřed jsem sledoval britský válečný film „633 Squadron” fikce, ale skvěle natočená. Mám rád britskou kinematografii, protože pokud točí historické filmy, jako jako byl výše zmíněný, tak následující, také z britské dílny „The Dam Busters.” vyvažuje některé díla z americké produkce, případně jiné produkce. Oba z druhé světové války, oba filmy jsou si podobné, s přiměřeným pathosem a přiměřeným humorem.
Neříkám, že podobná produkce amerického původu, nebo jiných národů je zcela špatná, ale v tomhle směru se domnívám ta britská o něco lepší, než ostatních. Tedy o dost lepší. Lenoším, žádné povinnosti, nic, čím bych si ubíral na klidu a odpočinku. Odpočívám a medituji. O životě, internetu, nebo jen tak. Jsem zvědavý jak tenhle blog skončí. Tohle je vždy pro mne otázka, kam ve svém psaní dojdu?
Četl rozhovor se šéfem hudby na Radio Žurnálu s Petrem Králem TADY a radoval se z toho, že skoro neposlouchám rádio a nedívám se na televizi. jsem rád, že na ně nejsem odkázaný jako na zdroj informací. V době internetu, kdy si jeden může pustit libovolnou muziku, nebo opatřit film, případně přečíst zprávy, mě tyhle media skutečně neberou. Uvědomil jsme si, jak od té doby, kdy jsem postupně přestal používat tyhle média, také přestávám mít ten, pro mnohé lidi strašlivý pocit osobního zmaru. Osobního, filozofického i uměleckého.
Už jsem psal, že mi třeba Helena Machovcová doporučila Patricka O’Briana, Toma Waitse, díky svým dalším známým a kamarádům, jsem na Facebooku, chatu, objevil mnoho dalších zajímavých lidí, ať už muzikantů, publicistů, nebo lidí, amatérů v nejrůznějších oblastech, na muziku, filozofii, náboženství s jistým názorem, na všechny možné oblasti lidského života, světa jako takového, který prezentují. Dá se s nimi souhlasit, nesouhlasit, pochybovat, nepochybovat zajímat se, nebo nezajímat se. Oni něco nabízejí, něco, co je oslovilo, nejsou většinou na onu produkci, ať politickou, nebo uměleckou vázáni finančně, nebo existenčně a vlastně jen formou jakou vládnou sdělují své postoje.
Zmizí pak z ničeho nic, ti „neomylní, jedineční” vykladači pravdy a zůstane diskuse mezi rovnými. Mnozí lidé diskutují jak umí, ale diskutují. Mnozí papouškují názory politických komentátorů, případně uměleckých kritiků, nebo náboženských vůdců jiných ale nešť, nakonec jsou to lidé, stejně jako já, kteří se potřebují opřít o jakousi jistotu. I tam se dá nalézt něco vlastního osobního. Dočetl jsem si například „Životopis Jogína” od Paramahasy Jóganandy. Už jsem psal, že jsem ten překlad jeho životopisu četl kdysi dávno, a měl jsem za to, že není moc povedený. Po létech si nemyslím, že je nepovedený, pouze jsem si uvědomil, že Jóganadovo líčení zázraků, v knize popisovaných se mi tehdy zdálo příliš naivní.
Přečetl jsem si několik komentářů ke knize samotné na internetu a uvědomil jsem si, že pro lidi kteří mají víru jako Jógananda ve svého guru, jsou zázraky konané, nebo připisované jeho učitelům, stejně dobře uvěřitelné, jako pro mne zázraky sv.Panny Marie, nebo jiných svatých. O Kristových zázracích ani nemluvě. Putuji na různá poutní místa s vírou, že ona pouť bude mít vliv na můj život, nebo život někoho jiného. Tohle je stejně dobrá víra jako ta Jóganandova Díky internetu, díky příznivcům, si mohu klidně poslechnout Jóganandu v záznamu, kde třeba vysvětluje, jak relaxovat, nebo jak spát. Nemyslím, že by říkal něco, co neznám, ale v době kdy tohle šířil, nebylo tak běžné říkat tyhle věci. Jógananda je říká hezky srozumitelně.
