Klient včera odešel a vyrazil jsem neprodleně do ulic. Jen tak, bez nějakého cíle. Šel jsem pěšky, abych protáhl staré kosti.
Klient včera odešel a vyrazil jsem neprodleně do ulic. Jen tak, bez nějakého cíle. Šel jsem pěšky, abych protáhl staré kosti. Cestou jsem přemýšlel o klientovi, protože mě napadalo, že některé ženy skutečně nevědí, co chtít a když postupně dostanou všechno možné, nevědí si s tím rady. Díky tomu si začnou myslet, že jim je dovoleno vše. Což je omyl, jak se mnohé přesvědčí. Ke svému prospěchu.
Musel jsem klientovi vysvětlit, že pokud je vše, jak říká, tak sice má citový problém, ovšem všechno v tuhle chvíli hraje pro něj. Pokud podnikne právní kroky, které zřejmě budou nezbytné. Podnikne je a zjistí, že má mnohem větší cenu, než je sám sobě ochoten ve vlastních očích připustit. Mnozí lidé, když je opustí partner upadnou do jakéhosi pocitu viny, nedostatečnosti a méněcennosti spojenému s letargií. Chápu je. On je šok být opuštěn, usvědčován z neschopnosti, aby se nakonec ukázalo, že je vše trochu jinak. Tohle dokáží lidé, kteří chtějí skončit vztah, mnohdy vnutit těm, které opouštějí. Vnutit pocit bezcennosti a zároveň vyvolat v nich strach z odvety, když ti opuštění, obelhaní jedinci se nebudou chovat podle jejich přání.
Ovšem, mnohdy stačí jen návštěva u někoho, kdo je v odstupu, nezávislý a nijak zainteresovaný na situaci, aby poskytl pohled z jiné strany, z jiného úhlu. Takže jsem svého klienta upozornil na jednu věc. Jeho žena, která je těhotná s jiným, se sice k němu chová jako k někomu, kdo nemá cenu, ale její skutky, její požadavky vůči němu jejímu chování neodpovídají. Ona mu stále svými požadavky cenu dává. Pokud pro mne nemá někdo žádnou cenu, nic od něj nechci. Protože, to co by i poskytl, bylo stejně bezcenné. Pokud je tomu jinak, pak aby něco dostal, musí změnit chování. Protože, co chce má cenu pro něj. Zeptal jsem se, co se stane, když jí dá najevo, že třeba klidně navrhne, aby díte bylo svěřeno do její péče, nikoliv do střídavé. Zamyslel se a řekl, že něco podobného mu radila psycholožka, kdysi před lety.
Mnohé ženy sice používají děti jako zbraň vůči otcům, a čím víc otcové tlačí,tím je zbraň úspěšnější, ale stačí jen, ne vždy, jen někdy, dát najevo, že ano: „děti si nech, klidně se o ně starej, já ti budu řádně platit, abych neměl potíže se zákonem. Občas se při jdu podívat jak se jim vede. Nebudu s tebou bojovat. Nejde mi o vítězství, nejde mi o pomstu, jde mi o děti, pokud jsi přesvědčena, že jim poskytneš mnohem lepší péči beze mne, s někým jiným. Ukaž se. ”
Žena v prvotním nadšení souhlasí, aby později, a většinou dost brzo, zjistila, že ne vždy jsou její děti vítány, ne vždy je jim ochotný nový partner poskytnout stejnou péči. Pak buď prohlédne a změní své chování, nebo pokračuje v boji, jenže nemá s kým bojovat, což je pro ni novinka, nemá nad kým vítězit, což ji neposkytuje uspokojení, mnohdy nastane konflikt s jinými lidmi, kde se ji může dostat korektivního poučení, že ne všichni mají k ní podobný vztah jako otec jejich dětí, tedy si jen málokdo nechá líbit chování, které uplatňuje k němu. Po tomhle zjištění mnohé ženy, časem začnou hledat cestu ke kontaktu s otcem dětí. Začnou se chovat umírněněji.
Mnoho lidí volí cestu boje. Bojují o všechno, o práci, o lásku, děti, jakoby cesta klidu, trpělivosti, neměla žádnou cenu. Neb se domnívají, že cesta bojem je cestou nejrychlejší. I přes zkušenost, že cesta bojem je cestou nejtěžší a nejdelší. A nejméně jistou. Mnozí lidé, chtějí bojovat, aby si zachovali jakousi představu cti. Někdo je poškodí a oni okamžitě chtějí odvetu. Pral jsem se mnohokrát v životě, doslova, ale ne nikdy, když jsem nemusel, když jsem nebyl přinucen. Pokud je to jen trochu možné, volím cestu trpělivosti.
Zatím cesta trpělivosti měla vždy větší efekt, rychlejší výsledek a méně ztrát. Pokud vůbec nějaké. Všechno, co se zdálo ztrátou se nakonec ukázalo být školným, poučením a investicí do budoucnosti. Zatím cesta nevyžadování něčeho, co druhý není schopen poskytnout, buď z toho důvodu, že nechce, není ochoten, s eukazuje jako nosná.
