Jel jsem z blázince domů a dočítal „Kapitán Fregaty.” Podařilo se mi v sobotu minulý týden ještě večer, co odešel Tomáš s Helenou sehnat, jak první část „Velitel Šalupy.
Jel jsem z blázince domů a dočítal „Kapitán Fregaty.” Podařilo se mi v sobotu minulý týden ještě večer, co odešel Tomáš s Helenou sehnat, jak první část „Velitel Šalupy. ” Tak už zmíněný „Kapitán fregaty„ a cítil jsem se parádně. Občas se takhle cítím, když si přečtu, nebo shlédnu něco, co je mi bytostně blízké. A muži ze železa, snášející útrapy služby na válečných dřevěných lodích Jeho Veličenstva, svým jazykem, postojem a názory mi tedy blízcí jsou. Důstojníci i námořníci. Navíc mám rád uvěřitelné vítěze a Jack Aubrey mezi takové postavy patří. Patrick O’Brian jednoduše řečeno: Umí!!! Jak se kdysi volávalo na Portách.
Dal jsem si tedy práci, našel pokračování na internetu, další tři díly, objednal a doufám, že se v Řeznické nejpozději v úterý pro ně stavím. A zase si budu číst o tehdejší britské společnosti, drsných námořnících, krásných, mravných i méně mravných ženách tehdejší britské společnosti. Inu onen rozdíl mezi tehdejší společností a dneškem není zas až takový. Muži jsou muži, ženy se zdánlivě držely více zpátky, ale vášně planou. Viděl jsem kdysi „skandální příběh” Emmy Hamilton, jinak lady Hamilton ve filmu z roku 1941 „That Hamilton Woman,” který romantickým způsobem popisoval vztah lady Hamilton a Lorda Nelsona. Musel to být skutečně vášnivý příběh. Miluji vášnivé příběhy. Snad proto, že jsem několik vášnivých příběhů zažil a vím, co to znamená spadnout do lásky na první pohled. Bohužel. Nebo bohudík?
Ony ty vášnivé lásky přinášejí víc trápení, než radosti. Jenže, i na to trápení se vzpomíná úplně jinak, než na ty poklidné nijak nekomplikované vztahy. No, ale víc jak jeden dva za život by jich člověk zažít neměl. Protože hrozně vyčerpávají. Kdo nic takového nezažil, neví, co s člověkem udělá takový vztah. Je to jak na rozbouřeném moři, kdy se občas zklidní vítr, chvíli moře vypadá že si dá říct a pak zase nahoru a dolu.
Můžeme se tomu divit, můžeme to odsuzovat, smát se tomu, prostě, když se člověk z lásky zblázní, tak se zblázní. Myslí jen na přítomnost a nepřipouští si vůbec mizernou budoucnost. Má-li kliku, jako já, že přežije ono zbláznění v relativně dobrém zdraví, pak se jen občas ohlídne a řekne si, když se něco „dramatického” děje: „Bylo hůř.” Zklidní se a počká na lepší časy. Většinou stačí jen udělat malý obrat kormidlem, aby život dostal jiný směr a pluje do klidnějších vod.
K politice a fotbalu se vyjadřovat nebudu. Nadávky na oboje nechám fundovanějším. Ne že bych neuměl nadávat fundovaně, to ne, když otevřu svůj námořnický slovník, tak to také stojí za to, ale zastávám názor, že nadávat se má jen těm, kteří jsou schopni změny. Ti, kteří ji schopni nejsou, tedy v našem případě politici a fotbalisté, je nadávání plýtváním drahocenné energie. Nakonec, chtít na někom zlepšení, kdo toho není schopen, není projev nějaké extra moudrosti.
Pravda, občas mě někdo sem tam překvapí. Nakonec jsem omylný. Včera, když jsem vyjížděl do druhého patra v Tescu na Smíchově, kde jsem si hodlal dát něco lahodného, narazil jsem a bývalého pacienta s manželkou a dítětem. Já ho nepoznal, jak už to bývá, on poznal mě, pak jsem si ho vybavil, představil mě manželce a měl jsem radost, že jsem se mýlil v odhadu. Před pár lety to nevypadalo na manželství a abstinenci v jeho případě, spíš na kriminál a ulici, hazardní hráč. i
A ono ejhle, chytil se, našel si po roce váhání slušnou práci i slušnou ženskou, nejen slušnou, ale i velmi pohlednou a prospívá. Oženil se a nikdo by do něj neřekl, že to byl skutečně lauzr a podvodník. Jak jsme kdysi říkávali. Trošku jsem s nimi popovídal, pak se omluvil a šel po svých. Ale radost sem měl, to jo. Bohužel moc takových není, výjimky, co potvrzují pravidlo.
Většinou tolik veselých příběhů jeden nezažije, ale když zažije, pak si jich váží. Stejně jako s láskami. I když, skoro každá láska má vždy blbý konec. Tohle už jsem napsal ve své knize „Svobodní v bolesti.” Klidně to zopakuji. Je tomu tak. Buď se rozejdou, nebo jeden z nich umře. Málokdy umřou najednou oba dva. A netrápí se pak nikdo z nich. Jo, soudruzi se snaží nastolit stabilní štěstí, jenže to má stejný efekt, jako chtít zabránit mořskému přílivu a odlivu. Občas se dá postavit hráz, nebo vlnolam které oboje trochu zajistí klidnou hladinu, nebo přístav, ale jinak jak se vypluje na širé moře, tak můžete mít sebevětší loď,sebe luxusněji vybavenou, vždy je to plavba riziko. Stejně jako život.
Kdysi jsem cestoval po Portugalsku a vyfotil si lagunu, (obrázek nahoře) myslím, že ten obrázek odpovídá právě tomu, co jsem v předchozím popsal. Mírná laguna, hladina jak rybník, ale stačí jen vyplout na ten oceán. Všechno je jinak. Jako v noci po shlédnutí filmu, jsem ještě otevřel poštu a zjistil sem, že mi píše paní, které splácím půjčku na byt, již jsem si kdysi půjčil od jejího manžela, že peníze došly, posílá mi potvrzení o splátce a že ji dlužím už jen 200 000 Kč.
Což mě zarazilo, neb podle mých výpočtů to mělo být 100 000 Kč. Přemýšlel jsem jestli neumím počítat, takže jsem nelenil, spočítal platby a zjistil, že jsem se nemýlil, tedy jsem poslal ofocená potvrzení. Dáma je dáma, ráno mi obratem mi psala, že se stydí za svou blamáž, neb si nevšimla platby z prosince loňského roku. Ale hrklo ve mě. Přeci jen 100 000 je dost peněz. Pro mne. Nakonec abych zůstal v té námořnické terminologii, hladina se uklidnila.
Moře života se houpá a kolébá, pračka doprala, pověsím prádlo, nikoliv na stěžeň, nebo na lávku, jak jsem míval ve zvyku, na člunu, když jsem předtím vše za pomoci zvonu vypral v ajmru, neboli kýblu, případně vydrhl šruprem na ochozu (šrupr=rejžák na násadě) a pověsil na šmajzku, kterou jsem si natáhl, na motoráku, mezi nástavbou a stožárkem. Jo a jak mi to slušelo, když jsem pak v čistém vyrazil na tanec za děvčaty. Prádlo vonělo sluncem, děvčata se smály, většinou také voněly sluncem. Pohoda,lahoda. Život je bezvadnej, když se to umí.