Je výhodou právě internetu, že si mohu najít skoro vše o libovolném náboženství, filozofickém směru, díky třeba holým odkazům. Mohu si udělat libovolný názor, získat zkušenost s tím či oním člověkem. Je zábavné sledovat různé ty guruy, kteří kážou střídmost a jejich vzhled o střídmosti naprosto nesvědčí. Je zábavné sledovat lidi, kteří zasvěceně hovoří o potřebě mravnosti politiků a sami nemají svojí mravnost. Je jich hodně. V zemi, kde se bezbožnost, zlodějna, považuje téměř za ctnost či šikovnost, se obrovská spousta lidí dovolává, mravného chování svých bližních a od politiků vyžadují vlastnosti světců.
Jenže, kde se ti ctnostní, mravně nezkažení lidé mají vzít, když jakákoliv politická, náboženská debata dost často začíná urážkami politiků, nebo náboženství. V diskusích se Jógananda netvářil jako křesťan, ale jedno on i jeho učitelé věděl. Chce-li šířit víru mezi křesťany, musí znát učení křesťanství a musí rozumět lidem, kteří ho praktikují, aby potom mohl říci, dříve než Dalajláma, že křesťanství je dobré náboženství a křesťan má vykonávat své náboženské povinnosti, tak jak mu jeho církev přikazuje a dojde stejného výsledku, jako každý jogín. Není třeba aby měnil náboženství, je třeba aby měnil sebe a tou změnou došel k toleranci druhých lidí.
Z toho důvodu jsem se velmi omezil v komentování jednotlivých kauz, které „hýbou světem a internetem.” Myslím tím malým českým světem i tím velkým. Politici, ekonomové, stále prorokují nějakou katastrofu. Katastrofy se opakují a země se točí dál, lidé se rodí, milují, nenávidí a umírají. Pořád dokola. Euro bude, nebude, EU bude nebude, a stejně nakonec, když jdu po ulici, jedu tramvají, Metrem, tak vidím, že lidé myslí i na jiné věci. Třeba na lásku mezi dvěma lidmi.
Jako na ni mysleli, když padali bomby na města. Jak mi vypravoval můj táta, který válku strávil v Berlíně, ten byl mocně bombardován. Bombardování skončilo a on tu krásnou Italku, od které se naučil italsky, potkal celou vyděšenou, tak ji chtěl utěšit, zatáhl ji do parku. Vypravoval o bombardování, na které si nelze zvyknout, a zároveň se smál jak ona chtěla v té situaci vědět, jestli si ji vezme a jestli s ní bude celý život. Viděli se prvně, pak byli spolu asi rok. Přišel den, kdy ona se snažila o návrat do Itálie, chtěla, aby jel s ní. Ztratili se jeden druhému za bombardování. Táta utekl domů, nechytili ho, válka končila, už ji nikdy neviděl a nikdy na ni nezapomněl, protože láska mezi bombami pro něj, i v době, když už byl těžkým opilcem byl zázrak válečného mládí, který zažil a který nezapomněl.
Celý svůj následující život, od svých devatenácti, do své smrti v padesáti sedmi letech, vzpomínal na ten čas, kdy byl v Německu, hladový, věčně ohrožený na životě, v časech, které byly skutečnou katastrofou pro miliony lidí, na tu Italku, na lidi, které tam potkal, Čechy, Němce, Italy, Francouze, všechny možné národy a národnosti. Pak se vrátil, byl esenbákem, plavcem, oženil se, protože potkal moji mámu. Ale to už je zase jiná historka. Tak kam jsem to zase s tou meditací došel? 🙂 Katastrofa, že bude? No, byly tedy horší. A přežili jsme je.