Jsem poměrně asertivní, umím říci, co chci, umím říci co nechci, a umím se rozhodnout, kdy budu vyžadovat a kdy prostě na jakékoliv požadavky vůči druhým rezignuji. Zjistil jsem, že moudrost spočívá mimo jiné, právě v tom rozlišení a umění se rozhodnout, kdy ano, kdy budu trvat na svém a kdy ne.
Mnozí lidé se naučí jednu techniku, přečtou si jednu moudrost a chtějí s tím vystačit po celý život. Kdysi, už je to pár let, jsem nabídl spolupráci jednomu člověku. Byl bez peněz, založil jsem ho aby mohl pracovat. Co měl udělat, neudělal. Peníze neměl, přišel jsem o ně. Koupil jsem si za ně poučení, že pokud jsou lidé v nouzi, má to svůj důvod. A je dobré si ten důvod zjistit. Pak se podle toho rozhodnout. V tomhle případě jsem zjistil, že ten člověk je dlužný kam se podívá. Mámil peníze, za služby, které byl kdysi schopný poskytnout, ale to už přestala být pravda.
Takže jsem se rozhodl nedělat nic, jen čekat. Uvědomil jsem si, že vymáhat z něj peníze je ztráta času a utratím víc peněz, než dostanu. Vypnul jsem svou asertivitu. Jen jsem sledoval, co s ním bude. A bylo. Přišel o dům, exekutor mu ho prodal, přišel o rodinu, přišel o všechno, včetně přátel. Myslím, že jako korektivní zkušenost by tohle mohlo být pro něj dost. Mě stačil ten pocit zadostiučinění, že jsem nemusel nic udělat a spravedlnost se dostavila. Nakonec jsem se spokojil s tím, že ho jeho dluhy dohonily, že lidem, které podvedl, došla trpělivost a on si své vytrpěl. Nečekal jsem nijak dlouho a nemusel jsem udělat nic. Jen čekat.
Je pravdou, že někdy už jen náznak toho, že jsme ochotni jít za některé věci do války změní chování druhých. To je druhá věc. Pokud umím dát hranice a umím říci, sem a dál ani krok a trvám na tom, pak to většinou vyvolá respekt. Takže v předchozím případě jsem neudělal nic, protože jsem si byl vědom toho, že jsem zbytečně byl laskavý. Udělal jsem chyby a byl příliš důvěřivý. Ten člověk získal mylný dojem, že jsem dojná kráva. Což později zjistil, že nejsem, že nehodlám poskytovat jen na čestné slovo bez výsledků.
Pokud by ten člověk přišel dnes, zjistil bych pravou skutečnost, řekl bych mu. „Zálohu vám nedám, protože jste člověk, který není důvěryhodný. Udělejte a já vám zaplatím, nemáte-li zájem, jděte jinam.” Co z toho plyne? Ano, můj klient, pokud bude důsledný v myšlení, tak zjistí jednu věc. Žena, která od něj odešla, je těhotná z jiným, je v mnohem méně výhodném postavení než on. On je opuštěný, ale nezávislý, podobně jako já byl okradený, ale jinak celkem bez společenských a existenčních potíží.Ty které má, nejsou existenciální. Ona už má problémy dnes s otcem dítěte, které momentálně čeká, s tím už se jednou rozešla, aby se k němu v těhotenství vrátila.
Tedy jak se zdá, moc si výměnou nepomohla, totéž udělala v předchozím vztahu. Opakuje stejné chyby. Má problémy s otcem dítěte, kterého opustila. Kam se podívá, tam má potíže a problémy. Tedy bojovat s ní nemá smysl, stačí počkat a klient zřejmě dostane, co chce. Minimálně bezproblémový kontakt s dítětem. Ona má zájem o střídavou péči, protože ji potřebuje pro větší klid v dalším vztahu. Tedy jemu stačí jen počkat.
Nemusí bojovat, nemusí tlačit. Sice ho opustila, to žádnému člověku na sebevědomí nepřidá. Až časem v takovém případě mnozí si uvědomí, že platí mé oblíbené: „Nejvíc si mi drahá prospěla, tím, že si mě opustila.” Tedy ne hned tohle pochopí a řekne si, ale nakonec zjistí, že si může zařídit život podle svých představ. Bez nespolehlivé, rozmarné ženy, která plýtvá city druhých.
Nemusí vlastně nic moc, mimo majetkových poměrů řešit. Co je tam k řešení, to je ke zvládnutí. No a protože jsme lidi, tak vědomí, že si ona zas až tolik nepolepšila, také není k zahození. Vím vím, někomu se tohle může zdát malicherné, ale jak říkám, jsme lidi a jen ten pocit, že to někomu beztrestně neprošlo je někdy víc než dost.
Jo a kdyby někdo měl pocit, že nadržuji chlapům, tak mám klientku, kde stačí jen změnit slovo žena, za slovo muž a vyjde to nastejno. Zásadně stojím na straně klienta, nehledám vinu, nejsem soudce, ale hledám s ním možnost, jak by si on, ona zlepšil/a svůj život, aby zbytečně netrpěl/a. Aby nahlédli ti lidé na svoje skutky svůj, život a třeba si po pravdě řekli, co chtějí, co ne, co jsou ochotni udělat a jak na na to. Při tom nahlédnutí, svých omylů a chyb uvidí víc než dost. A protože s nimi musí žít jen oni sami, tak jen oni sami za ně nesou odpovědnost.