Shlédl jsem velmi zajímavý film, který nehodlám hodnotit z hlediska
pravdivosti, nepravdivosti, pouze jen v odkazu předkládám něco, co jsem do
Shlédl jsem velmi zajímavý film, který nehodlám hodnotit z hlediska
pravdivosti, nepravdivosti, pouze jen v odkazu předkládám něco, co jsem do
téhle doby tak trochu slýchával a shlédnutí, toho filmu ve mě vyvolalo
zvědavost jak vše je, co tahle metoda lidem poskytuje. Na počátku bylo světlo
Sám praktikuji jógové techniky, křesťanství dlouhá léta a
nemám tedy osobně potřebu zpochybňovat některé ty výpovědi v onom filmu. Vím
jaký význam má půst pro člověka, něco z toho jsem ozkoušel a umím se postit
i dobře najíst. Má-li někdo potřebu praktikovat, co se ve filmu nabízí jako
jistá forma duchovního rozvoje, plus tělesného zdraví, pak nic proti
tomu.
Protože pokud jeden, jako já věří na sílu modlitby, má vyzkoušeno, jaké
psychické změny změny stavu vědomí, navozuje dlouhodobé pěší putování,
nikoliv jen jednou poutí, ale dlouholetou praxí minimálně jednou za rok žít
měsíc pod širým nebem a jít odněkud někam po dobu toho jednoho měsíce pěšky,
pak je otevřený i jiným možnostem. I když asi nebudu jeden z těch, co by
chtěl jít touhle cestou.
Chápu pochybnosti, chápu nedůvěru veřejnosti. Navíc, když si tak čtu
některé ty propagátory duchovnosti, tak si říkám, že by bylo dobré, aby
podobně jako někteří politici a jiní marketinkoví prodejci štěstí si trochu
vylepšili slovní zásobu a rozšířili obzor vědomostí a nepůsobili na mě jako
někteří uvědomělí závislí pacienti. Protože má zkušenost i říká: Čím
uvědomělejší pacient, tím podezřelejší a většinou nejméně v praktickém
životě úspěšný. Ale to je celkem jedno, pro ty lidi má smysl, nejíst,
nebo se tvářit, že nejedí. Poslední část filmu mě zaujala nejvíc, právě tím,
že se pokoušel vysvětlit, nebo objasnit celou záležitost z hlediska fyziky.
srozumitelně dokáží spoustu jevů ve filmu ukázaných, popsat a vysvětlit z
hlediska kvantové teorie, nebo i jinak. Také s nimi věřím, že existují jevy,
které jen neumíme popsat, ale přesto fungují. Navíc, jako věřící člověk,
jsem nastavený věřit na zázraky a zázrak se nedá z fyzikálního hlediska
vysvětlit, to už by nebyl zázrak.
Mám rád zázraky. Zázraky dávají naději. Nakonec, putoval jsem do Lurd, v
roce 1993, kdy jsem cestu na Gibraltar rozdělil na dvě části. Jedna část
byla právě tou poutí do Lurd, abych došel duchovní úzdravy a druhá část byla
dovolená, to byla cesta z Lurd do Gibraltaru, přes Pyreneje a Španělsko. Do
Lurd jsem dorazil s oběma kotníky oteklými, značně bolestivými, zřejmě
nějaký syndrom únavy materiálu. Po namočení do zázračné vody, kotníky do
dvou hodin splaskly a po čtyřech dnech odpočinku v Lurdech jsem přešel
Pyreneje. Kotníky splaskly bez jakéhokoliv jiného léčebného prostředku.
Po těch čtyřech dnech v Lurdech, jsem dvakrát musel překonat 1500 metrový
výškový rozdíl v Pyrenejích a pak sestoupil do Španělska. V samotném
Španělsku jsem překonal ještě čtvery další hory, bez jakékoliv újmy na
kotnících, nebo pohybovém aparátu. Když mě to samé s kotníky postihlo na
konci cesty po Novém Zélandu, o deset let později, bolest v kotnících
trvala ještě několik týdnů po návratu. Stejně tak před dvěma lety namožené
koleno tím samým způsobem v Anglii. V Lurdech za dvě hodiny otok splaskl a
po odpočinku jsem si vykračoval jak „vítěz.” Jak říkával jeden
můj kolega. Jsem ochoten to přičíst zázraku, účinkům zázračné vody. Těžko mi
to někdo vysvětlí jinak.
Takže, zázraky mám rád, rád o zázracích čtu, třeba o těch křesťanských,
rád putuji na místa, kde se staly, jako v Lurdech, Fatimě, nebo Filipově v
severních Čechách. Stejně tak věřím, že moje pouť ke svatému Antonínovi za
uzdravení jedné mé bývalé přítelkyně z leukémie, měla svůj účinek, přestože
ona prognóza u ní byla děsivá, aby se nakonec uzdravila. Jsem ochoten věřit,
že jsem onou poutí maličko přispěl k jejímu uzdravení. Ona tomu moc
nevěřila, jenže jsem ji při loučení řekl. „Markéto, já na sv. Antonína
hodně dám a když jsem v nouzi, tak jeho nejvíc prosím o přímluvu a pomoc.
Nikdy mě nezklamal.”
Vyrazil jsem, cestou se narodil první vnuk Vojtěch, vrátil jsem se na dva
dny domů, abych ho pochoval v náručí, poté se vrátil na místo, kde jsem
cestu přerušil a pokračoval. Vůbec jsem nevěděl, jak se dostanu zpátky z
Padovy protože Markéta místo toho aby pro mne přijela, jak jsme byli
domluvena. Musela do nemocnice. Jen tak zkusmo jsem zavolal svému kmotřenci
Martinovi, ten řekl: „Jasně, kde mám na tebe počkat?” A bylo.
Také takový malý zázrak.
Jo, když je člověk otevřený zázrakům, tak se jich dočká. Nemusí být
nějaké veliké, i když ono uzdravení považuji za zázrak a VELKÝ ZÁZRAK, stačí
někdy ty malé. Takové, kterých si tak moc nevšímáme. Jistě, stárneme,
umíráme a dalo by se říci, že žádná víra, nás nezbaví utrpení. Ale přesto se
dějí věci, kdy nějak zázračně pochopíme, nebo je nám dáno pochopit, že smysl
je v něčem jiném. Já osobně považuji za největší zázrak ve svém životě, že
jsem přes všechno, co jsem v životě prožil, protrpěl, jsem nezatrpknul a
zůstala mi radost ze života.
Poznal jsem mnoho lidí, kteří tohle štěstí neměli. Přes terapii, veškerou
podporu, nikdy už po těžkostech a traumatech v životě prožitých, nenašli tu
radost ze života. Nikdy nenašli tu víru. Někdy jsem v pokušení si myslet, že
ji nenašli, protože ji nechtěli hledat, nechtěli věřit na zázraky a nechtěli
se vírou v zázraky zesměšnit. Možná neměli sílu, možná jen nepřišel jejich
čas. Jsou otázky, které i přes letitou zkušenost s terapií, vírou neumím
zodpovědět. Čítávám mnohdy velmi sofistikovaná vysvětlení těchto stavů a
osudů. Ale ty vysvětlení těm lidem nepomáhají. Žijí v pochybnostech. A těm
věřícím, ti zase žádná vysvětlení nepotřebují. Takže já zůstanu u zázraků.
Docela si s tou vírou vystačím.