V minulém blogu jsem myslím nedokončil myšlenku kolem milosrdenství.
V minulém blogu jsem myslím nedokončil myšlenku kolem milosrdenství. Uvědomil jsem si tuhle skutečnost, když jsem diskutoval s komentátorem, co vystupuje pod značkou „PČ” Narazili jsme na problém, zda má někdo neznámý, který vstoupí do prostoru, co mu nepatří, právo, bez vyzvání, bez požádání, vyjadřovat své mínění o hostiteli. Sám za sebe si myslím, že ne, a to že někomu umožním vstup do prostoru, ještě neznamená, že uznávám jeho právo mi sdělovat své hodnocení mé osoby, pod rouškou jakéhosi milosrdenství, které mi on/ona, dobrovolně poskytuje. Nevyžádané. Pod záminkou toho, že vlastně žiji v cizoložství. Opakovaně a ona mi ho odpouští.
Lide, kteří volí tuto formu „milosrdenství,” svým způsobem dávají najevo, že oni sami jsou v problému. Ten problém se nazývá pýcha na svou dokonalost, kterou dávají najevo celému světu. Tedy mohou se klidně dovolávat asertivity, mohou mít pocit, že prokazují milosrdenství, ale vlastně jen prokazují svou „nadřazenost.” Osobně si myslím, že pokud někam přijdu, někam kde je sice vstup volný, dokonce se nevybírá ani vstupné, neopravňuje mne to ani jako katolíka, abych dával nevyzván najevo svou „velkorysost” a odpouštěl někomu hříchy, když ho ani neznám, nejsem kněz, kterého někdo požádal o udělení Svátosti smíření. To je jen obyčejná vlezlost. Přesto, že ten domácí člověk momentálně třeba mluví o svých problémech, svých radostech a starostech.
Mnozí tito „milosrdní” své milosrdenství používají jako nátlakovou formu, se kterou získávají moc nad druhými lidmi. Anonymně, nebo skrytě hodnotí své okolí, aby měli přehled a převahu o druhých a nad těmi druhými. Stejně tak lidé, kteří za každou cenu chtějí pomáhat druhým, aby bylo vidět, jak jsou dobří. U nich se říci, že je to projev obyčejné pýchy na svou ctnost. Možná ctnostní jsou, ale je tam to možná. Být vlídný k hříšníkovi a nevlídný ke hříchům, je mnou myšleno, tak že se starám o své hříchy, k těm bych měl být nemilosrdný, stejně tak jsem nemilosrdný ke hříchům, druhých lidí kterými ohrožují mne nebo druhé lidi.
V takovém případě je na místě se tomu hříchu postavit. A až hříšník svůj hřích odčiní, pak mu bez váhání odpustit. To je ono milosrdenství, nebo třeba, že hříšníka přijmu takového jaký je, pokud zrovna nehřeší proti mě. Jinak chodit a vyhlašovat: „Odpouštím ti tvé hříchy a projevuji ti milosrdenství je z mého hlediska projev nehorázné pýchy a povýšenosti. Půjčím si komentář pana PČ
Odpouštět druhým, být milosrdný, mít rád druhé přeci nemůže být podmíněno souhlasem dotyčného. Vás může člověk mít rád, a nezáleží přece na tom, zda se o to prosíte, nebo ne. Odpustit můžu stejně tak, aniž bych vyžadoval nebo musel mít souhlas toho, kterému odpouštím. P.Č.
S tím vyjádřením pana PČ se dá souhlasit, ale pouze za předpokladu, že mi ten člověk má, osobně co odpouštět.Jinak ne. Při katolické liturgii, se v jedné části mše svaté, věřící vyznávají ze svých hříchů slovy: Vyznávám se všemohoucímu Bohu a vám všem, že často hřeším, myšlením, slovy i skutky a nekonám, co mám konat. Proto prosím Matku Boží Pannu Marii, všechny anděly i svaté, i vás bratři a sestry, abyste se za mne u Boha přimlouvali.
Jak je vidět, tak v samotné katolické liturgii, se odpouštění nechává na milosrdenství Boha, kterému se ze svých hříchu vyznáváme a prosíme za milosrdenství přímluvy svatých i lidí. Zdá se mi, že i Bůh žádá napřed vyznání hříchů, dalo by se říci, podání žádosti o odpuštění a až potom projeví milosrdenství na přímluvu svatých a bližních. Tedy ona dáma, která se dovolávala mé věty:
Katolík by měl být nesmiřitelný ke hříchu a milosrdný k hříšníkům, aby se mohli napravit
si tak trochu zahrála na Boha milosrdného, co má moc ze svého milosrdenství hříchy odpustit, nebo neodpustit. Z lidí mají tuhle moc jen následníci apoštolů biskupové, kteří mohou tuto pravomoc delegovat na kněze, který po řádném pokání, projevené lítosti, řekne hříšníkovi. Jdi v pokoji, hříchy tvé se ti odpouštějí.
Nechci tady kázat Evangelium, (i přesto, že katolík by měl Evangelium šířit. Má tu povinnost v popisu práce jako člen Církve. 🙂 ) jen se pokouším vysvětlit, z jakého důvodu se mnozí lidé chovají. Bohužel i věřící. Někdy mám pocit, že se pokoušejí připodobnit Bohu.Což je pochopitelně jejich věc, mohu je na to upozornit, mohu té dámě, která se prezentovala jako katolík, dát informaci, že tohle není její starost. Pokud by mi řekla:
„Modlím se za tebe, aby si prohlédl, aby si našel správnou cestu…”
pak řeknu jen. „Děkuji, nepřestávej a v modlitbě za mě vytrvej.” Ani mě neurazí v takovém případě tykání. Modlitby z mého hlediska není nikdy dost.
K tomu tykání. Manipulanti tykání v takových situacích, používají k vyvolání pocitu nadřazenosti, nebo rovnosti. Jistě, jsme si rovni před Bohem, ale nejsme si rovni v kompetencích. Kompetence za svůj život nikomu nehodlám předat. A pokud se s onou dámou neznáme, ona se nepředstaví, neřekne kdo je, pak si s ní rozhodně a nejen s ní, nehodlám tykat. Nebo si s ní budu tykat, ale takovým způsobem, že sama ráda přejde k vychovanému vykání. 🙂 A rozhodně ji nepředám ani ji ani komukoliv jinému své kompetence a nedovolím ji rozhodovat o svém životě.
Jak je vidět i katolík může být asertivní, není hříčkou druhých lidí a nedá se zastrašit manipulací za pomoci „milosrdenství.” Dokonce se může i domluvit s těmi, co hned nerozumí jeho postojům. Jak se nakonec stalo s panem PČ.
Jo, teď už tomu rozumím. Dotyčná dáma toto použila účelově. Tak dík za „návštěvu“ a docela fajn vysvětlení.Příjemný víkend přeji, P.Č.
Oné „milosrdné dámě” bych chtěl jen říci.
Máte-li pocit, že mi něco chcete sdělit, zkuste zvolit jinou formu. Možná, že potom se se mnou snáze domluvíte. Se mnou se skutečně dá velmi těžko manipulovat.Ale docela snadno mluvit, pokud se nesnažíte se dostat do pozice mého mravokárce, nebo soudce. Navíc, váš požadavek, že mám jít někomu příkladem, že jsem za někoho odpovědný zcela klidně odmítnu. Nejsem za dospělé lidi odpovědný a nemám odpovědnost za jejich duši, stejně jako vy nemáte odpovědnost za mou duši. Ani za mé hříchy. Ti lidé jsou dospělí. Takže pokud usoudili, že bych jim mohl být prospěšný, stýkají se se mnou, jsou dost dobří na to aby posoudili, nakolik a jak jsem jim za jejich peníze prospěšný. Vaše chování zde bylo prospěšné v tom směru, že jsem na něm mohl ukázat úskalí manipulativního chování. Sice to nebyl váš úmysl, ale stalo se tak.